Jerman

Orwell osvědčil v románu Nineteen eighty-four vydaném v 1949 velkou jasnozřivost, jeho fiktivní svět totality se totiž stal již realitou v Severní Koreji a postsovětské Rusko se posunulo v 2022 k čisté diktatuře, kde obyvatelstvo má mozek zcela vymytý propagandou, a kde lež se stala pravdou. Proto má uvedení tohoto kusu velkou aktuálnost. Můj dojem z tříhodinového představení je ale hodně rozpačitý, je krajně nepříjemné se dívat na to co se děje na jevišti, ale to patří k věci. První polovina má jakousi dynamiku, po přestávce je to však zcela nedramatické a dlouhé deklamace a zobrazování mučení hlavního hrdiny jsou k nepřežití 55%.

Výrazná inscenace vycházející z oceňovaného románu K. Tučkové, kromě silné předlohy k úspěchu inscenace přispívá především Langova režie a přesvědčivé ženské herecké výkony. Vedle představitelky hlavní role P. Gajdošíkové zmiňuji především obdivuhodný výkon ve velké roli Marie Málkové, stále krásné i v jejím věku. Je nutno ovšem dodat, že bez znalosti obsahu literární předlohy je pro diváky těžké orientovat se v složitém ději odvíjejícím se v intervalu více než 100 let a který je prezentován nechronolopgicky v časových skocích. Navíc jsem hercům ne vždy rozuměl, přestože jsem seděl v páté řadě parteru, jaké to pak asi muselo být na balkóně?

Ćinoherní klub je vedle Divadla v Celetné scénou, kde dostává po řadu let největší prostor anglosaská dramatika. Nyní po ceněné Smočkově Tramvaji do stanice touha (premiéra 2011, stále na repertoáru) režisér Čičvák inscenoval další slavnou Williamsovu jižanskou tragédii. V obou inscenacích stvárnil hlavní mužskou roli Jan Hájek, který se na tyto postavy výtečně hodí typově svým drsným naturelem a úsporným hereckým projevem. Po Žáčkové, hlavní role v Tramvaji, byla tentokráte Hájkovi vyrovnanou partnerkou Anna Fialová, výrazný talent mezi mladšími herečkami. Velmi dobře zrežírované a zahrané, avšak méně strhujhící než Tramvaj do stanice touha.

Vynikající inscenace, hra umně napsaná německým autorem, který se detajlně věnoval rusko . čečenskému konfliktu a velmi dobře si nastudoval průběh přepadení divadla v Moskvě čečenským komandem. Tragické události roku 2002 jsou vyprávěny téměř po minutách třemi ženami, které hrůzu prožily v zcela rozdílných rolích a nabízí tak různé perspektivy pohledu. Velmi dobré výkony třech neokoukaných hereček, které působí jinak převážně na mimoprařských scénách. Jednoduchá a zajímavá scénografie s využitím bilých balónků upevněných na budících. Představení má úžasný spád, trvá 1,5 hod a divák je držen v napětí do poslední minuty. 85%

Jak milé vidět opětovný a brzký návrat Našich furiantů do "Zlaté kapličky", pouhých 7 let po derniéře legendární Pitinského inscenace, která vydržela na repertoáru dlouhých 12 let. Na několik měsíců předem vyprodané reprízy svědčí o velké poptávce po této české vesnické komedii, která v této nelehké době pohladí po srdci. Františákova režie je v podstatě klasická bez výrazných modernistických prvků, jednoduchá místy prázdná scéna dává prostor pro rej sboru vesničanů. Silnou stránkou inscenace je výborná Kroupova hudba se zpěvy. Hostující herci (O. Malý jako Habršperk či mladičká E. Friedrichová jako Krystýna) vedle bardů ND zcela na úrovni.

Toto je vynikající inscenace vycházející z výborné dramatizace románu zkušeným německým dramatikem. Hojně je využíváno vystupování postav z děje, které sami sebe komentují, což napomáhá k plnému pochopení jejich psychologie. Výpravné kostýmy kontrastují s jednoduchostí scény, kde značnou roli hrají přemísťované kufry. Zajímavá hudba a světla. Vyrovnané herecké výkony, samozřejmě největší prostor má femme fatale D. Šoltýsová jako Anna. Nemohu pochopit, že tato inscenace, která měla premiéru v prosinci 2021 a těší se stále diváckému zájmu, již spěje k březnové derniéře. Jaká škoda !!! Doufám, že motivem není současná agrese Ruska v Ukrajině.

