Jerman

Je to skutečně úlet, ale kdo zná předchozí divadelní hry Vyrypajeva, často zcela oproštěné od ruského koloritu, tak to může lépe chápat. Absurdní fraška se vším všudy pro otrlé, ale podle mě to má něco do sebe. Problém je, že se to vůbec nehodí do historické budovy a mělo se to inscenovat na Nové scéně, kam chodí i jiné publikum, zvyklé na leccos. Pro tradiční diváky ND v kravatách to tedy není. Vyrypajev snad měl původně hru režírovat a sešlo z toho, oceňuji odvahu uměleckých šéfů Činohry ND (SKUTR), že na to pustili mladou Jandáčkovou a ta se toho zhostila velmi dobře. Škoda té nevhodné volby budovy!

Inscenace zasezená do drsného přihraničního prostředí Sudet, kde vyrostlo obří překladiště zboží s ubytovnami pro námezdní pracovní sílu, toto je podtrženo drsnou minimalistickou scénografií. Dávná i nedávná minulost se v někdy až snových obrazech prolínají s bezútěšnou přítomností. Slabou stránkou inscenace je malé propojení úvodní scény bývalých nostalgických pohraničníků a výstupu před stoletím zemřelých bojovníků z východu v závěru představení (nejasný historický kontext) s hlavní dějovou linkou. Bylo by zajímavé porovnat s současně běžícím nastudováním v ústeckén činoheráku.

Když čtu hodnocení a kritiky k tomuto představení tak někteří mu vytýkají jeho didaktičnost (jakoby doplněk k dějepisu pro středoškoláky) a jiní zase přílišnou mozaikovost a řetězení scén, kde vztah mezi "českoněmeckou" Prahou a kdysi kosmopolitním Lvovem není vždy patrný a mnohé divákovi nemusí být jasné. Obojí platí ale přes výhrady se mi docela líbilo toto pojetí, vystavěné na společném jmenovateli středoevropské identity, jehož personifikací byla zašlá habsburská monarchie, na kterou se na začátku a konci představení trochu nostalgicky vzpomíná. 65%

Toto je představení pro pokročilé diváky. Inscenační tým vyšel jak z Passoliniho knihy tak i filmu, které převedl do magického dramatického tvaru s minimem textu. Kombinace dynamické scénografie, světel, hudby a ruchů dává představení, kde herci hlavně mlčí, erotikou prostoupený snový charakter. Inscenace je hlavně estetickým zážitkem, výtkou může být, že je to především umění pro umění. Jakub Čermák zde osvědčil své režijní kvality, v kontextu s jeho předchozími inscenacemi (myslím na "ukrajinské" Trojanky ve Švehlovce a Návrat krále ve Švandově d.) je zřejmá jeho schopnost uchopit zvolená témata rozličnými divadelními prostředky.

Výborné představení. Bezruči vyšli z adaptace Schillerova dramatu současným britským dramatikem (Robert Icke nar. 1986) premiérované v Londýně v roce 2016. Kombinace s minimalistickou moderní scénou, nadčasové kostýmy a promítané texty dávají hře až překvapivou aktuálnost oproštěnou od historizujícího koloritu. I u současných mocenských elit vidíme stejnou touhu po moci i strach o ní přijít, zničující lásku i nenávist, věrnost i zradu. Děj má spád a udrží pozornost diváků po celé bez mála tříhodinové představení. Snad jenom ten rap mužů v negližé na úplném konci je diskutabilní. Psáno z pohostinského představení v Praze.

Tato inscenace JEDL na mě nezanechala velký dojem, píši tyto řádky s odstupem a zjišťuji, že v paměti mi utkvěly hlavně zbytečné vulgarismy.

