Profil uživatele

Jerman

Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Iva Bryndová: 10 % (16)
Jan Pařízek: 11 % (42)
Jiří Landa: 11 % (28)
Kateřina Jírová: 11 % (9)
Helena Grégrová: 12 % (40)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 27.1.2022)
Bezruči si "dokument" o ostravské pěvecké ikoně normalizačních let u T. Dianišky objednali. Autor při vědomí možných úskalí postupoval pietně a tentokráte se proto krotil. Užívá zde daleko méně svých typických nadsázkových metafor (připomínkou je scéna s návštěvou ministra) a černého humoru, chronologicky sleduje karieru i osobní život zpěvačky. Role sedla M. Matulové, je typově Špinarové blízká a výborně zpívá. První polovina je až příliš popisná a trochu se táhne, v druhé jsou naopak silné momenty (při podpisu anticharty zamrazí v zádech) a má to spád. Pražské publikum aplaudovalo ve stoje.
(zadáno: 27.1.2022)
Femme fatale, partnerka významných intelektuálů prvních dekád 20 století, která sama sebe nazvala na konci života "vdovou čtyř umění" (hudba, malířství, architektura, literatura) Je ztvárněna dvěma herečkami, které se na scéně skvěle doplňují: stále šaramantní Radka Fiedlerová (1946) a pobobou jí blízká půvabná Máša Málková (1983). Ondřej Volejník se zhostil úspěšně všch mužských rolí, jak editora pamětí A.M. tak všech jejích manželů a milenců (Klimt, Mahler, Kokoschka, Gropius, Werfel). Komorní představení, které má spád a pobaví i poučí.
(zadáno: 26.1.2022)
Tuto bez mála devět let starou inscenaci premiérovanou ještě v brněnské Redutě těsně před přechodem do Prahy jsem viděl s odstupem několika let po třetí. Pravda na hercích je vidět, že také sestárli a už s obrazem třicátníka Juráčka ne zcela korespondují Hra ale má stále co říci, svědectví o údělu bohéma v kontextu doby, kdy naděje na změnu byla zlomena normalizací po ruské invazi. Inscenace spolu s Korespondencí V+W (ještě starším počinem) jsou pro mě stále nejlepší Mikoláškovi režie, co se nyní v DnZ hrají. Doporučuji podívat se na pokračování Juráčkova Deníku u Tygra v tisni na Štvanici.
(zadáno: 18.11.2021)
Pátá režie SKUTRů v Dlouhé a z mého pohledu nejlepší a divácky nejvděčnější přes více než tříhodinovou délku představení. Tentokráte ne "obrazy" jako v Sonetech ale inscenace, kde primární je fabule, i když komplikovaná dvěma souběžnými dějovými liniemi. Ty se režii ovšem podařilo výborně skloubit a plně využít komediální potenciál vyrovnaného hereckého ensemblu. Karikatura porevoluční Moskvy kam vpadne Ďábel (výborný Vondráček) se svoji trojčlenou suitou. Jímavé jsou scény Mistra (Rychlý) s Markétkou (Poulová), zvláště použití zrcadel v závěru. Nápadité kostýmy. Pro mě událost sezóny.
(zadáno: 14.11.2021)
D. Jařab se inspiroval jednou z povídek o S. Holmesovi k vytvoření karikaturního obrazu rigidní viktoriánské Anglie s jejím konzervatismem, rasovými předsudky a neutěšeným společenským postavením žen. Pod uhlazeným povrchem rodinné násilí, incest, homosexualita, drogy. Hereckou příležitostí jsou především výrazné mužské party: J. Hájek (Holmes), M. König (Watson), J. Žaček (Rucastle), dámská sestava v inscenaci spíše sekunduje. Krásná je tkĺivá Kudláčova hudba znějící během celého představení. V době pobrexitové akcentující návrat Británie ke svým kořenům má inscenace aktualizující přesah.
(zadáno: 14.11.2021)
M. Hanuš vypráví (formou obrazů ze zastávek pražské tramvaje) příběh hrdiny začátku rokenrolu v Čechách M. Volka. V Janu Krafkovi našel ideálního představitele (možno říci dvojníka), který se zpěvákovi podobá fyzicky a je pěvecky mimořádně fundovaný herec. Sekundují mu zdařile J. Wohanka ("vypůjčený" z Divadla v Dlouhé) a trojice "grácií", které bezvadně zpívají sbory a tančí. Šest muzikantů doprovází se švihem Volkovy pecky v Potočkově aranžmá (opět stopa z Dlouhé). Doporučuji zvláště těm dříve narozeným se do Kladna vypravit. Má to spád a stojí to za vzpominku na dobu, kdy jsme byli mladí.