Tento Stand up je spíše "Sit up" (pouze jeden herec, který se pohybuje po celé představení výhradně na kolečkové židli), V Jindřišské klubovně veškerý technický a uvaděčský personál jsou vždy sami herci a v tomto případě je to tedy divadlo jednoho herce v tom doslovném slova smyslu. Autor hry zde využil svoji zkušenost se správcovstvím fotbalového hřiště a vytvořil pro něj typickou divadelní hříčku plnou sarkastického humoru. Obdivuhodný Jakub Špalek, muž pro všechno.

Díky dramatizaci D.D. Pařízka má pražshé divadelní publikum možnost se seznámit s Andruchovyčovou Moskoviádou.Ta vyšla v českém překladu v roce 2015, aniž by si toho ovšem širší kulturní veřejnost, zahlcená především ruskou literaturou, všimla. Tento fantaskní román o rozpadu SSSR (není možno nemyslet místy na Bulgakova) byl napsán před 30 lety. Závěrečné pasáže inscenace však činí dojem, že předloha je z mrazivé současnosti, a to v kontextu agrese Ruska v Ukrajině. Režisér Pařízek v syrovém dekoru divadla X10 (jednoduchá scéna s využitím projekcí a světel) osvědčil opět své režisérské umění opíraje se o skvělé výkony herců. Bravo !!!

Premiéra byla před bez mála 15 lety a stále se tato inscenace těší divácké přízni, o čemž svědčí i velká většina kladných až nadšených komentářů zde. Nevím jestli inscenace nějak lety špatně sestárla, ale podle mě je to primitivní řachačka na hranici pokleslého bulváru, spousta klišé a laciných někdy vulgárních vtipů, místy přehrávání. Struktura této tragikomedie v něčem připomíná Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové, je to ovšem podstatně nižší level. K ceněnému filmovému zpracování hry Y. Reza R. Polanským má tato inscenace daleko. Kde jsou ty časy před více než 50 lety lety, kdy Činoherák byl avantgardou českého dramatického divadla.

S Vajdičkovou režií Hordubala se do historické budovy ND vrátilo klasické drama a bylo na čase...I. Smejkalová zdramatizovala střední část Čapkovy novely, děj je postaven na vyšetřování okolností smrti Hordubala dvojicí policistou. Inscenace v první polovině trochu rozvleklá a nepřehledná s mnoha postavami, dostane po přestávce spád a osciluje mezi detektivkou a sociálním dramatem s mnohoznačným otevřeným koncem a mrazivou tečkou. Vajdička jako Slovák osvědčil cit pro venkovské prostředí kdesi daleko na východě republiky, podobně jako v jeho vysoce ceněné inscenaci Bál (Timrava / Majling) na scéně Slovenského ND. Počin hodný ND.

Moderní adaptace předlohy F.G. Lorcy přenesené do současnosti. Hlavním tematem je nenaplněná (trochu pozdě přicházející) nezměrná touha ženy po dítěti, která vede až k jejímu sestupu do pekel. Nebudu asi zcela souznít s ostatmími hodnotiteli. Na rozdíl od většiny mi děj připadá místy poněkud křečovitý, až zbytečně se "tlačí na pilu". Na příklad citu neschopná feministická matka intelektuálka nepůsobí zcela věrohodně, podobně jako přeměna úspěšné mondénní novinářky v lidskou trosku. Jinak herecké výkony na dobré úrovni MDP, hlavně naplněná herecká příležitost pro Ninu Horákovou. 65%

Večírek ve čtyřech, stárnoucí extravagantní boháč, jeho mladičká manželka, umělkyně snažící se dostat peníze na projekt se svým partnerem poněkud drsnějšího ražení a mezi tím se míhá služebná (asi od někad z východu) glosující dění, které jen částečně chápe. Střet dvou světů, kde se promítají sociální nerovnost a ekologická témata, Je cítit, že autor je výrazně levicového smýšlení (není asi náhodou, že žije mezi Německem a Havanou).Inscenace je umně režírovaná M. Dočekalem s využití standupového intermezza, zajímavá scéna, solidní herecké výkony 65%.

