Liberec je pravda trochu z ruky, ale jet se podívat na Nebezpečné známosti se vyplatilo, jakkoli mám na ten mnohokrát viděný příběh už skoro alergii. Ale tušil jsem, že se na klasiku Jakub Čermák podívá úplně nově. A vskutku.

Jistě, hraje se o lásce a manipulaci, o pomstě a zradě - jak také jinak. Ale hraje se třeba také o současnosti a mladé generaci, která odmítá roli oběti a která už nechce hrát podle starých pravidel. Protože jsou pitomá a krutá.

Výtvarně skvěle řešená inscenace je mimořádně dobře obsazena. Filip Jáša (Valmont) disponuje velmi krásným tělem, které se nebojí použít (podle reakcí publika viděli mnozí Liberčané poprvé v životě nahého muže), potřebným charismatem i energií. A často se proměňuje v šelmu, stejně jako živočišná Karolína Baranová, nádherně krutá markýza de Merteuil, která se mstí celému světu, a přece nejvíc ubližuje sama sobě. Všechny trofeje, plody svých pletich, si pečlivě fotografuje. A je překvapivě přesvědčivá šermířka.

Paní de Tourvel Elišky Jansové se ze zanícené ekoaktivistky přirozeně promění ve zranitelnou bytost. Dojemná a krásná je scéna, v níž Štěpánka Prýmková jako stařičká paní de Rosemonde vzpomíná na svou lásku v písni Édith Piaf Mon dieu.

Mladou generaci zastupují Eva Goldmannová a Valentýn Pokorný. Všechny moderně znějící repliky (wtf, hustý) skvěle zapadají do kontextu a nepůsobí rušivě. Nejspíš ještě žádný rytíř Danceny nesláděl svou Cecilii de Volanges básní Karla Hlaváčka Hrál kdosi na hoboj. Bylo v tom tolik neobratné snahy, nezkušenosti a opravdovosti! A když nezabrala poezie, vyřešil to korejský pop. Tedy jihokorejský předpokládám. A nádherná choreografie Michala Kováče - tak hravá, zcizující, a přece tak významná součást inscenace.

Skvěle se pracuje se zvukem, světlem, každá scéna je jedinečná, dokonce se obávám, že tahle inscenace nemá žádná slabá místa. Kdyby se hrála v Londýně či v Paříži, bude o ní mluvit celý svět. Je to velký zážitek. A jestli jen trochu můžete, musíte ji vidět.