Profil uživatele

Jerman

Volby

Hodnocení

Redaktoři s podobným hodnocením
jméno redaktora: průměrný rozdíl hodnocení (počet společně hodnocených inscenací)
Jiří Landa: 10 % (23)
Helena Grégrová: 12 % (29)
Iva Bryndová: 12 % (11)
Jan Pařízek: 12 % (30)
Kateřina Jírová: 12 % (6)

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

Další stránky hodnocení: 1 2 3 > >>

(zadáno: 24.10.2020)
Jsme svědky zasedání městského zastupitelstva v jednom městečku na jihu USA, kde se řeší otázky interpretace (či spíše dezinterpretace) událostí spojených s historií města a hledání bolestivé pravdy, o které většina radši mlčí. Tematika paměti a účelového nakládání s historickými fakty se dotýká i současné české společnosti a tematika kusu se tak stává aktuální i pro nás. Režijním přístupem se inscenace podobá Havelkovému Společenství vlastníků (diváci sedí po obou stranách jednacího stolu zastupitelstva) nejedná se však v žádném případě o komedii, inspirující ale ne příliš veselá podívaná.
(zadáno: 24.10.2020)
Představení jsem viděl v prvních dnech po rozvolnění karanténních opatřeních na konci května 2020. V hledišti bylo jen o něco málo více diváků než herců na jevišti. Ti však hráli jako o život, s nesmírnou chutí a nasazením, seděl jsem v první řadě a pro nečetnost diváků jsem se bez mála cítil být sám součástí inscenace. Chválit zde výkon paní Steimasslové v titulní roli by bylo jen nošením dříví do lesa, byli ale výborní všichni herci. Ostatně toto vynikající americké jižanské rodinné drama (Pulitzerova cena 2008) jim k tomu dávalo skvělou příležitost.
(zadáno: 24.10.2020)
Donkichotovského hledání přenesené do televizního studia (snímání přes kamery na zavěšené obrazovky), kde probíhá jubilejní diskusní pořad intelektuálů na toto téma. V první polovině vtipná parodie ukazující samolibost a sebestřednost jednotlivých plkajících aktérů vzájemně si skájících do řeči. Výborná Cpínova scéna s "kubistickou" dekorací, která se rozpadá postupně jako realita pro moderátora pořadu. Začíná řetězení málo srozumitelných fantasmagorických a hlučných scén, v kontinuitě Mikoláškových režií v posledních letech na Zábradlí (a i v pražském ND). More of the same...
(zadáno: 24.10.2020)
Hra je velkou hereckou příležitostí pro představitelku hlavní ženské role (Natálie Řehořová), všechny ostatní postavy, muži především, jsou okrajové a démonické kupcové vlastně jen přihrávají. Inscenace je velmi zajímavá především zařazením hudební složky, která je významnou přidanou hodnotou představení. Kombinace slovní hříčky a geografické polohy Švandova divadla, které zřejmě vedly Davida Jařaba k přenesení Leskovovy hry z Mcenského újezdu v Rusku na pražský Újezd ale zcela nefunguje a je málo uvěřitlené. Je stále cítit více než Praha tísnivá atmosféra kupecké rodiny v ruské provincii.
(zadáno: 24.10.2020)
Po zklamání z Pustiny podle Eliota (od stejného divadelního souboru) tentokrát hodnotný, i když obsahem značně tísnivý, umělecký zážitek. Tragický osud manželů Zahradníčkových prizmatem jejich korespondence zobrazený jímavě dvojicí herců z první současné divadelní garnitury (Trmíková, Rašilov). Na scéně se jako v Pustině opět vaří, ale zde to do kontextu hry daleko lépe zapadá. Režisér Nebeský se tentokráte vyvaroval nesrozumitelných symbolů a inscenace se niterností blíží Soukromým rozhovorům podle Bergmana.
(zadáno: 21.3.2020)
Crazy komedie, kde se z amerického televizního kultovního seriálu přeneseme do bujarých českých devadesátek se všemi z dnešního pohledu komickými reáliemi probouzejícího se světa necenzurovaného show businessu. Dianiška opět osvědčil svůji vyjimečnou vlohu pro nadsázku a napsal na danou epochu trefnou komickou parodii, dovolující hercům, aby se na scéně v pravém slova snyslu vyřádili. Idealní podívaná pro Ty, kteří byli v době sametu mladí a dnes jsou pamětníky.
