Nikoss

Hlavní pozitiva - Jiráskova hudba střihnutá barokem, Muzica Florea, světelný design (i když nevím, zda výprava byla v Hybernii úplně technicky zvládnutá) a pěvecké úsilí Geisslerů (a hostující operní pěvkyně). Bohužel zpěv zcela přehlušuje hudba, o čem to je, si nutno přečíst v programu. Libreto je dost rozhárané (navíc v inscenaci zredukované), chtělo to asi z románu vybrat jedno nosné téma. Je třeba ocenit samotný nápad zabývat se Šporkovým přínosem divadlu u nás.

Zasazení původního antického mýtu v celkem zábavném ironickém nadhledu do monologu pronášeném z jakési kuchyně současnou Alkéstis mi přišlo dost násilné. Ani by nevadilo, že původní Euripidova hra je o něčem jiném než tato dramatizace, pokud by Samcova inscenace nebyla jen další variantou na poněkud omšelé téma - nenaplněný život ženy v nešťastném manželství, potažmo v mužském světě vůbec, a zabývala se problematikou oběti a její smysluplnosti v nějaké zajímavější podobě. Kromě toho hra byla, i díky výkonu Tomáše Havlínka, spíš o Admétovi, než jeho ženě.

Groteskně vyobrazené střípky ze života Eriky a Klause Mannových v časové posloupnosti dětství, mládí, emigrace, návrat, s důrazem na jejich vzájemný vztah a vymezování vůči autoritě stále nepřítomného slavného otce. Inscenace zaujme především dosti vypjatě expresivním (tělesným) herectvím dvojice talentovaných mladých herců, kterým se daří na malém prostoru působivě předvést charaktery hlavních postav sourozenců. Dobové reálie jsou spíše okrajovým rámcem, i když podané ve vtipné zkratce. V kvalitním repertoáru JEDLU se hra určitě neztratí.

Vůbec by nevadilo opuštění nostalgie televizních pánů v buřinkách, kdyby vzniklo něco zajímavého. Sledovali jsme však jakousi stylově nesourodou a nedovařenou směsku gangsterky, Sherlocka Holmese, policejního praktikantka Hlaváčka, poněkud trapné politické agitky z doby předmnichovské a  pokusu o Cabaret. Moc to nedrželo pohromadě. To se Mariánu Amslerovi nějak nepovedlo (na rozdíl od jiných inscenací). I když herci dělali co mohli a pár nápaditých momentů tam bylo. Jo, taky kostýmy.

Literární předlohy dostaly v inscenaci velmi specifický a zdařilý divadelní tvar s nápaditou stále přítomnou kamerou vytvářející souběžné detaily, aby občas live realitu opustila. Filmové projekce zatlačují poněkud do pozadí jevištní výpravu (s pijavicí). Oceňuji, že zde nejde jen o dění z pohledu Eddyho (jako k knihách), ale i z pozice dalších rodinných aktérů, přičemž herci na své postavy spíše odkazují, než že by je přímo vytvářely. Prožitky hlavního hrdiny jsou podány více odlehčeně, aniž to ubírá na jejich autenticitě. Režijně i herecky je to výborné. Lze si to krásně užít i bez znalosti Louisova díla.

Vtipně zdramatizovaný edukativní počin v zajímavém prostředí Werichovy vily.

Britská adaptace Vinterbergova filmu je povedená a Na zábradlí se s ní vypořádali víc než zdařile (i když filmové prostředky jsou asi způsobile vyvolat tíživější emocionální efekt než divadelní inscenace). Když se jedné nevinné dětské lži zmocní konvencemi a předsudky svázaný dav, pravda se stává obětí, stejně jako štvaný hrdina. K ochraně správných hodnot netřeba důkazů (jak povědomé). Nápaditá scénografie (děj v otáčivém skleněném kvádru připomíná filmové sekvence), přímočarý příběh bez podbízivého sentimentu a jako vždy výborní herci na čele s Miroslavem Königem.

Hřebejkův film jsem neviděl (naštěstí) a verze v Rubínu byla trochu jiná, tohle zpracování se mi líbilo o něco víc. Nemá to jistě jiné ambice, než jako oddechová konverzačka. Nepřekračuje to ale hranice vkusu, s chutí účinkující herci, většinou vtipné repliky a povedená karaoke vložka. I když Petr Kolečko má už nejlepší dávno za sebou, kdo nečeká moc, tak se určitě pobaví.

Při přenesení děje do současnosti nutně absentuje myšlenka konfrontace ambiciózní emancipované ženy se společenskými konvencemi 19. století. Namísto toho je v inscenaci zvýrazněna nefunkčnost vztahů (alegorie nefunkčního smart home), vykořeněnost moderního člověka, bez nějaké společenské determinace. Hlavním pozitivem jsou herecké výkony (Beretová, Orozovič), povedená výprava a působivá závěrečná scéna smrti Hedy. Čajkovského hudební finále může být hodnoceno jako kýč, mně to přišlo jako vtipně ironické vyvrcholení příběhu. Celkově se zpracování drží Ibsena bez větší ambice po originální intepretaci (proč ne).

