J.anek

Tančí se o sexu a o svobodě, o ní především. A tančí se svobodně, bez zábran, bez prudérnosti - zato s nadhledem a humorem. Martin Talaga má náramné nápady a čich na skvělé partnery.

Bolestně krásná veganská inscenace na pomezí života a smrti, po které bych nechtěl uklízet jeviště a čistit kostýmy. Hraje se o hledání smyslu, o bolesti života a o lásce taky. A je to divadlo poezie ve třetí osobě - neosobní, a přece tolik intimní a živočišné. Kluky a Anežku Šťastnou znám už z Kafkova a Vítkova Procesu, Marii-Luisu jsem viděl prvně, všichni byli skvělí. A bavili mě muzikanti a způsob, jakým žili s inscenací.

Co je Banderas v Evitě, to je Lukáš Ondruš v Elisabeth. Dravost, vztek a energie. No a potom hvězdné hlasy - Sisi, jasně, ale hlavně Pavel Režný! Jsme rázem v jiné lize. Hvězdná je Venuše Dvořáková, výjimečný je v malé roli Pavel Klimenda.
Muzikál promluvil česky. Zmizeli cikáni, nahradili je nomádi, náhrdelník od císaře netíží, ale zní to hezky. Jen sborům je pramálo rozumět.
Vrcholem je pro mě Rudolfova divoká jízda se Smrtí v hitovce Die Schatten werden länger - pohybově i hlasově je jedinečná.
Luxusní jsou kostýmy, slabší tmavá scéna. Pavel Bár a Lumír Olšovský jsou ďábelsky dobří.

Všichni o těch verších víme, ale kdo je vážně zná?
Hotel Svět a vůně Shakespearových sonetů. A krása slov a jejich nadčasovost. A láska, láska především. A vášeň, smrt a erotika. A hravost taky, co z těch veršů dýchá.
A radost, radost z toho, co se obnažilo.
Tohle se vám, milí Skutři, podařilo.

Poprask v Disku - to je v podstatě sólo pro Viktora Kuzníka. Jeho stylizace je vtipná a chytrá, jeho brilantně děsivou výslovnost by sotvakdo napodobil a k tomu ještě skvěle pointuje. Ostatní jsou dobří a třeba Viktorovy virtuozity časem dosáhnou. Hrát Goldoniho ostatně není žádná legrace.
Je škoda, že jsou hudebníci stranou - pokud je inscenátoři nepotřebují na scéně, proč se nespokojí s nahrávkou? A proč je prádlo pouhou dekorací, když by se s ním dalo hrát? A proč ten konec? S chutí bych se ptal dál... Dramaturga a režiséra.

Je to vynikající moderní divadlo. Nechápu poznámky o nápadech, které zbytečně zpomalují děj - já o takových nevím. Moc mě to bavilo. Že je Daniel Krejčík mimořádný herec, o tom jistě není třeba někoho přesvědčovat. V Dánské dívce svoje kvality jen potvrzuje. Což ostatně platí i o Vojtěchovi Vodochodském. Jakub Čermák roste s každou inscenací.

Povrchní, hloupé, trapné. Neherci, zbyteční psi na jevišti, skvělí herci pronášející jednu ubohost za druhou. Smutek. Deset procent za hostinskou a jejího muže.

Nádhera. Hába je lepší s každou inscenací. Ještě kdyby se naučil skončit. :-) Velkou radost mám z noblesní Radky Fidlerové, ale výborní jsou všichni - skvěle balancují na hraně serióznosti a perzifláže.

Viděl jsem mnohokrát a na mnoha místech. Kultovní záležitost.

Klasika nejklasičtější. Chápu, že je třeba herce zaměstnat, ale toho složeného textilu už bylo moc (byť záměr chápu - všechno je stejné, jen je truhla vlevo nebo vpravo) a těch neustále zvedaných židlí taky. Důsledkem těchto mechanických činností je potom jistá chladnost, neživost, ticho dlouhých pauz také hercům zrovna nepomáhá.

Nádherných 65 minut. Dobrý text, bytelný stůl, spousta zavařovacích sklenic a tři mimořádné herečky. Zdá se to být úplně jednoduché, ale je to kouzlo.

Poctivá inscenace to je. Vlasák je tak trochu král Ubu, má jeho upatlanou činorodost a dravost, a Donutilovo žvanění má v sobě noblesu Peera Gynta - třeba scény ve vězení jsou takové. Psychopati, kteří vládnou podsvětí, jsou tak odporní, že by snad zloděj Filch Filipa Březiny šel raději poctivě pracovat - odporná představa.
Zbraněmi jsou slova a demagogické pseudoargumenty, které z černé hravě udělají bílou. A to je bohužel aktuální pořád.
Radokovy malované oponky jako z hospody U Čelikovských jsou zábavné a funkční.
Jen se to celé chvílemi trochu vleče a Jan Vlasák si nepamatuje text.

Výlet do hlubin duše Davida Bowieho. Spíš trip. Trip plný bolesti, ale i radosti a naděje. Dojemný a krásný trip. A Igor Orozovič! A Erika Stárková! Její Life on Mars je zkrátka skvost. A závěrečný duet Heroes dává tolik naděje! Parádní kousek Mariána Amslera.
A luxusní záskok Vandy Chaloupkové!

Fascinující horor o manipulaci, o moci peněz a zkreslování reality, o bohatých a chudých. A přitom to na začátku vypadá tak nevinně, tak racionálně, tak výhodně. Kam se hrabe Babiš na Lucii Roznětínskou. I z přeřeknutí se dokáže vymotat s takovou elegancí, že máte intenzivní dojem, že jste se přeslechli a že chyba je na vaší straně. Dlouho nechápete, proč jí ten tupý řemeslník nechce ve všem vyhovět - a najednou je už pozdě. 80 minut psychického tlaku, kterému rozumíte, vnímáte ho, ale zároveň si s hrůzou uvědomujete, že byste mu také podlehli. Skvělý text, skvělý překlad, skvělá inscenace.