(zadáno: 21.3.2020)
Jevištní adaptace známého Grossmanova románu je souvislý více než devadesátiminutový stand up, který je výzvou pro Juraje Kukuru hrajícího ve slovenštině. Jeho výkon si zaslouží již pro zapamatování textu uznání. Patřím ke generaci, která nemá se slovenštinou na divadle problém, v předposlední řadě na premiéře nebylo ale místy dobře rozumět. Monolog komika je na několika místech (ne zcela organicky) proložen krátkou konverzací s ženskou postavou sedící v publiku. Zdálo se mi, že angažovat na tento v podstatě štěk herečku kvalit Terezy Marečkové je jaksi škoda.
(zadáno: 21.3.2020)
Není to v pravém smyslu divadelní představení ale spíše hodinová dadaistická hříčka pro dva herce a jednoho v závěru letmo se objevícího statistu. Jsem obdivovatelem Paul Klee a doufal jsem, že se o něm něco nového dovím, souvislost inscenace s jeho tvorbou je však v mém chápání nulová. Úzkému publiku chodícímu pravidelně k Hrdinům asi tento typ málo sdělného divadla vyhovuje (soudě podle vysokých procent většiny hodnocení), mně to tedy nic neříká.
(zadáno: 21.2.2020)
Komorní inscenace, odehrávající se celá v lobby manhatanského mrakodrapu, kde průhledem ven běží projekce kolem jedoucích aut. To dodává scéně autentický ráz a dobře vyjadřuje studenou anonymitu velkoměsta. V konverzacích vyhřezávají problémy všech čtyřech postav hry, které jsou ztvárněny výborně hrajícími herci. Nejvíce příležitostí má "hrdina" Petr Uhlík, který využívá plně svého komediálního talentu, někdy jeho "šaškování" je až na hraně přehrávání. Prušinovský, známý filmovou a televizní tvorbou, osvědčuje schopnost režírovat divadlo. Psáno z hoslovačky v Švandově divadle. 65%
(zadáno: 21.2.2020)
Zdařilá Balcarova dramatizace utopického románu o návratu Hitlera do současného Německa. Zinscenováno klasickým způsobem v komorním formátu s jednoduchou scénografií, doplněno výbornými uvěřitelnými dotáčkami, které prezentují televizní zpravodajství (zahrála si sebe i paní Drtinová). Představení má ve svém průběhu vzestupnou tendenci, do přestávky je to čistá nezávazná komedie, když pak po přestávce začínají brát Hitlera postupně všichni vážně začíná mrazit v zádech a publiku už se tolik smát nechce. Zdařilá snaha i o přesah k současným českým politickým poměrům. Divadlo, které baví i varuje.
(zadáno: 21.2.2020)
Inscenace je nezdařilým politickým divadlem, které má s Machievelliho Vladařem (s vyjímkou několikaminutové zpěvní deklamace výňatku z textu v závěru) velmi málo společného. Skutečnými autory se zdají být režisérka Klimešová a dramaturg Erbes, přestože veškeré materiály MDP (web, tištěný program) uvádějí pouze "podle Niccola Machiavelliho". Divák, který si neudělal "dramaturgickou přípravu", se může ptát, jestli přišel na správné představení. Přes snahu party mladých absolventů KALD DAMU je to velmi nudná podívaná s křečovitou snahou něco sdělit o světě ale divadlo samo zde přišlo zkrátka.
(zadáno: 20.2.2020)
Umně napsaná situační bláznivá komedie z prostředí divadla o často nenávistném vztahu herců ke kritikům. Spousta gagů a narážek na české (nejenom divadelní) reálie a konkrétní osoby (historické i současné). Nevím kolik procent dněšních diváků ví, kdo byl Hilar a Kvapil, a ne každý zná podobu dnešního ředitele Národního divadla, přesto se vyprodané hlediště skvěle baví. Vždyť režie je velmi srozumitelná a prvoplánová se špílcy zavánějícími silně bulvárem. Ve Švandově divadle toto naštěstí není pravidlem, tak pro jednou proč ne, řachačka, která naplní kasu.
