Prasklej svět

55%. Německý dramatik R. Schimmelpfennig ve svých dramatech s osobitou poetikou a rukopisem často kombinuje (upozaděné) dialogy s líčením postav v monolozích. Do pro něho typické formy tentokrát umístil témata související s vládou peněz a mocí. Z tohoto dramatu vzešlo sdělení, které již bylo vysloveno mnohokrát a často i lépe, nicméně někteří autorovi kolegové si vedli i hůře. Českými divadly by tato hra neměla zůstat opomenuta a volba dramaturgie MDP je vhodná. Samotné inscenaci nelze mnoho vytknout. Kvalitní práce režiséra M. Dočekala, scénografa M. Chocholouška i všech herců.

Svou poetickou strukturou zajímavě vystavěný text, jak je u Schimmelpfenniga obvyklé. Hezká scéna a slušné herecké výkony, z nichž vyniká především vtipná glosátorka I.Uhlířová v roli služky Marie. Téma rozevírajících se sociálních nůžek, boje o privilegia a směřování společnosti je samozřejmě aktuální. Jen k této společenské diskusi inscenace nepřináší nic moc objevného, snad s výjimkou zkombinování s biblickými deseti ranami egyptskými. Zpočátku jiskřící konverzace se tak postupně trochu zacyklí a nedokáže už příliš překvapit.

Mozaika z útržků dialogů v repetitivních ozvěnách otevírá problematiku stále více zející společenské praskliny, kterou mj. rozevírají sociální, ekonomické a kulturní diference, konzum, nadspotřeba a všudypřítomná potřeba peněz, jakožto primárního mocenského prostředku. Lze ji ještě vůbec nějakým způsobem zacelit, nebo svět už nevyléčí ani boží metly? Text se vyznačuje specifickou poetikou, která mu ovšem trochu ubírá na razanci, provokativnosti i naléhavosti a celkově pak vyznívá přece jen o něco smířlivěji než by téma uneslo. Jeho struktura klade také nároky na interpretaci, s čímž si všech pět hereckých protagonistů poradilo velmi dobře.

Schimmelpfennig naplňuje slova Ch. Bukowského, že umělec je člověk, který vyjadřuje složité věci jednoduše. Postava Toma v jedné rozvitější větě výstižně definuje principiální problémy světa a skrze fragmentované rozhovory sociálně nesourodých lidí pronikáme hlouběji do podstaty. Největší smysl pro diagnostiku, až proroctví, ale nakonec prokáže služka Maria, která do dění vstupuje s pragmatickými glosami. Rámec snobského večírku, který může být tím „posledním“, dotvoří pěknou metaforu. Bohužel text je až příliš cyklený, ztrácí postupem času razanci a jeho poetika, s agitačními podtóny, hercům spíše překáží. Inscenováno a zahráno však poutavě.