Kateřina Vodáková

Zamilovat se do někoho, kým on není a vzít si toho, kdo jím je... Večer tříkrálový představuje vtipný svět i díky některým jazykovým aktualizacím, proměny i pomíjivost času. Na styl obvyklých Shakespearů na Vinohradech pro mě překvapivě jiné v pozitivním smyslu. Největší devizou inscenace je obsazení novými mladými herci, osvěžením režijního přístupu u klasické hry pak živá hudba, zdařilé svícení a poměrně moderní scéna. Za mě herecky nejzajímavější objev F. Beleš, dále velmi dobří V. Javořík, P. M. Cibulka a S. Rychlíková. Trochu zkrátit stopáž, řešit jinak již níže zmíněné posouvání dvou panelů a švunk jevištního tvaru by byl ještě lepší.

Použiji výstižná slova mého doprovodu - realismus v umělecky pojatém minimalismu. Inscenace je celkově vizuálně dechberoucí, magentové šaty se nebojím nazvat další rolí, protože neskutečně hrají! Fotka v těchto šatech, kde paní Bovaryová sedí na schodu s perlami na krku i nad hlavou je jedna z nejkrásnějších divadelních fotek, co jsem v životě viděla. U D. Barešové to vidím minimálně na širší nominaci, takřka 3 h nesleze z jeviště. Perly, střevíc v nadživotní velikosti, krásná hudba. Herecky tradičně výborní i R. Mácha (a povaha K. Bovaryho je mi nesmírně sympatická), F. Březina a P. Neškudla. Jen bych osobně trochu krátila a děj zesvižněla.

Jak na Anděla chodím opakovaně, tak zde jsem čekala více a již nutně nemusím vidět znovu. Vyzdvihnu úchvatnou scénografii, která je neskutečně fotogenická, ale bohužel zvuk není vyladěný a často nejsou rozumět slova. Písně se slévají v jednu velkou pavučinu, zapamatovatelné/"jiné" jsou tak dvě. Herecky i pěvecky zcela vyniká M. Lambora. J. Sklenář standardně dobrý. Pěvecky slabší v podstatě všechny dámy... Emočně mě zaujala scéna, kdy Charles (P. Vaněk) otevřeně promluví o bolesti ze ztráty ženy. Cast: J. Sklenář, I. B. Ahmed, T. Rychlá, M. Lambora, P. Vaněk, I. Pazderková, I. Hrbáč, K. Jedličková, V. Tandlerová. Opravdu jsme si přáli Dashu.

65 %. Silná finální scéna! Aneb když vám jediné rozhodnutí navždy změní celý život... Zpočátku váhavé tempo se ve 2. polovině lomí do vztahového dramatu, ve kterém tají nejen bělostné šaty. Inscenaci posiluje živá cimbálovka a chemie ústředního páru - čarokrásná, divoká a zároveň jemná A. Šťastná a talentovaný M. K. Hochman, který je jako Mánek nerozhodný a v kazajce své matky. A. Buršová však Mešjanovku na můj vkus přepaluje až do karikaturní postavičky, prospělo by ubrat. Herecky, pohybově i hudebně disponovaný soubor ŠD každopádně vdechuje na jeviště Gazdinu robu s aktualizovaným jazykem, efektními kostýmy, chtíčem a mladistvou energií.

Rázný kontrast mezi první (vyloženě klasickou) a druhou (naopak moderně přebujelou) polovinou. Celková stopáž i pro mě jako divadelního fajnšmekra a držáka velmi náročná na udržení pozornosti. Výrazný výkon R. Mikluše táhne unikátní jevištní tvar. Tradičně výborný je i R. Mácha. Každopádně kombinace omračujícím způsobem krásných prostor Státní opery s výjimečným principem live cinema stojí za vidění a rozšíření diváckých obzorů.

