Nikoss

Nevím, zda autorská hra irského režiséra měla znamenat nějaké vkročení do jiného stylu DD. V tom případě se to moc nevyvedlo. Po většinu času sledujeme rozvernou rokokovou frašku, načež v "překvapivém" závěru, po proměně Mirka v šlechtičnu ve stylu deus ex machina, je nám vysvětleno o čem to mělo být a že to mělo asi něco symbolizovat a pro přehlednost následně z reality opět vstoupíme do fikce (v temném ozvučení). Pokud pomineme uvedený rozpačitý pokus o společenský přesah původního díla, jde jinak o příjemně zábavný kousek se standardně kvalitním herectvím souboru DD, který si můžeme dobře užít.

Stručný přehled událostí hudebního divadla u nás kolem Bílé hory s definicí opery podle GH a stylizovaným fiktivním příběhem bratrů Cantanelli. Překvapivý italský import umění v "době temna" podaný ve formě barokně disko operní. Možná z toho tématu šlo vytěžit víc, někdy zhuštěno na hranici srozumitelnosti, ale celkově vtipné a zábavné s obvyklým plným nasazením herců mého oblíbeného souboru.

Inspirací hodně, od Kafky přes Čapka po Karafiáta. Alegorie z hmyzí říše v aktualizovaném hávu (klimatická krize ve věku mediálních manipulací) mohla budit, vzhledem k pověsti autora, nadějná očekávání. Ta bohužel zůstala nenaplněna. Dost prvoplánové, povrchní, se stereotypy a laciným humorem typu Pytlík má pytlík. Satira nudně konformní. Pár povedených gagů (ani bába pod kořenem) to nezachránilo. To se fakt Dianiškovi nepovedlo, a není to poprvé. Že by hořký konec nadějného dramatika?

Povedená férie výběru z Ovidia. Při znalosti předlohy je zábavné konfrontovat původní text s kreativním režijním pojetím. Vkládání jazyka sociálních sítí do Ovidiova poetického originálu (debata Apollon, Aktaión, Kyparyss fakt rulez), míchání dějů, zasazení proměn jednotlivých postav do celkového rámce proměny světa a plynutí času. Možná se to nezdá, ale text inscenace je dost promyšlený. Je to vtipné a působivé, od scény, živé hudby, po herecké ztvárnění, s viditelným rukopisem (úsměvným nadhledem) SKUTRů. Prostě slay zážitek...no cap. Gut.

Inscenace těží ze skutečného kriminálního případu (vícekrát již zpracovaného), který by mohl sloužit jako ideální dokument na odborném semináři o restorativní justici. Formou dokumentárního divadla se představení omezuje na interpretaci autentických textů z případu, po technické stránce v celkem zdařilém jevištním provedení. Patrně záměrně nepřináší nic moc navíc, spoléhaje na působivost samotného příběhu. Celkovým vyzněním v podstatě nepřekračuje hranici osvětového počinu, který je ale nepochybně způsobilý emočně zasáhnout diváka (včetně poněkud kýčovitého epilogu).

Romantický příběh Hugova Hernaniho (daleko známější z Verdiho opery) je natolik absurdní (na hraně směšnosti), že si přímo říká o ironický náhled. Hra proslulá tou "bitvou" o ní, ne svojí kvalitou. Je těžko k uvěření, že inscenování právě této hry by bylo dnes způsobilé vyvolat nějaký mezigenerační konflikt. Zpracování tématu v DD má naštěstí širší, obecnější záběr a diskuze na čtené zkoušce i besedě s "diváky" s různými klišé výroky a  ústící do jakési bezradnosti je nepochybně dost zábavná. Nevím, jak chápat závěrečný "vážný" úryvek. Možná taková potměšilá zkouška, co to se současným divákem udělá.

Aktualizovaný, celkem zábavný výběr z dramatu Ch. Marlowea (proč ne, i sám Marlowe vlastně aktualizoval původní legendu) doplněný hudebně. Autoři se obsahu předlohy chvíli drží, chvíli ne, celková koncepce je taková trochu nejasná. Zachovat veršování byl dobrý nápad. Záměrem asi nebyla ambice na nějaké ideové, či hlubší myšlenkové vyznění. Celkově je to ale příjemná podívaná na jedno zhlednutí.