Zajímavé představení s velmi dobrými hereckými výkony ale ne moc srozumitelné, Stařena jako personáž pro mě nepůsobí nijak děsivě, přestože je personifikací všeho zla, které v Rusku stále je a pouze na čas jakoby ustoupilo (zhruba během 15 let po rozpadu SSSR), aby se znovu probudilo s o to větší intenzitou vrátilo. Actualize na současné Rusko v závěrečné fázi je schematické a působí křečovitě 55%

Potom co měl v kinech velký úspěch film Chlast nevím jaký má smysl tento typicky skandinávský příběh o kladech a nebezpečích konzumace alkoholu převádět do divadelní formy. Nejsem rozhodně moralistou ale nepřipadá mi na místě uvádět tuto hru v Česku, kde pití patří jaksi k bontonu, konzumace alkoholu je rekordní a následky stojí státní rozpočet odhadem 60 miliard korun ročně. Diváci berou inscenaci jako prvoplánovou řachačku a je to pro Švanďák jistě kassastück. Herecké výkony jsou slušné a vyrovnané, zařazení novocirkusové artistiky v závěru představení mi ale nedává žádný smysl a přispívá k povrchnímu vyznění celé inscenace.

První česká komedie, kde dnes tolik medializovaná umělá inteligence, hraje stěžejní roli. Další úspěšné setkání matematika a dramatika v jedné osobě Levinského s režisérkou Burešovou. Obsazení po druhé hostujícího Michala Isteníka do titulní role bylo výtečným tahem. Podobně jako v Oblomovovi se potkal typově výborně se svoji postavou. Výtky ohledně povrchnosti nejsou myslím oprávněné, hru je třeba brát jako inteligentní frašku, kde nadsázka a karikatura mají svoje místo. Tento odlehčený kus, který bude mít jistě velký divácký úspěch, je vhodným kontrapunktem k dvěma intelektuálně náročnějším premiérám této sezony v Dlouhé.

Amslerova epická dramatizace Mannova románu ukazuje stejnou měrou nástup fašismu v Německu a vzestup "všeho schopného" o sobě pochybujícího herce, který se chopí příležitosti, a oddaně slouží (nikoliv však bez výčitek svědomí) novému režimu. V první polovině režírované spíše klasicky (s vyjímkou několika projekcí) je herec Hofgen jen jednou z postav reprezentujících společnost konce výmarské republiky. Jeho postava teprve dominuje v druhé části využívající expresivních záběrů pohyblivými kamerami. Inscenace je pestrou podívanou, která má aktualizační rozměr, Miklušova životní role, 3.5 hod je ale excesivní stopáž.

Muž a ři ženy. Psychologické drama o vyhoření, rozpadlém manželském vztahu, nefunkční panovačné matce a jedné mladé dívce, která se připlete do cesty. To vše na pláži jakéhosi řeckého ostrova, podmalováno pocitem enviromentálního žalu nad naší ničenou planetou. Pálící slunce a odcizení hrdiny příběhu mi připomněly scénu zastřelení Araba z Camusova Cizince. Hra se dobře hodí do prostředí rozpadlého plaveckého stadionu s grafitti na stěnách, kde se kdysi pod Barrandovskými terasami koupaly hvězdy prvorepublikového filmu.

Absurdní fantasmagorický svět Kafkova Procesu, přenesený na jeviště v nové dramatizaci románu režisérem inscenace J. Holcem. Působivá scénografie a výprava, počínaje originální částečně průhlednou oponou. Minimalistická bílá scéna oživovaná záblesky barevných světel v kontrastu s černými kostýmy herců. Výrazné expresionistické líčení postav a především Josefa K., který se marně vzpírá pro něj nepochopitelnému obvinění. Moderní postupy s využitím mikrofónů a snímání pohyblivou kamerou na scéně. To vše ale uměřeně bez samoúčelných efektů. Moderní divadlo svědčící o vysoké kvalitě celého tvůrčího kolektivu ostravského divadla.

Hra (interview) napsaná na základě vzpomínek průměrné ničím nevynikající (snad jen těsnopis) Němky, která se dostala do kuloárů moci Třetí říše, podlehla jako mladá "kouzlu" nacismu a věrně mu sloužila. Na konci života (dožila se 107 let) zpětně uznává jeho zrůdnost, zvláště co se vyhlazování Židů týče, ale cítí se absolutně nevinná. Hra dostává aktualizující rozměr v době agresivního ideologického tažení putinského režimu proti západnímu demokratickému světu (za podpory značné části Rusů) a válečných zločinů, jejichž obětí jsou Ukrajinci. Paní Macháčková hraje s úspornými výrazovými prostředky tuto velmi starou ženu zcela přesvědčivě.

