Nedá mi to. Musím se ještě vrátit ke scénografii Větrné hůrky, kterou Matyáš Darnady označil za vizuální extázi jevištní magie a scénografický orgasmus.

Scén Petra Vítka už jsem viděl nejspíš desítky, a přece je tahle větrem, deštěm a nenávistí bičovaná Hůrka v mnoha ohledech výjimečná. Včetně kostýmů.

Když jsem tuhle scénu poprvé uviděl, měl jsem dojem, že se zlověstně vznáší nad propastí, nad bažinami, že je vespod cosi neblahého. Že je zem, po které se postavy pohybují, jaksi nepevná. Že stačí jeden neopatrný krok, že je zkáza nadosah. Takovou sílu mají ty dva temné otvory zející v přední části jeviště.

K ilustraci zašlé slávy Hůrky stačí výtvarníkovi linie plísně na zdech a na závěsech, která ale může být jak plísní, tak dekorem. Proto se později tak snadno prolíná Hůrka s Drozdovem – a přece vždy víme, kde jsme.

Významnou roli hraje velké okno – dokáže být průchodem, i pastí. Umí být bezpečným útočištěm, i vězením, ze kterého není úniku. Je součástí domu, a přece si žije svým vlastním životem. Vrcholem je pak scéna, v níž do úzkého prostoru, který připomíná terárium, vstupuje Heatcliff s fukarem na listí – je jako někdo, kdo dokázal spoutat vítr, ale ani to mu už není nic platné.

Kontrastně a jaksi nepatřičně pak na scéně působí špinavá stavební kolečka, symbol destrukce, ale snad i nového začátku.

Neobvyklým – až blasfemickým – způsobem se tu nakládá s knihami. Je to silný motiv sám o sobě – každý skrze ně vyjadřuje svůj vztah k vzdělanosti. Někdo se je snaží ochočit jako psa, pro někoho jsou knihy vzácné, pro někoho docela zbytné, ba zbytečné. Snad i díky tomu mají repliky slabikujícího Haretona takovou sílu.

Samostatnou kapitolou jsou pak kostýmy a paruky. Dlouho jsem z balkónu nedokázal identifikovat Elišku Vocelovou – vnímal jsem jen její paruku, která se stává tak výrazným prvkem, že ji zle vnímat jako masku. U mužů jsou to klobouky. Kostýmy podtrhují charakter postav a působí nadčasově.

A překvapilo mě, jak snadno se z dospělých stanou děti s naprostým minimem prostředků. Tuhle přeměnu báječně zvládá Klára Kuchinková, ale také Petr Urban je jako dítě zcela přesvědčivý.

Mám intenzivní pocit, že jsem všechno nestačil uvnímat. Třeba výstražnými majáky rozblikaný horizont nedokážu sám pro sebe přesně pojmenovat – a rád bych. Nic naplat, musím se na Větrnou hůrku ještě vypravit. I vy byste měli.