Svaaaca

Bezchybná herecká souhra, zajímavé nápady a pro mě skvělé tempo, které ale může někomu přidat příliš pozvolné. Odcházel jsem mírně melancholický, ale vděčný. 85 %

Nevím, kde najít slova, abych popsal něco tak primitivního. Muž si vycpe zadek molitanem, lidé jásají. Muž řekne slovo kurva, lidé se dusí smíchem. Muž zabrnká na lacinou notu černobílého antikomunismu, lidé vstávají a křičí bravo.

Jeden z dalších diváků to tady nazval chytrou až vzdělávací komedií. Jak pak proboha vypadají ty hloupé?

Ropa smutku je naše nejcennější národní bohatství.

Některé myšlenky zaujmou. To je ale dáno předlohou, ne inscenací. Ta se neskutečně táhne a zároveň je zaseklá na půli cesty k campu. Neskutečně promarněná příležitost, trapný humor, každý zajímavý nápad zrecyklován tolikrát, až se zají. Ale lidé opět vstávali a pískali bravo, takže možná jsem už jen zahořklý.

Přenesení do filmového prostředí za mě fungovalo skvěle. Ukazuje to, že Heda Hablerová je příběh relevantní i dnes, bez ohledu na kulisy nebo časové zasazení. Přesdvědčivé herecké výkony (M. Dancingerová, L. Žáčková), výtečně fungující humor, bezchybný timing. Délka akorát, po celou dobu udrží vaši pozornost. Jediné za co strhávám body je závěrečná minuta, která inscenaci v mých očích krapet ponížila. Nicméně jsem odcházel nadšený + Alec Baldwin na nástěnce.

Pěvecky bída, výprava rozporuplná, ve mně neustále rostoucí pocit, že jsem někde v bruntálském kulturáku. Nerozumím zdejšímu hodnocení. Ale když si vybavím, jak se diváci chlámali vždy, když Ondřej Rychlý vydal zženštilý zvuk, asi jsme doma?

Kouzelná flétna už sama o sobě stojí kvůli libretu na vratkých nohách, ale tohle naivně kabaretní zpracování to stáhlo ještě více k zemi. Škoda, opravdu jsem se těšil.

Pokud by být straight byla diagnóza, tahle inscenace by byla symptom.

Já vám nevím. První třetina byla neskutečně nudná, druhá to výrazně spravila, závěr pak vyzněl do prázdna. Absolutně netuším, co mi to mělo říct, některé kusy scény byly nevyužité, naopak projektor si neodpočinul. V. Marhold super.

Sled méně či více absurdních obrazů z hobbymarketu sice v poslední třetině ztrácí na novotě, i tak ale funguje víc než dobře. Zasmál jsem se od srdce a DnZ u mě opět potvrdilo titul divadla s talentově nejvyrovnanějším castem v Praze. Pozor, nemusí sednout každému. V hledišti byli lidé, co hýkali, ale i ti, kterým ani jednou necukl koutek. Já se řádím k prvním.

Výtečný výkon V. Franců, o to působivější, že s hlasovou přípravou začal teprve před několika měsíci. Inscenace jako celek fungovala skvěle, hezká práce se scénou. Nedostatků je minimum, mně osobně neseděly vulgarismy, postava lékaře nevyužitá a epilog byl dle mého zbytečný. Každopádně budu jen a jen doporučovat.

Po nadprůměrném Mýcení a bezkonkurenčním Uvnitř banánu se Medvěd s motorovou pilou nemůže zbavit nálepky recyklátu. Mikulášek se jednoduše trošičku opakuje... Nicméně jsem se bavil, u některých epizod dokonce výtečně. U jiných jsem si přál, ať co nejdříve zhasnou světla a posuneme se dál. Výtečná hudba přidala 10%, stejně jako (pro mě) nejlepší aktuální pražský ensemble.

Výtečný ples příšer vynahradil rozporuplný začátek. Vizuálně atraktivní, ale žádnou velkou stopu ve mně inscenace nezanechala. Přiznám se, že jsem originál nečetl, takže orientace v množství postav mi dělala docela problémy. Stejně tak musím říct, že tři a půl hodiny je daleko za hranicí toho, co jsem ochotný pro divadlo obětovat. Jednou stačilo.

Moje první 100% hodnocení. Od první scény po nápaditou děkovačku, jsem byl zaháčkovaný. Perfektní obsazení, kdy si všichni byli rovni. Obzvlášť bych vyzdvihl Annu Kameníkovou a Vojtěcha Vondráčka, kteří se do svých rolí obuli s takovým campem, a navíc na nich bylo strašně vidět, jak je to baví.

První polovina skvělá, druhá však celkové hodnocení snižuje na 80 %. Trpí to neduhem snad všech inscenací - uberte 20 minut a bude to skvělé. Zaháčkovalo mě to ale od první minuty, navíc tancem, což oceňuju.

K negativům: Chápu repetici jako nástroj, tady navíc vcelku fungovala, ale čeho je moc, toho je moc. Jana Plodková plochá. Divadlo špinavé a plné prachu.

Mám pocit, že jsem součástí nějaké kolektivní hysterie???

Dneska se tím slovem plýtvá, ale tohle byl nefalšovaný, autentický, zkapalněný CRINGE.

