Cestou do divadla jsem si říkal, že když se do Édouarda Louise pustí pánové Loužný, Košťák a Vítek, nemůže to dopadnout špatně. A taky že nedopadlo. 
Dramatizace plně respektuje poetiku knižní předlohy, má její noblesu, vtip i drsnost. Jako obvaz si vás pomalu a pevně omotá a nepustí. Vtáhne vás do houstnoucí atmosféry vzpomínek na okamžiky hrůzy. Do vyprávění, kterému se rozum brání uvěřit, i když srdce už dávno ví své. 
Herecky je tahle inscenace bravurní. Oskar Hes je typově dokonalým Édouardem, je neskutečně, až bolestně autentický. Jan Grundman hraje tajemného Redu tak, že je něžný i nebezpečný zároveň. Clara Nataši Bednářové nabízí humor a odstup, a přece víme, že svého bratra miluje. Marii Štípkovou jsem ještě nikdy neviděl hrát špatně, ve dvojici s Davidem Punčochářem nabízí policejní rekonstrukci, která má v sobě profesionální věcnost, nedůvěru i empatii. Hudebník na scéně bývá obvykle jen nezúčastněným divákem, ale tady ne. Ivo Sedláček je nedílnou a důležitou součástí inscenace - ostatně je autorem hudby. 
Úvodní útulný pokoj se promění ve sterilní prostředí rekonstrukce. Kostýmy nesou tolik znaků a symbolů, že je skoro nestíháte číst, ale podvědomě cítíte, že je všechno správně. Režie neustále připomíná, že jde o rekonstrukci, o divadlo na divadle - však se hraje také o nespolehlivosti naší paměti. Ale především o krutosti, o traumatu, jež jsme prožili a na něž chceme, a zároveň nechceme zapomenout. 
Dobře vím, že generálka není regulérní představení a že psát z ní postřehy je fuj, ale co už. Vznikla mimořádná inscenace, o které se bude mluvit. 

A ještě k těm broskvím. Je to vůně aviváže, vůně prostěradla, na které Reda tiskne Édouardovu hlavu. Vůně zrady.