Prolínání osobní a politické roviny hlavního tématu působí občas dost účelové, bez nějaké srozumitelné provázanosti. Minulost v selektivní paměti jako útočiště před dezorientací v přítomnosti a při absenci vize budoucnosti je jistě reálným jevem a jistě je využitelná (zneužitelná) v mocenské politické soutěži. To není ovšem nic tak objevného ani v současné Evropě dominantního. Experiment zhmotnění historických etap (charakterizovaných dost povrchním žurnalistickým jazykem) je sice zábavný, ale to je vše. Literární předloha mi nepřijde myšlenkově moc originální a její dramatizace, i když nepochybně zdařilá, nemá šanci to moc vylepšit.

Čapkův "fejetonový seriál" aktualizovaný pop kulturou dneška, včetně transformace autorovy myšlenkové hloubky do určité zkratkovosti i povrchnosti. Ale základní myšlenky v podstatě zachovány. Vygenerovaná božstva, jako vedlejší produkt technického pokroku, přivlastněná majiteli dobra, jako nutný předpoklad globální katastrofy. Zlo v podobě lidí jedné správné pravdy. Kde jsme udělali chybu, když jsme to mysleli dobře ? Přeživší začnou lépe ? Pro mě zdařilá inscenace v kabaretním rámci s řadou vtipných (většinou) sekvencí.

Literární předlohu jsem nečetl, četl jsem o ní. Proto jsem se asi v doširoka rozvinuté inscenaci místy trochu ztrácel. Každopádně v poznávání fenoménu nekonformního genderu a vžití se do pocitů nebinárního jedince jde celkem o působivý zážitek. Dramatizace se zřejmě drží fragmentární formy románu a "tekutosti" vyprávění, což se myslím daří a je dobře umocňována hudbou, videoprojekcemi i práci s herci. Linie rodinné "pokrevnosti" je doplňována zasazením tématu do širších společenských souvislostí s někdy dost spornými vývody ("tradiční" gender jako plod mocenského systému), které jsou ale možná ponechány na divákově úvaze.

Jeví se mi jako velice obtížné zdramatizovat obsáhlý a mnohovrstevný román M. H. tak, aby jednotlivé vrstvy byly zachovány a přitom smysluplně pospojovány a aby byl přitom vyjádřen autorův skepticismus a ironický nadhled. Nemyslím, že se to v této inscenaci úplně podařilo. Oproti předloze je to dost konformní. Politická rovina ve znamení ohrožení a úpadku západní společnosti je dost upozaděná. I v převažujícím osobním a rodinném příběhu není moc výrazný posun hlavního hrdiny, ta paradoxní relace nevyhnutelného konce a probuzení citů a smíření se životním údělem. Myslím ale, že je třeba ocenit samotnou odvahu Tomáše Ráliše se do toho pustit.

Text britského dramatika po pravdě do problematiky nezvladatelných násilnických teenagerů nepřináší nic moc nového ani originálního, kromě pocitu bezvýchodnosti. Dokumentuje v podstatě selhání systému zde zvýrazněné svěřením Darryla do péče pedagoga, který k tomu nemá lidsky ani profesně předpoklady. Charaktery obou jsou ve hře dosti ploché, setrvávají v neměnných pozicích bez nějaké výrazné snahy najít k sobě cestu. Vývoj jejich vztahu také dost rozmělňuje (možná zajímavější) paralelní děj ohledně Tomova manželství a jeho osobních traumat. Po herecké stránce je to celkem povedené. Celkově mě to emočně ale moc nezasáhlo.

Myslím, že dramatizace obou románových předloh se dobře drží stylu Zolova naturalismu, tj. jakéhosi odosobnělého popisu bez moralizujících hodnocení negativních jevů (alkoholismus, prostituce) a jejich oproštění od romantického hávu. Nevyhýbá se také sociální podmíněnosti jednání postav aniž ji staví do popředí. Navíc přidává takový ironický odstup. Režijně nápadité s velmi dobrými hereckými výkony Karolíny Knězů, Ivany Uhlířové, ale i ostatních aktérů.

Artisticke výstupy občas proložené jakýmsi psycho náhledy do prostředí profi sportu, více nebo méně povedenými, zakončenými hymnou. Některá čísla dost zdlouhavá. Možná to chtělo trochu odstupu a humoru. Můžeme také přemýšlet o smyslu účinkování rohatého Minótaura, či co to bylo. La Putyka jistě měla i lepší projekty.

