Na západní frontě klid / Zelené koridory

--- Na západní frontě zatím celkem klid --- (více v článku na blogu)

Inscenace složená z motivů proslulého literárního díla z prostředí války a současné syrové reflexe „fronty“ uprchlické propojuje roky 1918 a 2022 v paralele, kterou mnozí stále odmítají vidět. Nebo slova o válce mají za šum v pozadí. D. D. Pařízek bez opulentních příkras a přímé protiválečné filipiky zprostředkovává obě části diptychu silou prostých slov a těžko představitelného pnutí postav. K vyjádření atmosféry stačí velice málo, přesto účinek je okamžitý. Přelom mezi oběma částmi naopak obstará destrukce scény. Intimně vedená inscenace těží z herecké sestavy ex. Komedie (Majer, Pechlát, Míčová), ale nebylo by správné ukazovat jen na ně.

Dramatizace Remarquova románu v první části a hra ukrajinské autorky v části druhé. Konfrontace dvou různých pohledů na válku a její důsledky vybízejí diváka k zamyšlení a je na něm, zda více než dvouhodinový „příval“ temné pravdy zvládne unést a vstřebat. Část diváků si ještě pamatuje tvorbu režiséra D. D. Pařízka, resp. jeho významnou éru v Divadle Komedie; ti spatří jím mnohokrát užité režijní a scénografické postupy, nedočkají se ani překvapení ze strany herců, což s odstupem více než dekády mohou a nemusí vnímat pozitivně. Každopádně obsahu a sdělení inscenace nelze mnoho vytknout.

85% - Velmi intenzivní inscenace, které za mě chybí větší propojení obou jejích částí. D.D.Pařízkovi se podařilo skvěle uchopit adaptaci Remarqua, vybírá z něj konkrétní střípky: monology, situace a inscenuje je v působivém tvaru po stránce výtvarné, hudební i herecké. V druhé části jej pak propojuje s hrou N.Vorožbyt a přináší s jejím textem i ženský pohled na válku, ze světa mimo bojovou linii, v exilu, a stejně tolik válkou ovlivněný. Podobně působivý, ač nemohu nepřiznat, že tam, kde se Koridory přímo propojovaly s Remarquem a čistě ten mě zasáhly víc. Být od počátku propojené důsledněji a intenzivněji byla bych ještě víc nadšená.

Jedna z nejsilnějších protiválečných inscenacích, které jsem viděl. Režiséru D.D.Pařízkovi se povedlo vytvořit efektní dramatizaci Remarqueova románu, v níž zachycuje hrůzu a beznaděj na frontových liniích, ale i pocity odcizení, které vojáci zažívají po návratu z bojů. Ani druhá část představení nezklame, současný text o válce na Ukrajině se povedlo s první půlkou umně propojit. Zelené koridory otevírají i některé otázky, které nejsou v souvislosti s válkou v popředí zájmu. Dohromady tenhle diptych vyniká hereckou souhrou, syrovou atmosférou a nezvyklou emocionální silou. Superlativy moc nepoužívám, ale toto je pro mě divadelní událost roku. (více v článku na blogu)

Po vydařené Moskoviádě tvůrčí tým v čele s Dušanem D. Pařízkem naplňuje prostory Divadla X10 a divákovy smysly zejména další pozoruhodnou inscenací neotřelého ražení. Opět nejen působivě zobrazuje, současně nabízí i náhled na téma v širších geopolitických a společenských souvislostech. Funkční princip propojení Remarquova sugestivního líčení nelehké situace vojáků v bahně zákopů a azylu lazaretů první světové války s moderním jazykem současné hry ukrajinské autorky, dotýkající se problematiky ukrajinských uprchlic, akcentuje bolestné skóre zpřetrhaných rodinných i přátelských vazeb a zbytečných, násilných ztrát životů a domovů. Silný zážitek.