Birter

Jak je nám i na začátku řečeno, inscenace Úspěch se pokouší adaptovat Feuchtwangerovo dílo jako něco krajně aktuálního, což však brzy ztroskotá na nadmíře sekvencí bez této přidané hodnoty. Jen vypráví ne příliš záživný příběh a poutavost se mu marně snaží dodat nadužívaný třídní šašek Jan Bárta (nehledě na to, že hraje dobře). Potom představení bez velkého účinku kontempluje nad rolí umění ve společnosti a snaží se o naše ztotožnění s postavami. Nakonec se mi však líbily spíše jednotlivé scény a monology. Jako celek představení moc nefunguje, zvlášť při své délce.

Nápad koláže z náhodných meditativních textů zní moc hezky, ale výsledkem je kompoziční nestvůra. Inscenace nemá naprosto žádnou koherenci, ať už významovou, tematickou nebo jakoukoliv jinou, a tím znemožňuje prožití kteréhokoliv z textů. Poetičnost není podpořena ani scénografií. Vše působí čistě jako domýšlivá herecká etuda. Výjimkou je pouze mimický výkon Marie Poulové. Jediné pozitivum mého zhlédnutí bylo, že po rezignaci na napojení nebo interpretaci jsem si dobře odpočinul.

Věčný Sherlock Holmes nyní jako zprostředkovatel kritiky dnešní společnosti. Inu proč ne, ale třeba u Tajného agenta to fungovalo lépe. Na tuto inscenaci se hezky kouká díky husté atmosféře, která dodává na nepředvídatelnosti děje, nicméně nekončí žádnou pointou a v myšlenkách zůstává na povrchu.

Vrchol provokace a samoúčelnosti? Rozhodně. A já nejsem divák, který by jakýkoliv odvážný pokus být aktuální automaticky chválil. Na Stát jsem já je ale vidět poctivá práce, vtip, energie a satirický text, ač prvoplánový, se hezky poslouchá.

Dejvické tváře jsou neokoukatelné a chemie mezi nimi přítomná v každém coulu. Jinak je ale Zásek zklamáním. Z námětu by se dala vykřesat sofistikovaná konverzačka, ale k té se to kostrbatě dostává přes docela lacinou situační komedii, v níž na sebe dialogy moc nenavazují, když se v ní nic neděje přidá se konflikt a občas nějaká postava (pro mě nepochopitelně) jednoslovně rozesměje celé publikum. Postavy byly sice zajímavé a oceňoval jsem náznaky, ale ani to nepomohlo k tomu, aby jinak skvěle napsaná kritika společnosti z jejich úst nevyšla značně nepřirozeně. Rozhodně se na to dalo bez potíží dívat, ale vybrousit by to chtělo.

Daniel Majling je mistr existenciálního sarkasmu a v této inscenaci se to zase potvrdilo, přestože napsal pouze předlohu. Proti vinohradskému pojetí nenacházím větších výtek. Scénografie je skvělá a herci (zejména Jiří Maryško) mají všichni smysl pro humor. Občas až moc, kdy jdou naproti lacinostem. Nicméně přes svou stručnost příběhu i témat jsem se u představení velmi nasmál a zapůsobilo na mě.