Orlando v Komedii mě nadchl/a. Jedno je vším, všechno jedním... O hledání či nalezení vlastní identity. Jsem divadelně rozradostněná, emočně obejmutá a myslím, že to potřebuji vidět znovu. Režijně i scénograficky moderní práce. Svěží, vkusně vtipné, barevné, romantické, inspirativní, oči otevírající a zároveň hluboké tvůrčí pojetí. Inspirované i Knihou krve, která rozvíjí pozitivní toleranci a chápání odlišností. A kde mi byl doteď skryt velký talent V. Franců? V hlavní roli strhující, navíc s neskutečně milým a srdečným vyzařováním. Dále výborný T. Dalecký, E. Salzmannová, M. Jindrová, ale vlastně všichni. "Je to šumění křídel lásky."

"Celý tělo mě pálí, ale když na sebe sáhnu, tak jsem jako led."

Text a myšlenky v něm obsažené jsou krásné a nadčasové, ale titul by potřeboval jiný, svěžejší a komplexně odvážnější režijní přístup. Do příchodu B. Starbucka se hra loudá jako 20 let. Až pak s energií a výrazným talentem M. Lambory nabere dech a snesitelnější tempo. Nejvíce mě emočně oslovily jejich společné scény se Z. Vejvodovou o kráse duševní i fyzické a o (ne)sebevědomí.

"Jednou se Vaším zrcadlem stane muž, který Vás bude milovat. Podíváte se mu do očí a uvidíte, že nejste jenom hezká, ale že jste krásná."

"Já Vám neberu ty Vaše sny, tak Vy mně neberte ty moje."

Utkvělo mi v paměti pouze namáčení a ždímání bundy, jinak to přede mnou jen tak proletělo a proběhlo bez jakéhokoliv emočního zásahu či zážitku.

Byly tam momenty, ve kterých na mě dějově a scénograficky zavanula typicky filmovo-divadelní poetika T. Dianišky (hezká např. v Pravomilovi), ale jinak nejsem divák pro tuto inscenaci. Pelmel. Méně je někdy více.

Mordor. Někdy je hodina a půl pocitově jako 5 hodin. Chápu pointu, ale absolutně mě to celé minulo a navrch hodně štvalo, že jsem čas mohla strávit jinde, jinak a hlavně lépe. Čekám, kdy se toto téma na některém jevišti aspoň trochu povede, ale tady na druhý pokus po Dlouhé zase ne...

Tsunami afektu. Proč se dobří herci, kteří dokážou vyseknout role v "Dobrou noc, mami" nebo Shakespearovi, dají proboha na tohle? Znám odpověď, ale jsem z toho popravdě lítostivá. Také je úrovní všeříkající, když časově přes půlku stopáže během premiéry stojí v portále na boku člověk s plechovkou piva a sleduje dění na jevišti. Ano, z krajů řad je to vidět a ne, opravdu to nepůsobí dobře. A z použitého hudebního "motivu" budu mít kopřivku ještě dlouho.

85 %. Láska je. S plným vědomím, co vše čtu od ostatních a s poznámkou, že jsem vstupovala do Spirály se skepsí, jak bude v tak unikátním prostoru fungovat činohra a souznít vybraný pár, teď skálopevně píšu, že na mě se emoce a poselství Madisonských mostů přenesly velmi. Objal mě osudový příběh vyprávěný citlivě a vizuálně dechberoucí formou, ve kterém pouhé 4 dny změní navždy životy dvou lidí. Plakala jsem několikrát. Vyrazilo mi dech propojení jiskry mezi herci, poetické jemnosti ve vzduchu i všech technologií s nádhernou hudbou P. Horváthové. Navýsost pocitový zážitek pro všechny smysly! Klasická tragédie ve verších by se sem nehodila...

Moje první setkání s repertoárem a jevištním prostorem DNz. Tematicky velmi originální hra, na kterou mě přilákala až Thálie M. Königa. S V. Vašákem na malém jevišti roztáčejí spirálu filozofických úvah, ale pro mě (neznalou děl Houellebecqa a Lévyho) až moc neuchopitelných a těžkých na rozklíčování. Přesto kvituji rozumnou délku a přeměny scény - tedy postupnou práci s hloubkou jeviště, která oživuje myšlenkovou hutnost a zatěžkanost Veřejných nepřátel. Duo herců každopádně chemicky funguje výborně a nemám pocit, že by některý zůstal ve stínu toho druhého. Nejspíše na druhé vidění bych titulu již porozuměla lépe.