85%
Výborné Dianiškovo zpracování dalšího českého příběhu s použitím jeho typických postupů, navíc s geniálním nápadem obsadit do role Vlasty Buriana Veroniku Korytářovou, Vynikající výkon, cena Thálie za rok 2022 jí patří zcela zaslouženě. Je ostudou, že herečka takových kvalit nemá příležitosti v českých filmových a seriálových produkcích (není ovšem jediná z kvalitních herců regionálních scén). Tak jsme odsouzeni dívat se na stříbrném plátně a televizních obrazovkách pořád na stejné ohrané tváře.

75%
Snad první divadelní hra inspirovaná příběhem Wintonových dětí, kde Kateřina Tučková se spoluautory vytvořila silný příběh, zasazený do atmosféry pražského hotelu Šroubek. Režisér Františák výborně režíruje zvláště tu část inscenace odehrávající se v pomnichovské republice. Zde mistrně skloubil kaberetní hotelové scény s dramatem židovské rodiny, které spěje k tragickému vyústění. Po střihu do roku 1989 se však tempo inscenace zpomalí a rychle spěje k závěru bez výrazné katarze. Vynikající výkon M.Hanuše v roli Kašpara, který je nelichotivým zobrazením přizpůsobivého Čecha proplouvajícího všemi režimy.

75%
Ironický až zesměšňující pohled na "SKVĚLÉ devedesátky" prostřednictvím doku komedie o ikonické skupině Lunetic, incenace kdy zároveň nostalgickým pocitům se nemohou ubránit zvláště Ti, kteří v té době byli náctiletí. Vtipně napsané s důvěrnou znalostí reálií té doby a dobře zahrané čtyřmi herci, kteří střídavě příběh vyprávějí a zpěváky Lunetiku hrají. Toto kvarteto herců je doplněno čtyřmi tanečníky, jejich komplementární vstupy však se postupně během představení stávají méně časté a nejsou s výstupy herců dostatečně organicky propojeny. To je snad jediné, co je možno vytknout.

Švandovo divadlo má blízko k moderní skandinavské dramatice. Není tedy tak překvapivé, že umělecký šéf souboru Františák situoval svoji nejnovější hru na pomezí psychologického dramatu a thrilleru kamsi na mrazivý sever nejspíše do Norska (podle jmen postav a vzorů na svetrech herců soudě). Překvapivá je ale nesrozumitelnost tohoto ponurého příběhu o osamění, kladoucího vysoké nároky na divákovu pozornost a představivost. Herci dělají co mohou ale dojem z inscenace je je více než rozpačitý.

75%
P. Baďura a T. Dianiška se inspirovali realným příběhem odbojáře Pravomila Rajchla a odrazili se od jeho románového ztvárnění P.Stančíkem. S užitím známých Dianiškových režijních postupů vytvořili inscenaci připomínající komiks o střetu najivního charakterního hrdiny Pravomila s nízkým prohnaným padouchem (prokurátor Vaš). Dobro ovšem nezvítězí a křivdy nejsou potrestány, děj je však odlehčený pěveckou složkou a kombinací scénické hudby s živou kapelou. Inscenace ztrácí trochu dech na začátku po přestávce (sovětský lágr, tučňáci) ale pak postupuje rychle k závěrečné katarzi. Umně napsaná a výborně zahraná role Baterky (M. Zavičár).

65 %
Dramatizace knihy DH Juráčka nijak nešetřila a vykreslila jej jako sebestředního zakomplexovaného slabocha, jímž přes svoji přechodnou proslulost také byl, v kontrapunktu k ponižované Dáně, která naopak byla osobností (což prokázala i svou následnou kariérou). Pro diváka se vtírá otázka, jak to mohla tak dlouho vydržet? Měl jsem obavu, jak se s náročnou rolí Dáňi vyrovná Anežka Kubátová, ale byla velmi uvěřitelná a dobrá. Zklamáním (píši směrem k AK a PE) je obsazení Bednáře do role PJ, ten svým naturelem je jeho pravým opakem (chtělo to herce typu Honzy Hájka). Výborně režírované dialogové partie (Forman, Sviták, Landovský, Menzel).

