Birter

Představení oproti Kafkově předloze akcentuje K.-ho vzdor a nesmíření se se svou vinou namísto vylíčení absurdity instituce zvané Svět. V mnohých pasážích jsem si také připadal spíše jako v odsouzenec v čekárně, ale inscenace nakonec dokázala vyeskalovat do vynikajícího odsouzení všech nereflektivních životních postojů a zanechala ve mně skvělý dojem.

Že jde Vajdička touto inscenací naproti divákům konzervám je možná trochu pravda, ale z jiného úhlu ''noetiky'' lze říct, že se publiku (kromě závěru) nepodbízí a zanechává sofistikovanou kontemplaci o relativitě pravdy ve své původní formě, která se rozhodně s nikým nemazlí. Možná až moc původní, kdy je Hordubal místy opravdu zdlouhavý a délka tří hodin neopodstatněná, ale najmout Čapka jako známého provokatéra se evidentně vyplácí i po sto letech a Smejkalové dramatizace tak zaplňuje prázdné místo v tomto tématu vedle explicitnějších satir, dnes tolik populárních. Nároďák touto inscenací nikam neklesl.

Jak je nám i na začátku řečeno, inscenace Úspěch se pokouší adaptovat Feuchtwangerovo dílo jako něco krajně aktuálního, což však brzy ztroskotá na nadmíře sekvencí bez této přidané hodnoty. Jen vypráví ne příliš záživný příběh a poutavost se mu marně snaží dodat nadužívaný třídní šašek Jan Bárta (nehledě na to, že hraje dobře). Potom představení bez velkého účinku kontempluje nad rolí umění ve společnosti a snaží se o naše ztotožnění s postavami. Nakonec se mi však líbily spíše jednotlivé scény a monology. Jako celek představení moc nefunguje, zvlášť při své délce.

Nápad koláže z náhodných meditativních textů zní moc hezky, ale výsledkem je kompoziční nestvůra. Inscenace nemá naprosto žádnou koherenci, ať už významovou, tematickou nebo jakoukoliv jinou, a tím znemožňuje prožití kteréhokoliv z textů. Poetičnost není podpořena ani scénografií. Vše působí čistě jako domýšlivá herecká etuda. Výjimkou je pouze mimický výkon Marie Poulové. Jediné pozitivum mého zhlédnutí bylo, že po rezignaci na napojení nebo interpretaci jsem si dobře odpočinul.

Věčný Sherlock Holmes nyní jako zprostředkovatel kritiky dnešní společnosti. Inu proč ne, ale třeba u Tajného agenta to fungovalo lépe. Na tuto inscenaci se hezky kouká díky husté atmosféře, která dodává na nepředvídatelnosti děje, nicméně nekončí žádnou pointou a v myšlenkách zůstává na povrchu.

Vrchol provokace a samoúčelnosti? Rozhodně. A já nejsem divák, který by jakýkoliv odvážný pokus být aktuální automaticky chválil. Na Stát jsem já je ale vidět poctivá práce, vtip, energie a satirický text, ač prvoplánový, se hezky poslouchá.