Nepodařilo se mi proniknout dějově vně, ale přiznávám, že to bylo hodně ovlivněno "dětským koutkem" kolem, který byl vše jen ne klidný. Nemyslím si, že se jedná o představení pro malé diváky a rodiče by měli mít soudnost. Jinak jsou to SKUTŘi, takže typicky výrazné barvy a kostýmy, světla, odrazy, pohyb, vítr, obraznost, motiv slunce, zde i živý orchestr. Vše hraje. Mám jejich poetiku a inscenační přístup moc ráda, ale za mě bych kontroverzní oční bulvy spíše vynechala. Z obsazení vynikají O. Rychlý, E. Hacurová, K. Oltová (velmi mě překvapila pěvecky) a tradičně J. Sklenář. Zřejmě si dám repete a budu doufat v tentokrát tiché diváctvo.

65 %. Nádherný text, ale cítím, že mi k přesnějšímu zhodnocení chybí víc zažitých verzí Racka, tato je po Dlouhé teprve má druhá. Prim každopádně hraje přiblížení vnitřního života postav a J. Havelka výrazně pracuje i s institutem ticha a času. Z celku mě ale nejvíc uchvátila šikmá scéna, která se postupně stává čím dál více neúnosnou jako osudy postav. Až akrobatická vize D. Němečka spolu se stromy, listy a větrem zároveň intenzivně přináší do inscenace pohyb. Nejsilněji poetickým momentem byl pro mě závěrečný dialog Niny s Treplevem. Herecky vyzdvihnu J. Plodkovou (skvěle hraje i červený kostým), V. Vondráčka, J. Matouškovou a K. Císařovou.

Po přežití tohoto kusu s plným hledištěm školních tříd mi hned vytanula na mysl oblíbená věta mé babičky: "Kde nic není, ani smrt nebere." Buď jsem okolo viděla spící siluety, nebo brouzdání na internetu v mobilech. Čilá zůstala jen přítomná menšina. Z letargie mě občas vytrhla jen hudba. Je mi záhadou, proč takový inscenační pravěk vůbec uvádět, ale v DnV mě to bohužel nepřekvapuje. Délka je nepřijatelná, pojetí bez humoru, scéna i kostýmy razantně kýčovité, herectví přeafektované až běda. Divím se, že herec kvality M. Lambory vůbec do takového titulu vstoupí, ale dřívější angažmá bylo holt nesmlouvavé. Nebude se bavit ani nenáročný divák.

Délka první poloviny (105 min.) je vzhledem k velmi pomalému tempu inscenačního přístupu až na hranici únosnosti skrz soustředění. Leckterý divák nevydrží zůstat vzhůru. Děj by prospělo rozčlenit jinak. Dobře z hlediska pocitu prostorovosti funguje dění v třetím plánu jeviště, odkud přicházejí a kam zase mizí postavy. Tradičně filmově krásná je hudba M. Novinskiho, zde ale úsporně zastoupená. Postava Tulačky za mě působí jako vtipně glosující prvek v jinak poměrně jednolitém složení dědiny. Pod rouškou tajemství zůstává nepřítomná postava Juraje Hordubala. Nejvýraznější herecké výkony: Z. Stivínová, R. Mácha, I. Orozovič a M. Řezníček.

Činohra není muzeum. Tak silnou práci s vizualitou a hloubkou jeviště miluju... Tak propracovanou mozaiku se světly, odrazy, dýmem, otřesy, pohybem a hudbou tady v naší divadelní kotlině umí jen SKUTR. Nechybí ani jejich typické slunce. Viděla jsem jiného Hamleta než kdekoliv. A nazvala bych ho dle nadšených školních tříd (přispívá nápad se zvukovým zapojováním diváků) přístupným i pro velmi mladé lidi. Pavel Neškudla je velký objev! Výborní rovněž C. Kassai a F. Březina. K vyššímu hodnocení mi chyběla svižnější první půlka, která se docela vleče a aspoň trochu chemie mezi Claudiem a Gertrudou, i když pointu velkého věkového kontrastu chápu.