Ačkoli jsem běžně die hard dianiškovec, tohle mě silně minulo.
Viděno 20 minut, následně odchod a dlouhá procházka po Libni.

Plíživost, s jakou se vás bude postupně zmocňovat neklid, je největší předností této inscenace. Trochu ji prominete, že je zhruba od první čtvrtiny jasné, kam to bude směřovat.

Sebevědomé výkony všech herců bez výjimky nám ozvláštnil zaskakující Viktor Dvořák, který chudák musel číst z papíru, neboť nečekal, že ten večer bude muset hrát.

Malá obec ve stínu Továrny. Každý krok se musí rozmyslet. Co kdyby ho slyšeli Akcionáři?

Člověk se cítí až provinile, jak skvěle se baví. Najde se v tom každý, kdo kdy usiloval o změnu, a zejména ti, co tu snahu už vzdali.

Naprosto, ale naprosto skvělý Vojtěch Hrabák, kterého budu sledovat ve všem, v čem se mihne.

Závěrečná stojanda byla podle mě spíš výsledkem námětu než samotné hry. Audio vložky s myšlenkovými pochody J. Schneiderové rušily, stejně tak extrémně amatérský projev Jiřího Svobody. Rámováni hry monologem o neuronech bylo jako z první stránky knihy Jak se stát divadelním režisérem. Ale nenechte se zmást, pláč to ve vás vyvolá. Což je asi záměrem hry. Pokud z ní někdo odejde s tím, že začne se svými blízkými žít a ne pouze žít vedle nich, tak je to vlastně krásné. 65 %

Promarněný potenciál. Vtahující příběh, skvělé výkony E. Teplé, V. Wronky a H.Seidlové a několik zajímavých scenáristických voleb bohužel zabíjí otravný hlasový projev jinak skvělé T. Dočkalové a přílišná délka. Poloprázdný sál a diváci odcházející během přestávky mě proto nepřekvapili. Není to fiasko, ale víc než sezónu to na prknech určitě nezůstane.

Zajímavá scéna, funkční přístup s rámováním inscenace pomocí Záhořova lóže. Dostatečně svěží, aby pozornost udrželi i gymnaziální studenti, dostatečně konzervativní, aby si to užily i babičky. Pro ND trefa do černého. Vynikající Radúz Mácha a Anna Fialová, jako již tradičně afektovaná a otravná T. Medvecká.

Konverzačka, které na bodech ubírá přílišná délka, zbytečná linka s mladou Alžbětou a humor, který do zbytku představení místy nezapadá. Inscenaci si člověk více užije, pokud zná britské premiéry po WW2 alespoň v obrysech.

První polovina 80 %, druhá 50 %.

Zatímco první polovina skvěle pracuje s náznaky nevyhnutelné tragédie, posledních cca 50 minut se jen a jen křičí. Za každé situace, pořád. Gradace tak jednoduše nefunguje. Je těžké nechat se zasáhnout silným momentem, když už dobrou hodinu všechny postavy bez výjimky mlátí pěstmi do zdi, vzlykají a řvou.

Nina Horáková je v Yermě lidská, Evě Salzmannové pak silně typizovaná role feministické matky svědčí. Na přesvědčivosti ale hře ubírá text prošpikovaný těmi největšími klišé, co snad lze ve vztahovém dramatu nalézt (?náš vztah je jako nádor?).

Ale jo, zasmál jsem se, od srdce a hned několikrát. A navíc jsem domů neodcházel s pocitem trapnosti. Absolutní výhra. Co by kluk měl víc chtít?

Skutečně nejhorší hra mého života. Kamarádům jsem se pak musel celý večer omlouvat, že jsem je vzal zrovna na tohle. Anna Polívková znovu ukazuje, že zkrátka a jednoduše neumí hrát, resp. neumí vystoupit ze své jediné polohy. Na tomto materiálu by však pohořel každý... Znáte ten pocit, jak vás napadne na první dobrou vtip, který ale okamžitě zavrhnete, protože vám obratem dojde, že napadl i všechny ostatní, takže nemá cenu ho říkat nahlas? Přesně tak působí 8 GB tvrdého porna. Ty nejprvoplánovitější vtipy úrovně Babovřesk zabalené do hávu syrového divadla. Ještě po těch měsících jsem stále naštvaný, že jsem za to utratil peníze.

Herců pomalu stejně jako diváků, ale nesmírně to fungovalo. Kuchyni to představuje jako vysoce stresové prostředí, kde se hraje pouze za sebe a každé zakopnutí se vám může vymstít. V tomto ohledu je to v podstatě dokument. Postava majitele restaurace v podání p. Buriana na mě působila rušivě, pozornost na sebe strhávali mladí herci a herečky. Pokud se inscenace někdy vrátí, určitě zajděte.

Tři hodiny. Nikdy mě nikdo nedokázal v divadle udržet tak dlouho bez toho, aniž bych v hlavě začal přemítat, jak se bez tří přestupů dostanu domů. Je to syrové, je to nepříjemné, je to intimní. Nic není tak, jak se zdá, ale zároveň to před díváky estaví zvraty pouze pro zvraty. Doporučuji všude, kudy chodím.