Farinelli a král

Autorka C. van Kampenová se ve své hře zabývá také tématy, která se na jevišti či ve filmu objevují spíše vzácně. V dramatickém zpracování však věnuje příliš pozornosti „tuctovějším“ motivům, potažmo rovinám ve vztazích; unikátní a jedinečné se tak často ocitá v druhém plánu. Solidní inscenace M. Amslera má vady na kráse, jež mají původ především v textu. Moderní prvky výpravy P. Vítka vítaně tlumí těžkopádnost a kontrast ve druhé části funguje skvěle. Zdařilé hudební nastudování, V. Franců zvládl kontratenorový zpěv znamenitě. Tři barvitě napsané hlavní postavy byly herecky naplněny, K. Knězů své kolegy přece jen o kousek předčila.

75% - Milý příběh o léčivé síle hudby a o výjimečných vztazích mezi trojicí hlavních hrdinů v inscenaci Mariána Amslera táhnou zejména výkony ústřední trojice herců, ať už výjimečný pěvecký Vojtěcha Franců, tak ty herecké. Karolína Knězů jímavě ztvárňuje milující ženu usilovně bojující o manžela, jeho dobro i zdraví nejrůznějšími prostředky, Vojtěchovi Franců se daří věrohodně představit slavného kastráta, pro nějž "angažmá" u dvora představuje nejen lukrativní příležitost, ale i vrcholnou výzvu a druh úniku, a Viktor Dvořák vládne jevišti, ať už jeho Filip právě propadá melancholii či v okouzlení znovu nachází sílu a smysl bytí.

Farinelli a král je inscenace se dvěma tvářemi a, žel, nevyvážeností. První půle je zabořená do statického průběhu, který více uspává, než zve ke snění a filozofování. Pomalé tempo a rozvláčné dialogy tlumí dynamiku, až se z hudebního zázraku stává vzdálený sen. Teprve po přestávce přichází proměna, kdy se druhá část rozzáří v poetické obrazy, výtvarně kouzlí a otevírá v divákovi prostor pro cit i soucit. V. Franců zde působí jako zjevení a kraluje hře – jeho hlas zní jako dotek nebes, pěvecký výkon je bez nadsázky fenomenální a je jen otázkou blízkého času, kdy se mu do rukou dostane Thálie. Už nyní mu tiše dýchá za krkem! Obrovský talent.