Nevím, zda autorská hra irského režiséra měla znamenat nějaké vkročení do jiného stylu DD. V tom případě se to moc nevyvedlo. Po většinu času sledujeme rozvernou rokokovou frašku, načež v "překvapivém" závěru, po proměně Mirka v šlechtičnu ve stylu deus ex machina, je nám vysvětleno o čem to mělo být a že to mělo asi něco symbolizovat a pro přehlednost následně z reality opět vstoupíme do fikce (v temném ozvučení). Pokud pomineme uvedený rozpačitý pokus o společenský přesah původního díla, jde jinak o příjemně zábavný kousek se standardně kvalitním herectvím souboru DD, který si můžeme dobře užít.

Stručný přehled událostí hudebního divadla u nás kolem Bílé hory s definicí opery podle GH a stylizovaným fiktivním příběhem bratrů Cantanelli. Překvapivý italský import umění v "době temna" podaný ve formě barokně disko operní. Možná z toho tématu šlo vytěžit víc, někdy zhuštěno na hranici srozumitelnosti, ale celkově vtipné a zábavné s obvyklým plným nasazením herců mého oblíbeného souboru.

Inspirací hodně, od Kafky přes Čapka po Karafiáta. Alegorie z hmyzí říše v aktualizovaném hávu (klimatická krize ve věku mediálních manipulací) mohla budit, vzhledem k pověsti autora, nadějná očekávání. Ta bohužel zůstala nenaplněna. Dost prvoplánové, povrchní, se stereotypy a laciným humorem typu Pytlík má pytlík. Satira nudně konformní. Pár povedených gagů (ani bába pod kořenem) to nezachránilo. To se fakt Dianiškovi nepovedlo, a není to poprvé. Že by hořký konec nadějného dramatika?

Povedená férie výběru z Ovidia. Při znalosti předlohy je zábavné konfrontovat původní text s kreativním režijním pojetím. Vkládání jazyka sociálních sítí do Ovidiova poetického originálu (debata Apollon, Aktaión, Kyparyss fakt rulez), míchání dějů, zasazení proměn jednotlivých postav do celkového rámce proměny světa a plynutí času. Možná se to nezdá, ale text inscenace je dost promyšlený. Je to vtipné a působivé, od scény, živé hudby, po herecké ztvárnění, s viditelným rukopisem (úsměvným nadhledem) SKUTRů. Prostě slay zážitek...no cap. Gut.

Inscenace těží ze skutečného kriminálního případu (vícekrát již zpracovaného), který by mohl sloužit jako ideální dokument na odborném semináři o restorativní justici. Formou dokumentárního divadla se představení omezuje na interpretaci autentických textů z případu, po technické stránce v celkem zdařilém jevištním provedení. Patrně záměrně nepřináší nic moc navíc, spoléhaje na působivost samotného příběhu. Celkovým vyzněním v podstatě nepřekračuje hranici osvětového počinu, který je ale nepochybně způsobilý emočně zasáhnout diváka (včetně poněkud kýčovitého epilogu).

Romantický příběh Hugova Hernaniho (daleko známější z Verdiho opery) je natolik absurdní (na hraně směšnosti), že si přímo říká o ironický náhled. Hra proslulá tou "bitvou" o ní, ne svojí kvalitou. Je těžko k uvěření, že inscenování právě této hry by bylo dnes způsobilé vyvolat nějaký mezigenerační konflikt. Zpracování tématu v DD má naštěstí širší, obecnější záběr a diskuze na čtené zkoušce i besedě s "diváky" s různými klišé výroky a  ústící do jakési bezradnosti je nepochybně dost zábavná. Nevím, jak chápat závěrečný "vážný" úryvek. Možná taková potměšilá zkouška, co to se současným divákem udělá.

Aktualizovaný, celkem zábavný výběr z dramatu Ch. Marlowea (proč ne, i sám Marlowe vlastně aktualizoval původní legendu) doplněný hudebně. Autoři se obsahu předlohy chvíli drží, chvíli ne, celková koncepce je taková trochu nejasná. Zachovat veršování byl dobrý nápad. Záměrem asi nebyla ambice na nějaké ideové, či hlubší myšlenkové vyznění. Celkově je to ale příjemná podívaná na jedno zhlednutí.

Prolínání osobní a politické roviny hlavního tématu působí občas dost účelové, bez nějaké srozumitelné provázanosti. Minulost v selektivní paměti jako útočiště před dezorientací v přítomnosti a při absenci vize budoucnosti je jistě reálným jevem a jistě je využitelná (zneužitelná) v mocenské politické soutěži. To není ovšem nic tak objevného ani v současné Evropě dominantního. Experiment zhmotnění historických etap (charakterizovaných dost povrchním žurnalistickým jazykem) je sice zábavný, ale to je vše. Literární předloha mi nepřijde myšlenkově moc originální a její dramatizace, i když nepochybně zdařilá, nemá šanci to moc vylepšit.

