Jerman

Tomáš Vůjtek jako dramatik a dramaturg je přední osobnost ostravské divadelní scény s celorepublikovým přesahem. I to, že pražské pohostinské představení proběhlo na půdě renomovaného Činoherního klubu (a ne třeba v blízkém Studiu Dva) se mi zdálo být zárukou, že nepůjde o bulvár. Čekal jsem vtipnou inscenaci, která téma výroby porna uchopí inteligentním způsobem. Byl jsem zklamán, s výjimkou pár intelektuálně laděných narážek se jednalo o uřvané představení s řetězením vulgarit, kde se permanentně a zbytečně "tlačilo na pilu" a herci přehrávali. Bylo mi stydno před mým doprovodem, jinak mladou dámou, která rozhodně není žádnou puritánkou.

Z více než 3600 stránkové hexalogie vybral inscenační tým několik scén bez zřejmé zápletky jako hyperrealistické nahlédnutí do každodennosti života manželského páru skandinávských intelektuálů. Muž se ovšem jeví postupně méně zamilovaným, a je skutečně cítit vnitřní boj. Upozorňovat na solidní výkony herců souboru je myslím "nošením dříví do lesa". Zajímavé je řešení architektury stěžejní dekorace, stěna ze světlé hnědého přírodního dřeva dovolující otvíráním a zavíráním jednotlivých sekcí různorodá aranžmá navazujících scén. Zajímavý počin v řadě posledních úspěšných adaptací knižních předloh Na Zábradlí.

Prostřednictvím třech blízkých osob (manžel, švagr, sestra) sleduje divák propadání nepřítomné hrdinky příběhu do těžké psychické choroby spojené s poruchou v přijímání potravy. Jaké jsou příčiny je ovšem jen naznačeno, paternalistká společnost s rigidními šablonami chování, traumata z dětství a navíc nejasný význam mongolské skrvny na zádech, která nemizí? Jedná se v podstatě o tři standapy s hororovým závěrem, kde herci ukázali svoji bravuru (hlavně Řezníček, Lazorčáková). Podobně jako v Burajově Zlatém městě režisérka Polívková hojně využívá live cinema, kde detailní záběry pokrmů poházených na scéně vyvolávají skutečně nechutný dojem.

Režijní tandem SKUTR si vybral z 15 knih Ovidiových Proměn několik motivů a seřadil je do sedmi na sebe volně navazujících obrazů. Počínali si v tom "kreativně", viz Filemon a Baucis, kteří u Ovidia v ději obrazů I a II nevystupují. Většina diváků asi nebude dostatečně znalá řecké mytologie, aby porozuměla bez "domácí přípravy" ději na scéně. Platí to zejména o obrazu Příběhy kolem Apollona, který se mi jeví svou roztříštěností nejproblematičtější, navíc "osvěžování" mluvou dnešních mladistvých je zde zcela vedle. Efektně jsou naopak režijně zvládnuty obrazy III, V a VI se srozumitelným narativem, kde je vytvořena podmanivá atmosféra.

Hra mladého německého autora inspirovaná Conrádovým románem s prvky napomínajícími Coppolův film Apocalypse now se stala v režii D.D. Pařízka německou hrou roku 2014 a byla uvedena na Festivalu divadla německého jazyka v Praze. Neviděl jsem toto představení a s o to větším zájmem jsem šel do Divadla komedie na pohostinské uvedení českobudějovické inscenace režírované M. Schlegelovou. Její komorní koncepce je blízká imerzivnímu divadlu, kdy se herci pohybují mezi diváky a dochází i k interakci s nimi. Režijně to bylo sice výborně zvládnuto, ale smysl hry plné absurdu a nesmyslných situací mi jaksi unikal. Přidávám plus 20 % za práci režisérky.

Rálišova hra odráží formou frašky s silnou dávkou absurdu problém dostupnosti bydlení pro mladé rodiny v ČR. Některé nadsázky (na př. narozená paterčata) připomínají Dianiškovy inscenace, celkově je však vyznění ne tak humorné, spíše temné. Není zde žádná sympatická postava, všichni jednají zcela egoisticky stylem po nás potopa, děj bez světélka naděje. Snad až příliš černé vidění světa. Psáno po pohostinském představení v Trutnově 65%.

