Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog návštěvníků i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Plzeňský konec světa
J.anek, 5.11.2018

Divadelní hru Jenom konec světa napsal Jean-Luc Lagarce v Berlíně v roce 1990 - v době, kdy umíral na AIDS. Do Čech tedy přichází až po 28 letech a všechno už je trochu jinak. Na AIDS už se neumírá, s virem HIV lze žít desítky let. Téma homosexuality už dávno není v českém divadle šokující. Dramaturgyně Kateřina Slezáková a režisér Tomáš Loužný se proto rozhodli pro výraznou úpravu. Hlavní hrdina Louis zůstává spisovatelem, který svou rodinu neviděl 12 let a který umírá, o homosexualitě a nemoci AIDS ale nepadne jediné slovo. Zůstává téma vztahů, které byly z nějakého důvodu přetrženy a které lze obnovit jen stěží.
Výrazným novým motivem, který v původním textu nenajdeme, je motiv Vánoc a vánočních zvyků. Zpívají se koledy, peče se maminčin královský koláč, zdobí se to, co zbylo ze stromečku. Vnímáme rozpaky a nervozitu ze setkání, které věru není obvyklé. A maminčin nápad s pozdní oslavou Vánoc tomu má dát nějaký řád, má pomoci z rozpaků, má zachránit, co se dá. Jenže to nesvede. Posílat 12 let vzkazy na pohlednicích, na to se opravdu navázat nedá.
V komorním prostoru Malé scény sledujeme komplikované předivo lidských vztahů, jsme svědky marných pokusů o sblížení, odpuštění, pochopení. Hercům v tom pomáhá text (ve výborném překladu Kateřiny Neveu), scéna i kostýmy. A jsou skvělí. Všichni. Hostování Ondřeje Nováka inscenaci prospívá už tím, že je tu cizí – stejně jako jeho postava. Jana Kubátová je jako matka dojemná ve své snaze zachránit každou situaci, neslyšet a nevidět, co se nehodí, usmiřovat za každou cenu. Kateřina Coufalová, která v Plzni zatím také hostuje, přináší energii a dychtivou dravost Louisovy malé sestry, Jaroslav Matějka jakýsi jízlivý nadhled staršího bratra, kterým maskuje vlastní zranitelnost, a Andrea Mohylová je jeho oddanou manželkou plnou ostychu, ale pevnou a rozhodnou, když je potřeba. Je to všechno nesmírně plastické a vytváří to autentický celek.
Petr Vítek, autor výpravy, vytvořil útulný byt, který má francouzský šarm, ale zároveň jistou venkovskou omšelost a snad i nepohodlnost – tu způsobuje třeba volba tří sedaček, které patří spíš do nějakého starého kina než do obýváku. Napětí vytvářejí i čísla na sedadlech: 34 (Louisův věk) – 35 – 37. Jedno číslo chybí. Velký květinový obraz, který zaplňuje celou stěnu, umí být průhledný a umožňuje nám vstoupit do Louisova vnitřního světa. Skříň je zároveň rakví a náhrobkem, na kterém hoří svíce. Hudba Ivo Sedláčka i citlivě použité úryvky skladeb vše rámují, svazují, vhodně doplňují.
Mnozí diváci budou možná inscenaci srovnávat s úspěšným filmem Xaviera Dolana, který se v českých kinech objevil pod názvem Je to jen konec světa. Divadlo ale vypravuje jinými prostředky a nabízí jiný zážitek. A jeho síla není menší než ta filmová. Česká premiéra se v Plzni povedla. Tak ať vám tahle inscenace neuteče.

 


Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.