(zadáno: 10.2.2020)
Ivan Vyrypajev je nejvýraznější osobností ruského "nového dramatu", ceněný i mimo Rusko, a často inscenovaný v Čechách. Nesnesitelně dlouhá objetí patří k novějším hrám psaným na zakázku evropských divadel. Jímavý obraz o setkání čtyř mladých lidí z různých koutů světa hledajících smysl své existence a snažících se překonat citovou vyprázdněnost. Děj nabývá postupně stále více psychadelické formy, až na hranici srozumitelnosti. Mé první setkání s "off" souborem Distheatranz, mladí neokoukaní talentovaní herci, nápaditá režie a citlivý hudební doprovod dvěma muzikanty. Bravo.
(zadáno: 6.2.2020)
Dianiškova hra se volně inspiruje osudem známé transsexuální prvorepublikové atletky Zdeny Koubkové. Podobně jako v Mlčení Bobříků (Divadlo Pod Palmovkou) autor i zde osvědčil, že je schopen uchopit závažné téma a interpretovat je odlehčenou až kontraverzní optikou. Výborně vystižená národovecká atmosféra První republiky a přesvědčivý Jakub Burýšek v hlavní roli transsexuála. Tomáš Dianiška svojí invencí patří jednoznačně k nejzajímavějším tvůrcům současného českého divadla. Psáno z pražského pohostinského představení v Dlouhé, kde publikum odměnilo "Bezruče" potleskem ve stoje.
(zadáno: 5.2.2020)
Komorní tragikomedie o sociálním inženýrství k snížení populace penzistů, z které mrazí. Režisérovi se podařilo evokovat atmosféru tradičního Japonska a vést mladé herce k uvěřitelnému ztvárnění disciplinovaných seniorů smířených se svým osudem. Krátké představení, které ale přesto diváka zaujme.
(zadáno: 5.2.2020)
Vydařená divadelní adaptace Havlíčkova románu mapující vzestup a pád mladého ambiciozního muže, který se přižení do rodiny, kde je všudypřítomný šílený strýc a následně duševní chorobě podlehne i jeho manželka. Režisér Františák zde opět prokázal svoje kvality. Výborně využívá originální scénografie s otáčejícím se proskleným "akváriem". Solidní herecké výkony představitelů manželské dvojice (P. Konáš, P. Tenorová), bravo M. Kačmarčíkovi za strýce a jaké potěšení vidět paní Málkovou stále ve výtečné umělecké i fyzické kondici. Jistě jedno z nejlepších představení na scénách MDP.
(zadáno: 31.1.2020)
Tato inscenace-performance se těší oblibě kritiky (Cena Divadelních novin za alternativní divadlo 2018-2019). Z mého pohledu zde však forma zcela přebíjí obsah veršů. Nemyslím tím Dohnalovu hudební služku, která verše citlivě doprovází, ale samoúčelný mumraj na jevišti třech postav (420People) kombinující výrazový tanec a zvukové projevy s gastronomickými vložkami (příprava omelet na jevišti, pojídání ústřic). To vše bez jakékoliv souvislosti s textem. Jaké zklamání po komorních niterných Soukromých rozhovorech podle Bergmana od stejného souboru, kde méně. rozhodně znamenalo více.
(zadáno: 30.1.2020)
Hana Burešová, tentokrát jako host v Brně, ukázala opět, že stále patří k špičce mezi českými a moravskými režiséry. V představení bez modernistních kejklů se opírá o výborné herce, které vede k lehce karikaturizujícímu projevu, Inscenace s rysy divadla na divadle má spád a švih. Jen v poslední třetině téměř tříhodinové inscenace při multiplikaci zápletek tempo trochu slábne. Havlova hra v pojetí Burešové je nesmírně zábavná, s aktualizujícím přesahem. Jen ten opilec byl zbytečně trochu navíc. Psáno z pohostinského představení v Divadle v Dlouhé.
(zadáno: 30.1.2020)