Skauti se náhle zázračnou "kafkovskou" proměnou rozměrů ocitnou mezi broučky a je to trochu jako v Čapkových Ze života hmyzu. Další z Dianiškových inteligentních "řachaček" v linii Encyklopedie akčního filmu a Noci zlomených nehtů. Opět spousta nápaditých hlášek, nadsázek a popkulturních narážek, které vyvolávají salvy smíchu. Navíc jsou zde nyní více přítomna současná vážná témata: klimatická změna a její popírání, dezinformace o řízení společnosti, vzývání "starých dobrých časů", autoritářské tendence s narážkou na ruskou agresi v Ukrajině. Výborně je zrežírovaná závěrečná scéna s českou hymnou obracející se k divákům, z té ovšem mrazí.

Převést osmi set stránkový mnohovrstevnatý Houellebecqův román ze současné problémy zmítané Francie na jeviště je výzvou. T. Ráliš se jí úspěšně zhostil, scény přecházejí rychle jedna v druhou a děj se rychle posunuje vpřed hlavně v epické části před přestávkou, která odráží politickou situaci a společenskou náladu v zemi. Druhá kratší část je více intimní až náhle jímavá. Představení je to neveselé, hlavní postava vysoký ministerský úředník a i jeho nadřízený, prezidentský kandidát, jsou pracovně přetížení jejich rodinné vztahy v rozpadu. Jsou to však charakterní postavy sloužící Francii a to je pozitivní optimistickou zprávou inscenace.

Dramatizace současného francouzského románu o ničícím milostném vztahu dvou žen je hereckou příležitostí především pro Evu Hacurovou, hra je jejím monologem, i když mlčící Kritýna Jedličková svým pohybovým projevem významně přispívá k vyznění inscenace. Režisérka plně využila nejenom foyer divadla ale i přilehlé prostory, včetně těch, do kterých divák přímo nevidí. Zde hrají významnou roli promítané záběry živou kamerou (K. Jedličková), které děj organicky doplňují. Výborná je i volba hudby. Tato inscenace ale především ukázala kam se komorní inscenace Krátké Dlouhé mohou posunout inventivním využitím horního patra divadla.

Místy obhroublá oddechovka s laskavým pozitivním závěrem, kde dominuje centrální postava výborně ztvárněná M. Šteidlerem, typově i projevem se na roli výborně hodí. Režisér Hřebejk citlivě vkládá filmové projekce s využitím 45 let starého černobílého snímku (Šteidler - Asterová) v kombinaci s barevným materiálem předtočeným pro tuto inscenaci. Občas to sklouzává do bulváru, na můj vkus až trochu moc vulgarismů. Zvládnuté často bleskové převleky J. Hrušinského, J. Řezníčka a A. Rusevové (toho prvního obzvláště), kteří vystupují v trojrolích. Kdo ale adaptoval devítihodinový britský TV seriál do dvouhodinové inscenace zůstává utajeno?

Padesátka těch šťastných, co si stihli ulovit lístky pár hodin (či minut?) po zahájení předprodeje má možnost pozorovat roční setkání "ujetých" outsiderů na kraji mysteriózní bažiny, kde se dějí divné věci a reálný svět se mísí s iluzemi aktérů. Ale nejenom to, diváci mají možnost podle libosti s těmi lidmi přímo mluvit, ptát se na jejich osud a motivovat je k dalšímu jednání. Podílejí se tak do určité míry (podle jejich ochoty zapojit se) na utváření děje představení, které tím postupně ztrácí pevný scénář. Inscenace nemá žádné jednoznačné vyústění, je to mystérium, které asi není pro každého, ale je to velmi zajímavé. Úžasná scénografie.

Dočekalova inscenace na scéně MDP není popisných převyprávěním tragických osudů matky a dcery z vrcholných děl francouzského naturalismu. Je to moderní divadlo vystačující si s minimalistickou scénografií, plné metafor a symbolů (na př. významově silné pračky či lahve od alkoholu na scéně). Zajímavé je i využití "burianovského" chóru s maskami. První polovinou jsem byl nadšen, výborně je vykreslen propad z naděje v lepší život do pekla alkoholismu. Druhá polovina, vzestup a pád Nany, byla pro mě méně přehledná a uvěřitelná (ve všech těch stejně oděných milencích jsem se ztrácel) . Těžko udržet pozornost při tak dlouhé stopáži (3:10 hod).