(zadáno: 14.11.2021)
M. Dočekal přenesl slavné drama do nedávné blíže nedefinivané doby (soudě podle kostýmů a výpravy) a svojí expresivní a exaltovanou režií chce snad podat svědectví o úpadku a dekadenci našeho světa. Nicméně užití textu napsaného v středověku v moderním dekóru občas tahá silně za uši a je místy až pěstí na oko. Havlínek jako Hamlet a Kaňoková jako Ofélie jsou uvěřitelní a na jejich výkonech představení stojí. Královský pár (Uhlířová a Milostný) působí prvoplánově odpudivě a specielně král vypadá jak nevýrazný ničema. Z více než tříhodinové inscenace mám rozpačiý dojem. Nebyl to pro mě Hamlet.
(zadáno: 7.11.2021)
Dramatizace jedné z prvních knih vydaných v nakladatelství Škvoreckých 68 Publishers v Torontu s autobiografickými prvky ze života autorky. Sledujeme osudy Jany a její kádrově nevyhovující rodiny persekuované komunistickým režimem. Děj se rozbíhá pomalu a je místy příliš prvoplánový až najivistický, spád inscenace dostane v druhé části spějící k tragickénmu závěru. Vyniká Beata Kaňoková v hlavní roli, která celé představení táhne. Režisér Nvota umí režírovat hry se zpěvy, ty se zde ale objeví jen sporadicky a do inscenace nezapadají. Celkově jevištní adaptace pokulhává za literární předlohou.
(zadáno: 6.11.2021)
Další výborná režie H. Burešové, která, jak je u ní pravidlem, vytvořila výrazově precisní inscenaci, tentokráte ve formě retro výjevů odkazujících na němý film. Obraz dekadentní patricijské rodiny s komplikovanými vztahy v předvečer fatálního zemětřesení. Dobře je navozena a Acherovou hudbou umocněna, postupně stále tíživější až horrorová atmosféra se znaky blížíci se katastrofy. Před koncem napadá paralela se scénami z Bunuelova Anděla zkázy. Vyrovnané herecké výkony, největší prostor je dán nové posile hereckého ensemblu J. Sklenářovi v roli Marca. Dlouhá stále drží vysoký standard.
(zadáno: 6.11.2021)
P. Jurdou skvěle napsaný a M. Františákem výbormě srežírovaný komorní opus o komplikovaném soužití dvou protipólných kulturních ikon pod jednou střechou domu na Kampě. K úspěchu představení významně přispívá nápaditá scéna Jiříkovské s symbolicky pokřiveným řezem dvou pater domu a dále i Acherova hudba. Klaunovská role Wericha výborně sedne hereckému naturelu M. Hanuše, podstatně těžšího úkolu zahrát niterného básníka Holana se úspěšně zhostil L. Veselý. Přes neveselé osudy rodin dvou velikánů inscenace výmluvně vypovídá o celé atmosféře čtvrtstoletí po 2. světové válce.
(zadáno: 31.10.2021)
Osmisetstránkovou literární předlohu Mikulášek převedl do tříhodinové inscenace s epickou dějovou linkou v blíže neurčené době. Inscenace s originelním ale srozumitelným režijním vedením má spád, výrazné herecké výkony, především velká příležitost pro V. Vondráčka v hlavní roli. Oceňuji jednoduchou originelni Cpínovu scénu tvořenou umělohmotnými závěsy a zdařilý Mikuláškův výběr doprovodné hudby. Vytknout lze pouze, že přenesení Balsacova textu v čase s aktualizacemi ze současnosti je místy diskutabilní, svět kultury a médií je oproti 19 století hodně odlišný.
(zadáno: 30.10.2021)
Viděl jsem nyní s odstupem po třetí tento mini-muzikál, který ani po 7 letech od premiéry nezestárl. Velké bravo za text i muziku M.O. Štědroňovi, kterému stačilo pět herců k vystižení Havlových myšlenek i jeho života jako dizidenta a státníka. Je tam z Havla to podstatné s jeho přednostmi a slabostmi. Žádná prvoplánová oslava ikony sametové revoluce. Nápad s Milošem Havlem "točícím biják", na kterém stojí inscenace je úžasně zdařilý. Nutno vyzvednout herecké výkony M. Königa (V.H.) a P. Jeništy (M.H.). J.Frič jako režisér se zde osvědčil více než ve většině jeho pozdějších inscenacích v ND.
