Valčík náhody

65% Zajímavý koncept posmrtné hry a posuzování pozemského života táhnou vzhůru výborné herecké výkony obou obsazených. Klára Sedláčková výborné ztvárňuje zmatenou zemřelou usilující o postup vzhůru, emotivně vyprávějící vlastní příběh se všemi jeho vzlety i pády a marně se pokoušející pochopit pravidla hry. Jan Sklenář pak neméně výtečný výkon podává jako nelidský, poněkud robotický posuzující. Bohužel přílišná délka a zacyklenost druhé poloviny inscenace sráží celkový výsledek. Prospělo by buď zkrácení, nebo nějaký výraznější, katarznější závěr.

Co nás čeká bezprostředně po smrti na onom světě? Zahrajeme si o domnělou spásu a pokoj vlastní duše? Pochopíme regule a podstatu? A jaký význam má naše pozemské počínání? Ptáme se vůbec někdy po nějakých pravidlech? Pokud ano, do jaké míry je vlastně respektujeme? Tyto otázky otevírá komorní hra, v níž se dvou předepsaných hereckých partů opravdu bravurně, s puncem maximální přesvědčivosti zhostili Klára Oltová a Jan Sklenář. Škoda, že samotný průběh děje se místy poněkud cyklí, celku to přece jen ubírá na dynamičnosti. Z kýžených 100 bodů tedy odečítám mínus 30. ;)

Téma posmrtného zúčtování se životem pojednal francouzský dramatik jako hru s nejasnými pravidly a zamyslel se nad volbami životních cest. Autorovu vizi může divák přijmout, odmítnout, ev. přijmout s výhradami. Přestože opakování podobných situací má své opodstatnění, užití menšího počtu slov by sdělení neublížilo a dá se rovněž pochybovat o účelnosti některých motivů. Inscenace stojí za vidění kvůli výtečnému hereckému duelu, niterný prožitek K. Oltové skvěle kontrastuje se zvládnutou stylizací J. Sklenáře. Režisér však s herci mohl ještě hledat zřetelnější zachycení vývoje a také vhodněji vymyslet znázornění započítávání bodů.