Tato inscenace je umnou variací na Shakespearovy komedie a pobaví hlavně ty, které je znají. Tedy určitý mix z Shakespearových motivů a zápletek s navozením hned v úvodní scéně pohádkové atmosféry připomínající Bouři. Představení stojí na výborných hereckých výkonech dvou trojic herců a hereček, kde pasáže s monology jsou pro ně zvláště vděčnou příležitostí. Vytknout by se nechala stopáž přes dvě a půl hodiny, v závěru je to trochu překombinované a nemůže to jaksi vzít konce. Po shlédnutí mě také napadlo, že s výjimkou závěrečné repliky název hry Něha neodráží její obsah.

Reálie představení (atmosféra Klubovny, aranžmá, esence obsahu, postavy a herci, scéna) popsali hodnotitelé přede mnou. Dávám této inscenaci vysoké hodnocení, protože se jedná o vynikající Vyrypájevův text (2011, byl již dříve v ČR inscenován]. Sled překvapujících odhalení s nepředvídatelným vyústěním v závěru. Tato hra se výborně hodí do komorního prostředí Klubovny kde blízkost herců a diváků přispívá k udržení napětí během celého představení.

Zábavná satira o tom jak to chodí v hobby marketu, představení zalidněné zaměstnanci a zákazníky a líčící stresující odosobněné prostředí obchodu. Z brněnského Provázku si odskočivší režisérka Davidová vede inscenaci jako sled groteskně pojatých krátkých scén s "ujetými" postavami, kde se nešetří nadsázkou a bláznivými metaforami. Místy to připomíná styl režie Tomáše Dianišky. Zdá se mi, že publikum to bere spíše jako odpočinkové představení, přestože místy stejně zamrazí. Jenom na vulgaritách by se mohlo ubrat. 65%.

Zlaté město je zahajovací inscenací, kterým vstoupilo do této sezony nové umělecké vedení Divadla. Režisér I. Buraj ambiciozním propojením dvou her vytvořil "velkopředstavení" pro celý soubor divadla (plus několik posil) s četnými filmovými projekcemi (live cinema s dvěma kameramany na scéně). Jedná se o sled sofistikovaně zaranžovaných scén, kde herci především plní režisérovo zadání, a pro vlastní hraní moc prostoru nemají. Burajův nápad s přenesením hry do blízké budoucnosti, kdy všichni se chtějí chovat stylem meziválečné Vidně nefunguje. Ukřičený závěr je dost nepovedený. Snad v průběhu repríz s tím tvůrci ještě budou moci něco udělat.

Divák, který neví nic o hnuti Grunge a nepřečte si program, si může myslet, že se ocitl na představení, které vypráví historii kapely Nirvany rámovanou největšími hity legendárního tria hrané živou kapelou. Jedná se však o dokufikci, vedle Kurta Cobaina jsou zde postavy inspirované příběhem frontmanů jiných dvou skupin. Odpovídající hudbu překvapivě složil a otextoval Ivan Acher, přední tvůrce scénické hudby obvykle jiného zaměření. Inscenaci by nebylo možné nastudovat pokud by Švandovo divadlo nedisponovalo třemi dobrými muzikanty, kteří jsou schopni hrát danou hudbu. Představení je pro Ty, kterým nevadí trochu vulgarismů a hodně hluku.

Arminu Petrasovi se podařilo převést na scénu v přijatelné stopáži obsažný román G. Grasse aniž by došlo k podstatnému obsahovému zestručnění. Autor dramatizace zde opět použil svůj osvědčený styl (viz adaptace Anny Kareniny a Vzkříšení uvedených Na zábradlí), kdy postavy promlouvají o sobě či komentují jednání postav druhých. Tím je možno posouvat děj svižně dopředu s dosažením zcizovacího efektu. Zajímavá je syrová scéna s otočným kvadrantem ve středu. Výborně obsazená A Kameníková do role Oscara. Po nedávné ceněné dramatizaci románů V. Wolfové a K.O. Knausgarda je to další výrazný úspěch tohoto divadla v adaptaci děl světové literatury.

Tato inscenace jde v módní linii zobrazování přítomnosti v těch nejčernějších barvách reflektujících nevratnou destrukci krajiny a katastrofální mezilidské vztahy. Hlavní postava učitel přicházející na vesnici pozitivně naladěn postupně ztrácí veškeré iluze a propadá depresi. To se může stát i citlivějšímu divákovi po shlédnutí této dosti schematizující prvoplánové inscenace o rozkladu morálním i ekologickém bez záblesku nějaké naděje do budoucnosti. Pro mě se příliš "tlačí na pilu", aby bylo uvěřitelné, že vše je tak absolutně špatně. Režijně i scénograficky připomíná Štefaňákovo pojetí v mnohém dvě ceněné Pařízkovy inscenace v X10.