Originální adaptace Dostojevského románu často inscenovaného na českých scénách. Využitá herecká příležitost pro Aleše Bílíka jako knížete Myškina, najivního idealisty uorostřed cynické vyšší společnosti. Khekovo režijní vedení jej ukazuje jako slabocha, neschopného se v závěru rozhodnout mezi dvěma ženami. Naturalistický obraz dekadentních horních vrstev Ruska je výmluvný a dává tušit běsy, které se později zmocní celé země a způsobí rudý požár s následky pro celou Evropu. Inscenace v druhé polovině se stává až příliš zkratkovitou a ne zcela přehlednou 65 %.
(zadáno: 7.1.2020)
Nelehkého úkolu převést Gombrowitzův román na scénu se zhostil tandem Buraj/Kačena o něco úspěšnějším způsobem než v případě jich adaptace Frischova Stillera v Studiu Hrdinů. Maximálně je využit princip live cinema s kameramany na scéně, až místy má divák dojem, že je spíše v kině než na divadle. Zaujaly herecké výkony Pavelky, který si vyhraje s textovými novotvary, a Bouškové v rolích majitelů penzionu. Inscenace se však stává postupem času stále temnější a méně srozumitelnou, trvá bez mála dvě a půl hodiny bez pořestávky, divák v závěru stěží ví o čem se hraje a těší se hlavně až to skončí.
(zadáno: 8.12.2019)
Recenze Hrdinové a Švejdy (viz zde Recenze/blogy) mi mluví z duše. Opět u Friče nesrozumitelná a samoúčelná forma zvítězila nad obsahem a efektní finále to nezachránilo. Jan Frič se osvědčil jako výborný režisér současné české dramatiky: Velvet Havel (Zábradlí), Mlčení Bobříků (Palmovka), Dotkni ye vesmíru.., Návštěva (NS ND), ale když sáhne na klasiku je dojem rozpačitý: Oblomov (Zábradlí), Faust, Misantrop a nyní Oidipus (ND). Křečovité pokusy o posun a aktualizaci s nápady, které chápe snad jen jeho inscenační tým. Není asi nejšťastnější uvádět takovýto spektákl na jevišti Zlaté kapličky.
(zadáno: 5.12.2019)
Tříhodinová epická freska z konce carského Ruska. Realisticky pojaté představení s na dnešní poměry nebývale velkým počtem herců. Inscenace přiblíží divákovi dnes již zapomínanou kontroversní postavu důvěrníka carské rodiny Rasputina, kterého přesvědčivě ztvárnil L. Špiner v polohách oscilujících mezi mystikou a poživačnou prostopašností. Psáno z pohostinského představení v Praze v Dlouhé.
(zadáno: 4.12.2019)
Při hodnocení tohoto kusu je těžko se oprostit od srovnání s filmem z 2003 s tehdy mladou Aňou Gaislerovou v hlavní roli. Hlavní hrdinka a inscenace MDP za bez mála 8 let od premiéry sestárly a Pacoláková je o něco méně uvěřitelná než hrdinka filmových Želar. Khek režíruje kus formou. zkratkovitých rychle se střídajících obrazů podobně jako v Čapkovi, kde to ovšem funguje lépe. Do přestávky to vcelku jde, ale v závěru se to stane ne zcela srozumitelné pro toho, kdo nezná literární předlohu nebo neviděl film.
(zadáno: 4.12.2019)
Koncept rozhlasové hry reportáže, kde se pátrá o mýtické ostravské kapele Proton z šedesátých let. Nepoučenému divákovi nebude jasné, co jsou reálie a co je fikce a to dává inscenaci velké kouzlo a vtip. Přestože herci sedí po většinu představení u pultů s mikrofony jako při čtení v rozhlase, video projekce oživují atmosféru a kus má velkou divadelnost. Téměř detektivní fantaskní pátrání udrží pozornost diváka od začátku do konce. Výborně napsaná původní česká hra, zrežírovaná s velkou invencí. Bravo Cihlář a Marek.
(zadáno: 4.12.2019)
Hra složená víceméně z fantasmagorických křížících se monologů třech žen z nejnižších společenských vrstev. Schwabův text (výborně přeložený) je hrubý, místy obscénní, u Mariánky vyloženě nechutný a přesto nesmírně poetický. Usilovná výpověd těch prostých žen o jejich snových představách dává myslet na lidové vypravěče v povídkách Hrabala. Ne zcela srozumitelné využití kostýmů v závěrečném obrazu představení, ale vcelku velmi povedené. Psáno z pohostinského představení ve Studiu hrdinů v Praze.

Další stránky hodnocení: 1 2 3 > >>