Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog návštěvníků i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
K+K tady a teď?
J.anek, 19.12.2017

Čtvrtou premiérou souboru činohry DJKT se v sezóně 2017/18 stala jedna z „vídeňských lidových her" Ödöna von Horvátha. Ten projevil značnou odvahu, když svou hrou zaznamenal stav společnosti v Mnichově a potažmo v Německu na počátku třicátých let. Však také musel krátce na to Německo opustit a uprchnout přes Rakousko a Československo do Paříže. Plzeňští inscenátoři, v jejichž čele stál režisér Thomas Zielinski, tak odvážní nebyli. Vlastně se drželi hodně při zdi.
Inscenace Kazimír a Karolína se odehrává tady a teď – v naší plzeňské současnosti. Leč děje se to dramaturgicky značně nepečlivě (jsme sice v Plzni, ale jména zůstávají německá, o freak show bude ještě řeč). A například takový zepelín byl dozajista v Mnichově v roce 1932 atrakcí. A byl by jistě i v dnešní Plzni, kdyby se objevil. Leč neobjevuje se. Jde o odkaz k době, v níž bylo drama poprvé inscenováno? Nevím. Každopádně si ho přítomní fotí a natáčejí mobilními telefony. V jaké době tedy jsme?
Ocitáme se na jakési tradiční pouti v centru Plzně. Docela by se hodilo prostředí trhů na náměstí Republiky, kde se běžně setkávají lidé chudí i bohatí, ale tak konkrétní inscenátoři nebyli. Nevím proč, když později s plzeňskými reáliemi pracují.
Do zvoleného prostředí vůbec nezapadá obludárium. Doba freak show se uzavírá někdy v roce 1940. Dnes by se snad hodilo cosi jako Česko má talent, což inscenace naznačuje, ale nijak s tímhle fenoménem nepracuje. Obě obludy – muž s buldočí hlavou a Juanita, dívka–gorila – se jen předvedou a pak spolu zazpívají. Netuším komu a proč zpívají. Prostě zazpívají a spadne opona. Autor v téhle chvíli opravdu přestávku předepisuje, ale nutná není. Inscenace trvá 75 minut a bez přestávky by se rozhodně obešla.
Scéna Pavla Svobody pracuje s motivem pouťového kýče a zároveň znepokojivě odkrývá jednotlivé vrstvy reality. S každou proměnou se jeviště prohlubuje, podobně jako stále hlouběji vidíme a poznáváme společnost, panoptikum nejen divadelních postav. Obří kašírované ovoce (citron a meloun) a jakási dětská káča, která se mění v odpadkový koš, se na scénu zatoulaly snad omylem. Nijak se s nimi nepracuje. Obrovský banán se sedlem nahradí hipodrom, leč akce je to tak nevýrazná, že si jí řada diváků nejspíš ani nevšimne.
Jana Smetanová podporuje svými kostýmy charaktery postav, jen u bohatých a vlivných mužů Raucha a Speera výtvarnému záměru nerozumím. Josef Nechutný a Zdeněk Mucha vypadají skoro jako bezdomovci, které právě čistě oblékla Armáda spásy. Oblečeni jsou zcela bez vkusu. To se hodí, vkus tihle pánové dozajista nemají, ale jsou bohatí... Kontrast jejich odporného chování s luxusním oblečením by možná působil líp.
Problémem inscenace je nevyvážená kvalita projekcí. Zatímco filmové dotáčky jsou kvalitní jak technicky, tak herecky, projekce natáčené živě v primátorské (či jaké) lóži působí amatérsky. Asynchronní zvuk nekvalitu završuje. Jenže oba typy projekce mají být „tady a teď" – a tahle iluze prostě nefunguje. Pokud divadlo nemá dost peněz na kvalitní techniku (a vina rozhodně není na straně kameramana!), je třeba to řešit jinak. Navíc je v lóži vidět nápisy, které iluzi také ruší. Škoda. Protože nápad je to dobrý.
Hercům Horváthův text velký vývoj postav nenabízí, a přece mnozí využili příležitost velmi dobře. Rozhodně to platí o titulní dvojici, kterou ztvárnili Andrea Mohylová a Petr Konáš, výrazně dobří jsou Klára Krejsová a Jan Maléř.
Inscenace Thomase Zielinkiho mluví o současnosti, ale tak nějak opatrně. Aby nikoho nenaštvala. To se podařilo. Ale právě proto ani nenadchne.


Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.