Tento muzikál premiérovaný v Hamburgu roku 1990 je volným propojením německé legendy o čarostřelci, inspiroval se jí K.M. Weber ve své romantické opeře (1820), a skutečné události nešťastného zastřelení beatnické můzy Joan Wolmerové jejím manželem (W.S.Burroughs) v roce 1951. Doporučuji potenciálním divákům se s tímto kontextem muzikálu blíže na internetu seznámit jinak asi nebudou tušit o čem se hraje. Hudba a vokály T.Waitse jsou zde aranžovany poněkud líbivějším způsobem než je tomu v drsném albu, které vyšlo začátkem devadesátých let. Představení dominuje sebevědomý projev Daniely Špinar, vystupující zde neobvykle v roli herečky.

J. Krofta pod Palmovkou úspěšně zrežíroval Hrabalovu novelu, proslavenou Menzelovým filmovým zpracováním z roku 1966 a oceněným Oscarem. Starší generace diváků dobře zná hlášku "zvadl jsem jako lilium" a čeká jak bude pojata slavná razítkovací scéna. V libeňské inscenaci je erotika všudy přítomna nejen přes eskapády výpravčího Hubičky a "ejacuatio praecox" sužující mladého eléva se stává klíčovým slovem několikrát sborově deklamovaným. Současně vně nádraží se odehrávají "velké" dějiny (II světová válka a český odboj), které se s těmi "malými" v závěru tragicky protnou. Výborně zvolený T Dlugoš na hlavního hrdinu, vyrovnané herecké výkony.

Uvedení tematiky týkající se utrpení kněží (jmenovitě řádových sester) po nástupu komunistického režimu na naší první scéně je jistě záslužný počin. Předlohou byla mnohosetstránková kniha K. Tučkové. Jejím převedením na inscenaci o snesitelné stopáži došlo ovšem k zkratkovité prezentaci a schematizaci postav, které působí většinově černobíle. V druhé části jsou navíc mnohé scény málo uvěřitelné a někdy až groteskní (převlek bikupa Felixe, přerod nakromana v jáhna, scény s ostatky Anežky české, karikování věčně opilého ministra Plojhara). Na téměř prázdné scéně poněkud samoúčelně pojíždějí auta za padání listí po většinu představení.

Další zajímavý počin Vostopětky, tentokrát Jiří Havelka svým způsobem navázal na dnes již bez mála ikonickou inscenaci Propon!!! O.Cihláře a P.Marka premiérovanou v roce 2016 a stále hranou. Oba tyto projety vycházejí z přenosu na jeviště rozhlasové hry, kde se pátrá jednou po legendární ostravské kapele Proton a podruhé po záhadě obsazení rozhlasového vysilače v blízkosti Prahy a zvláštních jevech s tím spojených. Opět řetězení nápaditých a vtipných scén odehrávajících se v rozhlasovém studiu, inscenace je však v závěrečné části trochu rozvláčná a pro diváka i nepřehledná.

Mladí ale již zkušení režiséři (Klimešová a Erbes) výborně napsali a zrežírovali řetězec scén zobrazující problémy a pocity dnešních mladších teenagerů. Vedle několika členů sdružení Za pět dvanáct vystupuje zde řada náctiletých amatérů, přesto velmi dobře zvládají varietu rychle se střídajících a navzájem ne vždy souvisejících scén. Využití živé hudby je přidanou hodnotou. Představení odlehčenou hravou formou zdvihá mnoho pro mladou generaci závažných témat. Doporučuji k návštěvě starším žákům a dorostencům s jejich rodiči. Velmi inspirativní introspektiva o mladé generaci. 75%

Mladý ale již uznávaný dramatik a režisér T. Ráliš si vypůjčil motivy Shakespearova Hamleta k zobrazení rozkladu rodiny v dnešní moderní době. S postavami ovšem nakládá stylem "škatule hýbejte se", což je docela vtipné. Neurotická Ofi připomíná rozháraností Hamleta, její přítel floutek označený H. je vedlejší nadbytečnou postavou neb podstatnější linkou je vztah s incestními rysy mezi Ofi a bratrem Larsem. Otec Polonius připomíná královnu, a jeho druhá manželka Claudie zase Hamletova otčíma. Po slibné první polovině se děj v závěru přelil v hororovou fraškou, něco na způsob dramatu Albeeho říznutého McDonaghem. Chytlavé ale jinak nic moc.