Jakub Janata

Velice zajímavý námět, zpracován bohužel neuspokojivě.

Inscenace napěchovaná plytkým, po pár minutách představení navíc předvídatelným, humorem, zcela nedůvěryhodná postava Jana Pavla II. (přitom byla právě postava papeže něco, z čeho se dalo tolik vytěžit!).

Občas se dílem mihotalo cosi hlubokého podněcující k reflexi - vyobrazení víry jako egoistického pnutí, ale i banalita ctnostného nebeského života - ovšem i tyto záblesky se (dle mého přesvědčení zcela zbytečně) ztrácely v plytkém humoru.

Skvělý byl zejména Vasil Fridrich a jeho improvizační umění a schopnost reagovat na neočekávané podněty z publika i scény.

Na povrchu je Yerma příběhem o touze po mateřství. Hlavní protagonistk žije ve šťastném a slibně se rozvíjejícím vztahu plném humoru a porozumění. Přesto jí něco chybí.

A ač se zdá, že tento příběh může rezonovat pouze s určitou částí populaci, je v jeho nitru mnohem hlubší a univerzálnější zpověď o údělu lidské existence. Hořkosladké poselství, že pokud až příliš lpíme na vizi neuskutečněné a často neuskutečnitelné verze života, a propůjčujeme-li takovéto vizi života hodnotu a význam, přestáváme si uvědomovat hodnotu života reálného, toho jediného života, který opravdu máme, který nám patří.

Nezapomentulný jevištní zážitek. (více v článku na blogu)

Ač se jedná o umění a názor na něj je vždy subjektivní, děsí mě kolik špatných recenzí si hra zasloužila díky nadbytečným postavám, mezi kterými se často zmiňuje "černoch". Pro všechny potenciální budoucí recenzenty: ten symbolizuje nikoho jiného než Puškina a pro mě je to nejgeniálnější aditivum Davida Drábka.

Je trochu škoda, že se z Gogolova originálu nezachovala ona tíseň a bázeň, kterou prožívají všichni při představě kontrolou Revizora - myslím si, že se jedná o nepostradatelnou součást hry.

Ale moc jsem se bavil a herecké výkony (já si dovolím vyzdvihnout především výkon Viktora Dvořáka, který mě uchvátil) byly výtečné.