(zadáno: 30.10.2021)
Psát další obdivnou recenzi k tomuto představení bude jen nošením dříví do lesa. Dianiška umí jako nikdo jiný inventivně pracovat s příběhy naší nedávné historie a vytvořit modernistické inscenace, kde se pracuje s groteskní nadsázkou a komickou symbolikou. Když se hned úvodem objeví nacistické vlajky, kde jsou místo křížů kosočtverce, je jasné že nepůjde o nic prvoplánového. Po méně známých až obskurních příbězích (Mlčení Bobříků, Bezruký Frantík, Transky...) sáhl nyní naopak po notoricky známé haydrichiádě, o které se ovšem nežertuje. I v tomto případě ale plně uspěl, silný zážitek.
(zadáno: 30.10.2021)
Na Zábradlí se do evokace dětství pustili již dříve v Andersenovi a tentokráte se obrátili k dětským traumatům z předčasných sexualních zážitků. Dotkli se i problému pedofilie, které tak silně rezonuje v současné době. David Jařab téma pojal jako evokaci díla a života Sigmunda Freuda, vytvořil hru se zpěvy, kde scéna a kostýmy plně evokují atmosféru Vídně přelomu století. Inscenace profituje z řady fantaskních režijních nápadů, které pomáhají vytvářet dekadentní atmosféru, kde se daří vzniku neuróz tak jak je Freud popsal. Pěvecká složka je významnou přidanou hodnotou.
(zadáno: 28.10.2021)
Další modernistická Fričova adaptace klasického divadelního textu, tentoráte "utrpěla" původní verze Gorkého hry z roku 1910, méně známá a hraná. Je to pokračování v řadě depresivních dramat na scénách ND (komedie už tam prakticky nejsou), kde vyhřezávají nejtemnější lidské pudy rozpadající se degenerované rodiny. Velmi expresivní režie, kde řada akcí na jevišti je pro diváky nepochopitelná a beze smyslu (velryba v úvodní scéně be kontextu, hltání hlíny z květináčů, zvětšená plastiková ruka Lazorčákové, kálení na forbíně, dalo by se pokračovat). Užití mikroportů je poněkud samoúčelné.
(zadáno: 13.9.2021)
Tato "veselohra se zpěvy" byla jednoznačný kasaštyk v ABC po dobu 5 let, vždy dávno dopředu vyprodaná. Znám inscenace tohoto typu v posledních letech úspěšně režírované M. Hanušem v tandemu se zesnulým J. Bornou v Divadle v Dlouhé. Vypravil jsem se proto před derniérou do MDP pro porovnání. Přestože většina publika se dobře bavila, byl jsem zklamán celkovou primitivností kusu plného otřepaných klišé o mužích a ženách. I pěvecké výstupy za moc nestaly, inscenace na mě působila rozpadlým dojmem na hranici šmíry. V Dlouhé to je přece jenom úplně jiná liga.
(zadáno: 3.8.2021)
Je to nový cirkus nikoliv divadlo v pravém smyslu slova, můžeme se tedy obdivovat bravůrním akrobatickým kouskům ale co se hereckého projevu týče není zase tak moc co hodnotit. Nevím zda podobné performance je patřičné recenzovat na tomto fóru věnovanému činohernímu divadlu.
(zadáno: 18.7.2021)
V Dlouhé opět prokázali, že umějí udělat bravurně komedii, v strhujícím tempu, ale bez přehrávání a laciného nadbíhání divákům, bravo režizérce Burešové a všem sehraným hercům. Tato fraška (hra ve hře) plná anglického humoru je uváděna často na českých jevištích, poprvé ji inscenoval Jiří Menzel (Činoherní klub 1986). Jeho památce také tuto inscenaci Hana Burešová věnovala. Po několika spíše náročnějších kusech premiérovaných v Dlouhé v posledních letech, je možno se opět jednou skutečně pobavit a odreagovat po dlouhých lockdownech. A nezapomenťe si koupit program s vtipnými profily herců.