Chcete vědět, kterak se nudí Janek Lesák? Chtějte! Je to totiž veliká paráda. Tahle vyučovací hodina trvá 60 minut, ale uteče rychle. Klauniáda beze slov. Jeden skvělý hudebník a tři výborní herci s rytmem v těle.
Ale nehraje se jen o nudě. Je to taky o čekání na svobodu, se kterou si pak nevíme rady.

Zatraceně dobrá dramatizace. Nestřídá složitě časové roviny, chytře jede chronologicky, některé situace jsou parádní - třeba scéna s šicím strojem. Baví mě větší prostor pro paní doktorku. Jen škoda, že všichni nehrají jako Natália Drabiščáková, Lucie Valenová nebo Dan Kranich.
A všechno se to děje na šikmé ploše a na vodočtu sledujeme nenápadně stoupající hladinu...

Gott - Chramostová.
Werich - Holan.
Umění s kompromisy a umění bez nich.
Silné téma.
Nutit diváky myslet je dnes často přijímáno s nelibostí. Ale ať si trhnou. Chytrý text, chytrá inscenace.
Hanušův Werich se bezohledně dere ke světlu, skromný a geniální Veselého Holan stojí ve stínu.
Skvělá Acherova hudba, zhudebněné Holanovy verše, symbolická scéna Evy Jiříkovské.

Zdá se, že láska v době globálních klimatických změn není. Že nemůže existovat, protože myslíme jen na sebe a máme dojem (ba jsme si jisti), že na ono sobectví máme svaté právo. Hraje se o sebereflexi, která nám fatálně chybí. S trojicí kluků cestujeme po světě, ale především mapujeme sami sebe. Je to chytrá zkratka. Esence Pánkova textu. Kdo četl, asi se baví líp, kdo nečetl, má šanci pochopit podstatné, ale musí být hodně pozorný. Existenciání rozměr předlohy inscenaci myslím nechybí.

Je to divadlo vtipné, chytré, aktuální. Parta ajťáků je skvělá, dobře spolu fungují Domin a Helena a vůbec lze hercům sotva co vytýkat - ale proč Domin hází šipky na fotku Heleny Gloryové? Je pro něj lovnou zvěří?
Proč Domin nechává válet rukopis na stole, když je to taková vzácnost?
A proč roboti zastřelí i Alquista?
Závěrečná scéna je krásná, byť je ta zkratka možná příliš razantní. Naději dává.
Aktualizace Čapkova textu je chytrá, skvěle funguje. Scéna je velkolepá a závěrečná proměna efektní i smysluplná. Baví mě mix starého a moderního - třeba u Dominova počítače nebo u kostýmů.

Není to vynikající inscenace, ale ti dva vynikající jsou. Marně vzpomínám, jestli jsem kdy brečel a smál se zároveň. Na něco takového se mají stát fronty a má být pořád vyprodáno. Jenže Kladno. Ach jo.

Auva, auva!
Temná a špinavá je tahle inscenace. Animální a páchnoucí. A děsivě bezvýchodná. Kafkovská, sternenhochovská, surrealistická, sugestivní. Sto let starý text se zdá být nechutně aktuální. Je o lidech duševně zmrzačených - a těch je dnes plný Hrad a jeho okolí.
A dostali jsme kávu zdarma - a za to jsou plusové body.

S vtipem a nadhledem, a přece naléhavě vypravuje Zdeněk Bartoš o zkáze lidstva. A také o hlouposti a nekonečné tuposti nás lidí. Premiérové trémě navzdory to bylo dobré a Vuk Čelebić s Karolínou Jägerovou (na kterou už se těšíme v Plzni) zářili na všechny strany. Výborní se mi zdáli být roboti v podání Magdaleny Hniličkové a Daniela Mišáka. Bavilo mě, kterak roboti pozorovali lidi a snažili se je napodobovat. Nechápu nepraktické dveře bez klik. Přitahují pozornost, ale důvod to nemá žádný. A je škoda té nevyrovnanosti v hereckých výkonech.

Hele, nwm.
Zdá se mi, že je povrchně pranýřována povrchnost.
Vizuálně je to paráda, pod slupkou prázdno.
Což je vlastně fajn. Instagramová pravda. Krásné fotky o ničem. Prázdné řeči.
Soudy pro nic a za nic.
Banán souloží s melounem, z nebe sněží ibalginy, Čechov s Molierem na jednom jevišti.
To pak už pomůže snad je flat white.
Dvojitej.
A s mlíkem.

Díváme se na to panoptikum ztroskotanců v hledišti a poznáváme sami sebe. Je to celé hlavně pro nás, kteří známe všechny texty písní zpaměti. Ostatní ať klidně přijdou, ale neužijí si to tolik. Prostor ovládá hudební mág Jen Hovorka, pěvecky všem kraluje Nina Horáková, ale každý má svou chvíli slávy. Legrace (byť trochu trpká taková) je se Zuzanou Mauréry, která na závěr úplně luxusně vyfikne Potměšilého hosta.

Je to chytré a velmi osobní. Bavilo mě navštěvovat jednotlivé byty, dozvídat se o jejich obyvatelích i sousedech a skrze jejich reakce poznávat vypravěčku. Mimořádné je závěrečné překvapení. A děkuji za nápad, kterak lze využít strop - do malých bytů je to k nezaplacení.
Není to v žádném ohledu tradiční inscenace, spíš storytelling nebo něco na ten způsob.