Zneužitá dívka se mění v ženu. A rozhodne se promluvit před námi diváky - před svými soudci. 
Střevíce sebevědomí zatím trpělivě čekají na kruhové ploše světa, kterou odráží měsíc - němý svědek všeho, zrcadlo našeho bytí.
Opera? Výrazový tanec? Monodrama?
To všechno a mnohem víc. 
Jak ve zkratce vypovědět hrůzu a bolest, aby to nebylo banální. Aby to nebylo hloupé. Aby to nebylo trapné.
Text Jany Šrámkové je málomluvný, nabízí silné obrazy, mně připadá skvělý. Sílu a energii mu ovšem dává zvuk Slavomíra Hořínka. Zaměrně nepoužívám slovo hudba, protože by nevystihlo to, co divák slyší.
Začíná se z ticha a do ticha se na konci inscenace zase noří. Petr Boháč a Miřenka Čechová mají pod kontrolou každý pohyb, každé gesto, každý zvuk. 
A všichni na scéně jsou dokonale koncentrovaní. Jeden lhostejný hráč orchestru by inscenaci zničil - ale to nehrozí. Všichni jsou naprosto při věci. 
A vrcholem je výkon Markéty Cukrové. V tom nejlepším slova smyslu profesionální. Každý drobný pohyb, pohled očí, výraz tváře. Je neuvěřitelně skvělá. A když si nakonec obuje třpytící se střevíce a jistým krokem opustí sál, má najednou člověk odvahu čelit všemu zlu světa.