Téměř na den přesně po premiéře hry Moskoviáda režiséra Dušana D. Pařízka se diváci mohli na scéně Divadla X10 opět setkat s inscenací, pod níž je tento u nás i v zahraničí uznávaný režisér podepsán. Na sklonku roku 2023 tak měl premiéru inscenační diptych Na západní frontě klid / Zelené koridory. Jedná se o dvě rozdílná umělecká díla, jež však Dušan D. Pařízek dokázal propojit. Kultovní román Ericha Marii Remarqua Na západní frontě klid doufám netřeba příliš představovat. Drama z konce první světové války zobrazující děsivé zážitky ze zákopů navíc vešlo více do povědomí lidem i nedávným filmovým zpracováním Edwarda Bergera. Jistě méně známá je hra současné ukrajinské autorky Natalie Vorožbyt Zelené koridory, kterou napsala přímo pro Münchner Kammerspiele, věnující se aktuálnímu postavení ukrajinských uprchlic ve střední a východní Evropě. Mimochodem označení zelený koridor se používá pro cesty určené pro civilisty, kteří tím tak mohou uniknout z konfliktních území.

Přestože se v obou dílech najdou styčné prvky, svým způsobem na sebe přirozeně navazují a chvílemi se přímo zrcadlí jedna látka v druhé a opačně, patrně by hry obstály i jako samostatné inscenace. Ačkoliv by v tom případě jistě musely být dotaženy. V každém případě je tedy vezmu jednu po druhé. Osobně bych tedy ještě diptych rozšířil na triptych, ale to zmíním až v samotném závěru reflexe. Už jenom proto, že to je čistě můj subjektivní blábol.

Dušan D. Pařízek se v první polovině představení, kdy předkládá divákům upravený výtah oceňovaného románu, zaměřuje především na dvě roviny. První je armádní dril, v němž je zásadní disciplína a voják je pouhé kolečko v obrovském stroji. Tuto myšlenku zdůrazňuje například hlavní postava Paul Bäumer v přesvědčivém podání Stanislava Majera, kdy komentuje, že kartáč na boty je patrně důležitější než přesvědčení a samotný cíl vojny. Podobným směrem, patrně tím vykreslující absurdity armádních postupů, míří i obsazení dámské části účinkujících do vyšších vojenských hodností. Druhou rovinou je přirozeně zobrazení hrůz samotné války. V Remarquově románu se často popisují otřesnosti bytí v zákopech v konfrontaci s faktem, že frontová linie se posouvá dlouhé měsíce pouze o několik desítek metrů tam a zpět. Pařízkovi se podařilo neobyčejně přesvědčivě vykreslit děsivé okamžiky především ve scéně zabití nepřátelského vojáka a při amputaci končetiny. Přestože jsou tyto scény vlastně jen popisovány, působí velmi emotivně a vystihují beznaděj v celé její smutné šíři.

O přestávce se diváci přirozeně mohou vzdálit ze svých míst, ale samotné představení pauzu využívá aktivně, a to má své opodstatnění. Buď herec Jan Bárta nebo postava, kterou v první polovině ztvárnil, totiž ničí tyčí obří promítací plochu, která se tak rozpadá na polystyrenové kousky. Tento scénický prvek může vyjadřovat pocity postavy Jana Bárty, jehož skon v zákopech první světové války se neúprosně blíží. Svojí urputnou agresí ale také herec stvoří polystyrenové trosky, které následně zobrazují současnou rozbombardovanou Ukrajinu a druhá část inscenace tak může začít v nových kulisách. Myslím, že toto intermezzo připomnělo nejen mně, z jakých důvodů je Dušan D. Pařízek pouze jeden a hlavně jedinečný.

Jestliže v části Na západní frontě klid hrála prim mužská část osazenstva, v té druhé je to trojice žen. Zelené koridory Natalie Vorožbyt vznikly na základě autentických výpovědí ukrajinských uprchlic, které jsou rozprostřeny do třech postav. Skrze vzpomínky ukrajinské herečky v podání Antonie Rašilovové, vdovy po vojákovi, kterou hraje Lucie Roznětínská, a postavy manikérky, jíž se ujala Gabriela Míčová se divák dostane nejen do měst Buča, Charkov a Kyjev, ale především do temných zákoutí těchto žen, jejichž další životy budou zřejmě zásadně ovlivňovat Středoevropané a jejich míra empatie. Pařízek jejich výpovědi a utrpení v určitých momentech zlehčuje a nejednou zapojuje sarkastický humor. Například když po ukrajinské herečce chtějí její dvě souputnice opakovaně přehrávat různorodé druhy smrti. Vdova má pro změnu velké trápení zejména při shánění nového otce pro své tři děti, což může vyznívat v jistých chvílích tragikomicky. Veškerý úsměv ale jistě všem v sále nenávratně opadne při mrazivé zpovědi postavy Gabriely Míčové, jež si prošla znásilněním a hrůzami, které si většinová společnost raději spojuje s nenávratnou historií nebo dostatečnou vzdáleností od našich vyhřátých domovů. Pokud se nejedná o vrchol představení, což bych si dovolil zpochybnit, rozhodně se jedná o nezaměnitelné herecké mistrovství Gabriely Míčové, u níž bych volil stejná slova chvály jako u režiséra Dušana D. Pařízka.

Na západní frontě klid / Zelené koridory bezpochyby nastolují otázky o nás samých, tedy těch, k nimž se válka prozatím „pouze“ blíží. Inscenace se vyhýbá přímému apelu, ale dozajista má ambici buď burcovat nebo alespoň provokovat. Promítání, hra stínů, používání meotaru, jednoduché kostýmy i hudba, která však akcentuje podstatné momenty představení, a pochopitelně naprosto spolehlivé herecké výkony, to vše je jasný a nezaměnitelný rukopis Dušana D. Pařízka, který dle mě tímto dílem navázal na v úvodu blogu zmíněnou Moskoviádu a reflektuje s veškerým svým umem a energií ruskou agresi na Ukrajině. Dokonce bych se nebál zmínit, že podobně jako Remarque se svým románem, je i on se svým aktuálním divadlem nadčasový.

Závěrem bych ještě doplnil svoji subjektivní myšlenku, kterou jsem letmo zmínil v druhém odstavci. A sice, že bych nejraději tento diptych rozšířil na triptych. Jestliže se v první polovině představení hraje o hrůzách dopadající na konkrétní vojáky a v druhé polovině o utrpeních, kterými válka postihuje civilisty, rodiny a všechny blízké, je škoda, že nebyla vyobrazena i malost či přímo zrůdnost lidí, kteří uprchlíky musí přijmout mezi sebe. Ačkoliv autorka Natalie Vorožbyt situovala svoji hru do Německa, Rakouska a Maďarska, nastavit nekompromisní zrcadlo českým sviním by jistě nebylo od věci. Otázkou by zůstalo, zda by se nejednalo o nejsmutnější část z pomyslného triptychu, ale to už je případné zamyšlení nemnoho související s jinak vynikající inscenací Na západní frontě klid / Zelené koridory, která je bez debat divadelním tipem.