Titul vsazený na jména. Na pointu roztříštěného textu jsem nepřišla a vzhledem k velmi rozpačité atmosféře při potlesku a pak výrazům diváků ve foyer jsem zdaleka nebyla sama. Náznaky slibně se rozjíždějícího motivu vždy moc brzo překryl, zhatil motiv další, úplně jiný. Chuť toho hodně říct a vymyslet, ale vlastně nedolehne a nevynikne nic. Mám pocit, že hloubce, smyslu a humoru hry rozumí jen herci samotní a tkví spíše v jejich specifickém přátelství a společných zážitcích. Mně zůstalo poselství Štírů skryto. Nicméně kvituji délku a líbí se mi jemnost osobnosti M. Šoposké - taková víla na jevišti.

O novinářce Mileně Jesenské, její dceři, osudových mužích, komplikovaných vztazích, tvrdohlavosti a fatálních rozhodnutích... O touze se matce podobat až zhoubným způsobem. Progresivní, vkusně pohybová režie A. Stodolové, poetická hudba P. Zemana, kvalitní, autorský text z pera M. Epsteina. Takový text na oblasti ANO! Přiměřená délka, která režijně funguje a nenudí. Dobře zvolená gradace před přestávkou a v úplném závěru. Moderní 3D scéna, působivá práce se světly, pohybem a projekcemi. Nejlepší inscenace, co jsem v MDMB zatím viděla. Mám radost, že jste pozapomenuté téma uvedli filmovýma očima a nadto se skvělou D. Peckovou.

"Nedám Tě!"

Úchvatná, snová jízda J. Čermáka! Obraznost! Nic podobného jsem na jevištích neviděla... Na Teorémě je nejvíce fascinující právě to, jak moc jiná a abstraktní je vůči zbytku repertoáru Dlouhé. Děkuji vedení za odvahu jít do risku s titulem proti divácky vděčnému, mnohdy plochému mainstreamu. Toto otevírání očí a nabourávání hranic je zásadní a cenné. I v rámci celé pražské divadelní scény považuji její uvedení a pojetí za takový malý zázrak. Neumím popsat, co přesně jsem viděla a prožívala, ale hodně mě to chytlo a rozšířilo obzory. Slov minimum, možných významů a pocitů nekonečno... Každý si najde odlišné metafory a žádná není chybná.

Odvrátit neodvratitelné... Ty už seš pryč? Na konci jsem přestala s orosenýma očima dýchat a myslím, že nejen já. Bývala bych potřebovala, aby mě někdo chytil za ruku, ale nebyl kdo. Už při počáteční hudbě z Lásky nebeské, která má pro mě zásadní význam, jsem věděla, že spatřím mimořádnou hru a taky, že jsem v ten večer tam, kde mám být. Nádherný text, strhující herecké výkony, vhodně zvolené herečky, hudba i scénografie... Ve druhé půlce pláč v hledišti, na konci při potlesku vestoje i velmi dojaté obě dámy na jevišti. Pravé divadlo duší. Takové, jaké miluju a vyhledávám! Děkuju vám. Budu nad tím ještě dlouho přemýšlet...

Ostraváci museli přijet až do Prahy, abych já mohla vidět jednu z nej komedií (nejtěžší divadelní disciplína) mého diváckého života. Bavila jsem se moc! Vtipnou (zdůrazňuju) a přitom ne blbou komedii ještě lze na divadle spatřit a já už nedoufala... "Z Brna? Ty ještě žiješ?" :)))

Letos jsem četla fakt nádhernou věc. Že lidské hlasy jsou otisky našich duší. To, jak zní... Ano, jsou. Na Novém světě byl během této inscenace vzduch všude prosycený výjimečným herectvím a charaktery. Pánové František Němec a Petr Kostka - velcí přátelé i mimo jeviště. Umělecká extraliga. Jen dvě stoličky, oni dva a text. Netřeba nic víc. Jedna z nejkrásnějších inscenací, co jsem kdy viděla.

V rámci dětského žánru nadprůměrné! Milé, veselé, poučné, našlapané hudbou... Hlavní pointa se sny moc hezká a vzducholoď kouzelná. Některé scény velmi vtipné i pro dospěláky (kurz na PC pro důchodce, hory).