Posedlost

Románová předloha byla několikrát zfilmována, inscenace vyšla z verze L. Viscontiho. Autorka dramatizace S. Petrů obstála při psaní charakterů a situací, z hlediska rozsahu však zcela neodhadla potenciál dramatičnosti. Další dramaturg mohl být ku prospěchu. Režisér J. Šmíd s látkou naložil příhodně, vyhnul se popisnosti, cíleně budoval atmosféru, pomohlo ozvláštnění abstraktními motivy. Vlivem přemíry slov v adaptaci však vázlo tempo a vytrácela se energie. Vášeň hlavní dvojice zůstala trochu opomenuta, L. Žáčková s A. Bílíkem však zaujali přirozeností a v psychologii pronikli pod povrch. Vedlejší role též dobře odvedené.

Inscenaci se v počátku výborně daří budovat atmosféru ospalé americké samoty (efektní scénografie tomu napomáhá) a klidného, nudného života tam, do nějž zasahuje příchod mladého cizince. Buduje slibně vztah mezi ním a ústřední manželskou dvojicí, nicméně slibný začátek se nedaří zužitkovat a posunout. Titul hovoří o posedlosti, Viscontiho text vychází z Cainovy detektivky tzv. drsné školy. Na jevišti se však neodehrává ani jedno z toho. Režie si (zřejmě) s předlohou moc nedokázala poradit a nehraje se detektivka, ale nehraje se bohužel ani temný příběh o spalující vášni a posedlosti - přes všechnu snahu obsazených.