Na představení jsem šel s domněnkou, že se jedná o zdramatizování několikadílných Deníků J. Zábrany. Anoncovaná krátká stopáž bylo pro mě proto dost zarážející. Navíc jsem posléze zjistil, že se jedná o kombinaci textů několika autorů. Zábranovy zápisky netvoří ani polovinu 70 minutové pochůzkové performence v mlhou nakouřeném sklepení Rubínu. Slušné výkony všech tří herců ale jinak spíše zklamání-

Krátká trochu nostalgicky laděná humoristická aktovka dělající si legraci z jednoho českého specifika trampingu. Byl fenoménem v naší spopečnosti od První republiky do pozdních let sociku a až nástup kapitalismu v české kotlině jej upozadil. Představení nastudované v zrychleném režimu bylo spíše scénickým čtením než plnohodnotným představením (tak to ale u Krátké Dlouhé často bývá). Byla to prima zábava, autor osvědčil opět svůj osobitý styl humoru.

Hra je v divadelní rovině zdařilým příspěvkem k českému vyrovnávání se s vlastní minulostí. Autoři se snaží nově nahlednout na obvykle krajně negativně prezentovanou postavu Emila Háchy. Zobrazují jej až s určitou dávkou sympatie a porozumění pro jeho těžkou pozici. Hra je dobře napsaná a umně režírovaná, P.Reif jako Hácha, historií provázejí dva klauni, líčením odkazující na V+W, rámování hudbou mlčícího pianisty. Ten až v závěru má monolog, kde spílá českému národu pro jeho špatné vlastnosti, zde se myslím až zbytečně "tlačí na pilu". V závěru inscenace trochu ztrácí tempo, ale jinak je to významný počin na pražské divadelní scéně. 75%

Před převzetím uměleckého vedení činohry ND se dvojice kmenových režisérů SKUTR rozloučila s Dlouhou osobitým nastudováním známé Mozartovy opery. Byla to výzva obsadit Kouzelnou flétnu činoherci memajícími školení v operním zpěvu a zredukovat živý orchestr na čtyři hudebníky. Režiséři opět osvědčili svoji invenci (zarámování inscenace do prostředí obrazárny, trojice nadpřirozených kněží) a vytvořili divácky vděčné představení, přes komplikovanost a bizarnost této zednářské pohádky. O. Rychlý v titulní roli Tamina osvědčil svůj komediální talent a J. Sklenář jako Královna nadchl svými dvěma pěveckými výstupy. Přejme SKUTRům v ND ZLOMTE VAZ.

Tato kombinace stand up a rockového koncertu se dočkala českého uvedení téměř čtvrt století po premiéře off Broadway, odkud zahajila tažení světem jako přední muzikál včetně filmového zpracování. Nepatřím k návštěvníkům muzikálů a můj pohled je tedy značně subjektivní. Nesdílel jsem nadšení publika obscenní zábavou a výkonem tvůrčího kolektivu. Myslel jsem na podobnou ještě více nekorektní americkou stand up komedii Paul Rudicka Jsme v pohodě (v originálu The New Century) uvedenou nedávno na Nové scéně ND v režii Braňo Holíčka, to byl ovšem podstatně vyšší level než tato trochu laciná zábava.

Jakub Čermák osvědčil touto inscenací, že patří ke špičkám pražské divadelní "off" scény. V ojedinělém projektu se mu podařilo spojit dvě řecká dramata o tragédii žen v době války, kde obsadil všechny postavy ukrajinskými běženkyněmi. Nejedná se však o žádné ochotnické divadlo. Celý herecký ensámbl zvládl náročné představení s překvapivou bravurou. Nejde ani o agitku naroubovanou lacině na současnou ruskou agresi proti Ukrajině. Přesto divák stále mrazivě cití paralelu mezi antickou a současnou tragedií. Vše je umocněno expresivními světly a zvukem, silný zážitek. Pro lepší orinentaci však doporučuji si obsah obou předloh přečíst předem.

Slovenský dramatik D. Majling se inspiroval knihou reportáží S. Alexijevič Doba z druhé ruky, a vytvořil silnou a sevřenou divadelní hru, líčící osud jedné důstojnické rodiny za rozpadu Sovětského svazu. Zlověstný závěr inscenace, z kterého mrazí, byl předpovědí, která se hrůzně naplnila (premiéra byla několik dnů po záhájení ruské agrese na Ukrajině). Dramaturgie dala hře spád se zvyšující se dramatičností v závěru, přes délku představení je divák stále držen v napětí. Bravo za realistickou režii M. Vajdičky bez metafor a jinotajů, vidíme herecké divadlo s velmi vyrovnanými výkony. Vyzdvihnout je třeba snad jen J. Tesařovou a J. Vondráčka.