(zadáno: 18.7.2021)
Nevím, jestli je dobrý dramaturgický počin inscenovat v Dlouhé takovýto těžký mysticko-naturalistický kus právě v době covidové. Režisér Nebeský s Divadlem v Dlouhé systematicky spolupracuje. Inscenoval zde s velkým úspěchem v minulých letech moderním způsobem tři chmurné Ibseny, bylo to však pro diváky podstatně lépe stravitelné. Tato inscelace jako společný projekt spolku JEDL a Divadla v Dlouhé sem ale jaksi nezapadá. Syrový prostor X10, kde JEDL obvykle vystupuje, by se k takovémuto komornímu drasťáku hodil lépe .
(zadáno: 18.7.2021)
Výborná hudba, zajímavá pohybová složka, solidní herecké výkony, tedy dalo by se říci další podařená režie SKUTRů. Tato Shakespearova hra, vlastně pohádka,je pro jejich poetické někdy až manýristické chápání divadla jako stvořená. Vše jde dobře až na scény, kde se na jevišti pohybuje dvojice Trinculo a Stefeno, kde prvního hraje Marek Daniel. Ten je jako utržený ze řeťezu s lacinými vtípky nadbíhájícími jednodušším divákům. Herci si do krásně přeloženého Shakespeara přidávají svoje aktualizace (včetně očkování) a zavání to pak šmírou. Bouře by neměla být Kancelář Blaník.
(zadáno: 13.6.2021)
Hru jsem viděl pár dní po povolení hrát za přísných pandemických opatřeních a  k spočítání diváků v hladišti stačily bezmála prsty dvou rukou. Přesto herci hráli s ohromnou chutí a nasazením, což třeba ocenit. Hra s silným feministickým nádechem (v dobrém slova smyslu) nás zavádí do rigidního prostředí britských elitních univerzit ovládaných muži, kde mladá nekonvenční Britka s židovskými kořeny a silně ovlivněná pažížským postdoktorálním pobytem, má obtíže se prosadit. Její zásluhy o objevení struktury DNA byly uznány až po její smrti. Velmi dobrý dramaturgický počin Divadla v Celetné.
(zadáno: 13.6.2021)
Hra je hereckým koncertem Lucie Roznětínské (známé hlavně na "off" divadelní scéně) v roli bohaté bezcitné paničky, která má perverzní požitek z ovládání párů mladých nemajetných manželů z nižších vrstev. Originální scéna a nápadité využití hudební složky. Přestože téma psychického násilí a zotročení je univerzální, tato francouzská hra bude rezonovat více v zemích s etablovanou buržoasií než v českém prostředí, kde stratifikace společnosti je podstatně méně vyhraněná.
(zadáno: 13.6.2021)
Česká intelektuální veřejnost je stále fascinována osobou Pavla Juráčka a Tygr se nyní pustil podruhé do dramatizace Deníků, do doby kdy režisér již byl na psychickém a intelektuálním sestupu. Zdařilá dramatizace, velmi nápaditá režie, originální scéna, výborné herecké výkony (trojjediná postava P.J. a jedna herečka na všechny ženy). Problémem inscenace je její délka, hrálo se 2:15 hod bez pauzy (přitom přestávka by tok děje nenarušila). Opakované zprávy o opileckých stavech a sexuálních stycích P.J. se stávají postupně repetitivn. Hlavně na začátku představení velmi pomalu postupuje dopředu.
(zadáno: 24.10.2020)
Jsme svědky zasedání městského zastupitelstva v jednom městečku na jihu USA, kde se řeší otázky interpretace (či spíše dezinterpretace) událostí spojených s historií města a hledání bolestivé pravdy, o které většina radši mlčí. Tematika paměti a účelového nakládání s historickými fakty se dotýká i současné české společnosti a tematika kusu se tak stává aktuální i pro nás. Režijním přístupem se inscenace podobá Havelkovému Společenství vlastníků (diváci sedí po obou stranách jednacího stolu zastupitelstva) nejedná se však v žádném případě o komedii, inspirující ale ne příliš veselá podívaná.
(zadáno: 24.10.2020)
Představení jsem viděl v prvních dnech po rozvolnění karanténních opatřeních na konci května 2020. V hledišti bylo jen o něco málo více diváků než herců na jevišti. Ti však hráli jako o život, s nesmírnou chutí a nasazením, seděl jsem v první řadě a pro nečetnost diváků jsem se bez mála cítil být sám součástí inscenace. Chválit zde výkon paní Steimasslové v titulní roli by bylo jen nošením dříví do lesa, byli ale výborní všichni herci. Ostatně toto vynikající americké jižanské rodinné drama (Pulitzerova cena 2008) jim k tomu dávalo skvělou příležitost.