Čapkův "fejetonový seriál" aktualizovaný pop kulturou dneška, včetně transformace autorovy myšlenkové hloubky do určité zkratkovosti i povrchnosti. Ale základní myšlenky v podstatě zachovány. Vygenerovaná božstva, jako vedlejší produkt technického pokroku, přivlastněná majiteli dobra, jako nutný předpoklad globální katastrofy. Zlo v podobě lidí jedné správné pravdy. Kde jsme udělali chybu, když jsme to mysleli dobře ? Přeživší začnou lépe ? Pro mě zdařilá inscenace v kabaretním rámci s řadou vtipných (většinou) sekvencí.

Literární předlohu jsem nečetl, četl jsem o ní. Proto jsem se asi v doširoka rozvinuté inscenaci místy trochu ztrácel. Každopádně v poznávání fenoménu nekonformního genderu a vžití se do pocitů nebinárního jedince jde celkem o působivý zážitek. Dramatizace se zřejmě drží fragmentární formy románu a "tekutosti" vyprávění, což se myslím daří a je dobře umocňována hudbou, videoprojekcemi i práci s herci. Linie rodinné "pokrevnosti" je doplňována zasazením tématu do širších společenských souvislostí s někdy dost spornými vývody ("tradiční" gender jako plod mocenského systému), které jsou ale možná ponechány na divákově úvaze.

Jeví se mi jako velice obtížné zdramatizovat obsáhlý a mnohovrstevný román M. H. tak, aby jednotlivé vrstvy byly zachovány a přitom smysluplně pospojovány a aby byl přitom vyjádřen autorův skepticismus a ironický nadhled. Nemyslím, že se to v této inscenaci úplně podařilo. Oproti předloze je to dost konformní. Politická rovina ve znamení ohrožení a úpadku západní společnosti je dost upozaděná. I v převažujícím osobním a rodinném příběhu není moc výrazný posun hlavního hrdiny, ta paradoxní relace nevyhnutelného konce a probuzení citů a smíření se životním údělem. Myslím ale, že je třeba ocenit samotnou odvahu Tomáše Ráliše se do toho pustit.

Text britského dramatika po pravdě do problematiky nezvladatelných násilnických teenagerů nepřináší nic moc nového ani originálního, kromě pocitu bezvýchodnosti. Dokumentuje v podstatě selhání systému zde zvýrazněné svěřením Darryla do péče pedagoga, který k tomu nemá lidsky ani profesně předpoklady. Charaktery obou jsou ve hře dosti ploché, setrvávají v neměnných pozicích bez nějaké výrazné snahy najít k sobě cestu. Vývoj jejich vztahu také dost rozmělňuje (možná zajímavější) paralelní děj ohledně Tomova manželství a jeho osobních traumat. Po herecké stránce je to celkem povedené. Celkově mě to emočně ale moc nezasáhlo.

Myslím, že dramatizace obou románových předloh se dobře drží stylu Zolova naturalismu, tj. jakéhosi odosobnělého popisu bez moralizujících hodnocení negativních jevů (alkoholismus, prostituce) a jejich oproštění od romantického hávu. Nevyhýbá se také sociální podmíněnosti jednání postav aniž ji staví do popředí. Navíc přidává takový ironický odstup. Režijně nápadité s velmi dobrými hereckými výkony Karolíny Knězů, Ivany Uhlířové, ale i ostatních aktérů.

Artisticke výstupy občas proložené jakýmsi psycho náhledy do prostředí profi sportu, více nebo méně povedenými, zakončenými hymnou. Některá čísla dost zdlouhavá. Možná to chtělo trochu odstupu a humoru. Můžeme také přemýšlet o smyslu účinkování rohatého Minótaura, či co to bylo. La Putyka jistě měla i lepší projekty.

Určitě poctivá dramatikova snaha osobitě pojmout rozsáhlé Grassovo dílo v komplexnosti, což je ovšem i úskalí z hlediska celkového vyznění. Děj je soustředěn především na osobní příběh Oskara (občas i s postradatelnými sekvencemi) a poněkud se vytrácí jeho společenský přesah - groteskní a ironický pohled na historii té doby a lidské konání vůbec. Rozhodně na mě inscenace zdaleka nazapůsobila stejně jako Schlöndorffův film, natož literární originál. Herecky ale výborné. Jinak se nám na divadlech rozmáhá takový nešvar spočívající patrně v přesvědčení, že poselství díla bude umocněno tím, že celý text herci doslova uřvou.

Je skvělé, že proslulý The Black Rider po dlouhé době od premiéry vůbec dorazil na české jeviště. Divák si jistě více inscenaci užije se znalostí legendy (či Weberovy opery) o čarostřelci a osudů Williama Burroughse, jelikož děj je spíše koláží výjevů z  obou příběhů, které spojuje ona osudová kulka v moci ďábla. Nemohu srovnávat s původní Wilsonovou režií, ale zdejší pojetí mi přišlo velmi vydařené, zrovna tak hudba (živá). Na to, že jde o činoherce, jsou pěvecké výkony všech obdivuhodné.