Vzpomínkové divadlo dokument o pražském populárním klubu, který byl nedílnou součástí divokých devadesátek, kdy svoboda pro mnohé znamenala dělat si, co chci bez ohledu na ostatní. Zajímavá svědectví insiderů, svědčící i o jejich vnitřním světě. Zařazení dlouhé deklamace z Máchova Máje J. Vyorálkem na závěr představení (snad kontrapunkt k předcházejícímu???) mi nepřipadá vhodné a smysluplné. 65%

Pirandelova komedie o tom, že různí lidé mouhou interpretovat realitu zcela odlišně měla premiéru v roce 1918, přesto její uvedení v současné době dezinformací je velmi aktuální. Inscenační tým ji navíc dal zlověstný podtext přenesením do doby nástupu fašismu v Itálii. Vajdička režíruje hru jako frašku, úmyslně se přehrává, v první polovině s mírou. Po přestávce se však objeví I. Trojan, ten je jako utržený ze řetězu a stává se z toho skoro bulvár. Dvě a půl hodiny na děj s jednoduchou zápletkou je trochu moc. Nejasný je motiv se slepou dívkou? Pro duo Majling/Vajdička méně povedené než jejich vynikající Konec rudého člověka v Dlouhé.

Již před premiérou bylo z médií známo, že režisér Frič připravuje v Dlouhé inscenaci, která bude chválou zpomalení životního rytmu a nic nedělání. Děj se odehrává kdesi na pomyslné pláži a končí vcelku banálním přáním mírného léta a mírné zimy, žádných válek a žádných záplav. Jinak však divák sleduje během devadesáti minut scénky s navzájem málo souvisejícími texty (soudě podle programu snad úryvky z různých literárních děl?) s velkou filmovou projekcí (po většinu doby nehybné) Marie Poulové v pozadí. Smysl dění na jevišti však chápe, obávám se, jenom sám tvůrčí kolektiv. I pro diváky zvyklé na moderní divadlo krajně nesrozumitelné.

Zdramatizování minipovídek finské autorky je řetězením krátkých scének, navzájem občas souvisejících, zasazených do depresivně vyhlížejícího potemnělého dekoru ošumtělého pokoje někde ve vesnici na severu Finska. Absurdní obhroublá grotesknost a tragikomičnost postav, neutěšený svět, napadla mě určitá podobnost s atmosférou her McDonagha. Místy vtipné, jindy mrazivé, závěr režijně zajímavý. Žádné velké divadlo to ale nebylo, smysl inscenování těchto povídek Na zábradlí mi nějak unikl.

Další z inscenací tandemu Mikulášek Viceníková, bez průběžného narativu, kde je snaha zdivadelnít určité téma, řetězením často ne zcela souvisejících scének. Po Požitkářích, Posedlosti a Hamletech mám pocit, že je to "more of the same". Obscura je navíc místy značně nesrozumitelná, postupem často dost nudná a nejsem asi jediný divák, který pár dnů po shlédnutí inscenace si nebyl schopen vůbec vybavit, o čem se to vlastně hrálo. Podle mého soudu nejslabší Mikuláškova režie tohoto typu. A tak jediné co mi trvaleji utkvělo v paměti bylo zjištění, že Anežka Kubátová (která se krátce objevila v plavkách) má stále hezkou postavu, trochu málo ne...

Tři soubory, kombinace zpěvu, tance a akrobacie ve stylu nového cirkusu, údajně "akrobatický muzikál". Vznikl ovšem podivný slepenec s chabou dějovou linkou. Hudba je sice krásná ale v muzikálu i sbor musí umět jak zpívat tak tančit, a to zde není ten případ. Pohybově Marantha Gospel Choir, kde řada členů má pěkně přes váhu, působí zcela ochotnickým dojmem. Navíc té "dechberoucí akrobacie", kterou zde očekáváme je zatraceně málo, jistě nejslabší počin Losers od začátku jejich půsovení, nechápu kam dal P. Horníček rozum, pustit se do takové komerce. Pěkný finanční vývar, první tři řady za 890 Kc, nejlevnější lístky za 490 Kc, good luck.