Orwell osvědčil v románu Nineteen eighty-four vydaném v 1949 velkou jasnozřivost, jeho fiktivní svět totality se totiž stal již realitou v Severní Koreji a postsovětské Rusko se posunulo v 2022 k čisté diktatuře, kde obyvatelstvo má mozek zcela vymytý propagandou, a kde lež se stala pravdou. Proto má uvedení tohoto kusu velkou aktuálnost. Můj dojem z tříhodinového představení je ale hodně rozpačitý, je krajně nepříjemné se dívat na to co se děje na jevišti, ale to patří k věci. První polovina má jakousi dynamiku, po přestávce je to však zcela nedramatické a dlouhé deklamace a zobrazování mučení hlavního hrdiny jsou k nepřežití 55%.

Výrazná inscenace vycházející z oceňovaného románu K. Tučkové, kromě silné předlohy k úspěchu inscenace přispívá především Langova režie a přesvědčivé ženské herecké výkony. Vedle představitelky hlavní role P. Gajdošíkové zmiňuji především obdivuhodný výkon ve velké roli Marie Málkové, stále krásné i v jejím věku. Je nutno ovšem dodat, že bez znalosti obsahu literární předlohy je pro diváky těžké orientovat se v složitém ději odvíjejícím se v intervalu více než 100 let a který je prezentován nechronolopgicky v časových skocích. Navíc jsem hercům ne vždy rozuměl, přestože jsem seděl v páté řadě parteru, jaké to pak asi muselo být na balkóně?

Ćinoherní klub je vedle Divadla v Celetné scénou, kde dostává po řadu let největší prostor anglosaská dramatika. Nyní po ceněné Smočkově Tramvaji do stanice touha (premiéra 2011, stále na repertoáru) režisér Čičvák inscenoval další slavnou Williamsovu jižanskou tragédii. V obou inscenacích stvárnil hlavní mužskou roli Jan Hájek, který se na tyto postavy výtečně hodí typově svým drsným naturelem a úsporným hereckým projevem. Po Žáčkové, hlavní role v Tramvaji, byla tentokráte Hájkovi vyrovnanou partnerkou Anna Fialová, výrazný talent mezi mladšími herečkami. Velmi dobře zrežírované a zahrané, avšak méně strhujhící než Tramvaj do stanice touha.

Vynikající inscenace, hra umně napsaná německým autorem, který se detajlně věnoval rusko . čečenskému konfliktu a velmi dobře si nastudoval průběh přepadení divadla v Moskvě čečenským komandem. Tragické události roku 2002 jsou vyprávěny téměř po minutách třemi ženami, které hrůzu prožily v zcela rozdílných rolích a nabízí tak různé perspektivy pohledu. Velmi dobré výkony třech neokoukaných hereček, které působí jinak převážně na mimoprařských scénách. Jednoduchá a zajímavá scénografie s využitím bilých balónků upevněných na budících. Představení má úžasný spád, trvá 1,5 hod a divák je držen v napětí do poslední minuty. 85%

Jak milé vidět opětovný a brzký návrat Našich furiantů do "Zlaté kapličky", pouhých 7 let po derniéře legendární Pitinského inscenace, která vydržela na repertoáru dlouhých 12 let. Na několik měsíců předem vyprodané reprízy svědčí o velké poptávce po této české vesnické komedii, která v této nelehké době pohladí po srdci. Františákova režie je v podstatě klasická bez výrazných modernistických prvků, jednoduchá místy prázdná scéna dává prostor pro rej sboru vesničanů. Silnou stránkou inscenace je výborná Kroupova hudba se zpěvy. Hostující herci (O. Malý jako Habršperk či mladičká E. Friedrichová jako Krystýna) vedle bardů ND zcela na úrovni.

Toto je vynikající inscenace vycházející z výborné dramatizace románu zkušeným německým dramatikem. Hojně je využíváno vystupování postav z děje, které sami sebe komentují, což napomáhá k plnému pochopení jejich psychologie. Výpravné kostýmy kontrastují s jednoduchostí scény, kde značnou roli hrají přemísťované kufry. Zajímavá hudba a světla. Vyrovnané herecké výkony, samozřejmě největší prostor má femme fatale D. Šoltýsová jako Anna. Nemohu pochopit, že tato inscenace, která měla premiéru v prosinci 2021 a těší se stále diváckému zájmu, již spěje k březnové derniéře. Jaká škoda !!! Doufám, že motivem není současná agrese Ruska v Ukrajině.