Pořád jsem to já (Still Alice)

75%. Úspěšná dramatizace románu o padesátnici, kterou zaskočí onemocnění Alzheimerovou chorobou, ale také o jejím blízkém okolí. Pro inscenaci režisérky E. Říhové byla přepsána postava manžela Johna na životní partnerku, ale nejednalo se o násilný zásah. Citlivý režijní a dramaturgický výklad se vyhýbá přehnanému sentimentu, ve smutném příběhu se objevují dojemné i úsměvné okamžiky. Vše cílí k podstatě a vystihuje složitou situaci hlavní hrdinky i její rodiny. Velkou zásluhu na vyznění mají dobře vedení herci. V komplikované roli Alice, která má mnoho odstínů a poloh, dostala po letech J. Schneiderová skutečně velkou příležitost - a obstála!

Skvělé inscenaci naprosto kraluje výkon Jitky Schneiderové, až jsem měla chvílemi pocit, že by to dokázala odehrát jako monodrama. Neuvěřitelný výkon.

Alzheimerova choroba a přetěžký boj s ní je silným tématem a je moc dobře, že se zde otevírá v podobě povedené divadelní adaptace. Ta stojí zejména na kvalitních hereckých výkonech Jitky Schneiderové a Zuzany Bydžovské. Tvůrci na vývojovém oblouku rapidního nástupu předčasné formy nemoci řeší důležité otázky boje o zachování lidské identity a důstojnosti, i toho, jak moc se nemocnému člověku obětovat. Inscenace rozhodně zasáhne a působivě vypovídá o křehkosti lidského bytí a zdraví.

Jak už název a popis inscenace jasně napovídají, nejedná se o lehkou hru. Nicméně i tak se v ní najde několik úsměvných momentů a celkově je rozhodně moc dobře, že hry na téma Alzheimerovy choroby vznikají. Stejně jako u jiné výborné hry Otec (hráno dříve v MDP), i zde je jasně a bez větších příkras znázorněno, jaký má taková nemoc dopad na postiženého i na jeho okolí. Inscenace je v tomto směru dobře vystavěna a dozajista v nemalé míře zapůsobí na vaše emoce. Velký podíl na tom mají i výtečné herecké výkony včele se skvělou J. Schneiderovou a vedle ní Z. Bydžovskou. Z ostatních zaujala hlavně M. Jindrová. Opravdu povedený počin. 75%

Znám člověka s lékařskou profesurou bojujícího s touto diagnózou. Nejsilněji ho trápí ztráta soběstačnosti a závislost na druhých. Pořád jsem to já ve Venuši je nejen o tomto pocitu. J. Schneiderová otevírá v Alici sebe, což je to nejtěžší a nejdůležitější v hereckém poslání. Nikdy jsem ji neviděla lépe hrát... D. Krejčík v roli menšího rozsahu, přesto herecky barvitě, pevně a s laskavostí sobě vlastní přechází od budování vlastní rodiny, přes chladnější vztah se sestrou, popírání vážnosti stavu maminky až po drtivý strach z její ztráty. Za všemi pochopeními celého světa je svědectví těch nejbližších. Víra a naděje. A také pořádný kus lásky.

Inscenace předává příběh o nerovném zápase se zákeřnostmi Alzheimerovy nemoci citlivou formou, promyšleně se zde pracuje s atmosférou i gradační linkou. Pozvolně narůstající chaos v mysli a nervozitu ústřední hrdinky z nenadálé situace ilustrují mj. také jednoduché, ale o to působivější světelné efekty. Jitka Schneiderová podává obdivuhodně soustředěný výkon, náročný oblouk osobnostní Aliciny proměny obsáhla se suverénní samozřejmostí, za empatického přispění a partneřiny všech svých hereckých kolegů. Emoční strunu divákovi rozechvívá čitelné poselství o očistné síle neporazitelné lásky, rodinných pout a znovunalezené cesty jednoho k druhému.