Určitě poctivá dramatikova snaha osobitě pojmout rozsáhlé Grassovo dílo v komplexnosti, což je ovšem i úskalí z hlediska celkového vyznění. Děj je soustředěn především na osobní příběh Oskara (občas i s postradatelnými sekvencemi) a poněkud se vytrácí jeho společenský přesah - groteskní a ironický pohled na historii té doby a lidské konání vůbec. Rozhodně na mě inscenace zdaleka nazapůsobila stejně jako Schlöndorffův film, natož literární originál. Herecky ale výborné. Jinak se nám na divadlech rozmáhá takový nešvar spočívající patrně v přesvědčení, že poselství díla bude umocněno tím, že celý text herci doslova uřvou.

Je skvělé, že proslulý The Black Rider po dlouhé době od premiéry vůbec dorazil na české jeviště. Divák si jistě více inscenaci užije se znalostí legendy (či Weberovy opery) o čarostřelci a osudů Williama Burroughse, jelikož děj je spíše koláží výjevů z  obou příběhů, které spojuje ona osudová kulka v moci ďábla. Nemohu srovnávat s původní Wilsonovou režií, ale zdejší pojetí mi přišlo velmi vydařené, zrovna tak hudba (živá). Na to, že jde o činoherce, jsou pěvecké výkony všech obdivuhodné.

Povedená Wekwerthova dramatizace pamětí Giacomas Casnovy - bilance životních a filozofických postojů tohoto antiosvícence na konci jeho životní pouti na Duchcovském zámku (částečně v konfrontaci se služkou Zajícovou) v typicky rozpohybovaném provedení Geisslerů a s expresivně působivým výkonem Vojtěcha Franců. Docela rád bych viděl to drážďanské provedení.

Hába je jedním z mála dramatiků, který se nebojí otevřené politické angažovanosti svých děl. Věci pro svět podstatné, jako je současné vyčerpání liberálně demokratického systému a možnosti jeho nahrazení budoucí utopií, jsou ovšem podány s obvyklým humorem a ironií. Ambicí autora není nastolené otázky řešit, stačí je vytáhnout na světlo a předhodit je divákovi. Jde o , někdy až přepálené, množství odkazů na filozofické autory, navíc doplněné další linkou oidipovského či hamletovského mýtu, kdy postavy , vedle učinkování v historickém příběhu, se stávají i jakýmisi symboly jednotlivých názorových proudů. Celé je to velmi zábavné i inspirující.

Divadelní hra Claire Van Kampen, která již oběhla přední světová jeviště, je nepochybně poutavě napsaná a tvůrci MDP se ji zhostili myslím celkově dobře. Největší herecký prostor má postava krále Filipa. Viktor Dvořák jí ztvárňuje s velkým nasazením. Byl jsem dost zvědav, jak se tvůrci technicky vypořádají se zpěvem Farinelliho a byl jsem mile překvapen. Vojtěch Franců jistě není profesionální operní kontratenor. O to víc je jeho pěvecký výkon obdivuhodný (stejně jako příprava ze strany hlasové pedagožky) a znovu potvrzuje že je jedním z velkých talentů mladé herecké generace. Viz též kvalifikovaná recenze v Divadelních novinách

Originálně a zábavně rozvinuté základní téma epizody divadla na divadle ze Shakespearova Hamleta. Příběh v druhé polovině trochu moc natažený.

V řecké mytologii těžko nalézt hrdinu, který, kromě hrdinských činů, nespáchal i řadu ohavností. Právě odrývání temných stránek slávy na abiturientském srazu přeživších Argonautů ve vraku lodi je základním tématem hry. Jednotlivé sekvence jsou převážně zábavné, jako celek ale inscenace nějak nedrží pohromadě, rozpadá se v příliš širokém záběru, kdy jednotlivé motivy jsou nedotažené. Celkové vyznění je pak takové rozmělněné. Každopádně si lze ale inscenaci dobře užít, na čemž má nepochybnou zásluhu herecké nasazení.

Svět, kde pravidla určují peníze a není zde místo pro empatii či soucit. Nezbývá, než se systému přizpůsobit bez možnosti volby jiné alternativy. Ne tak moc zajímavou původní hru H. B. povýšili v Dejvickém divadle sarkazmem, způsobem režijního zpracování (ta dabovaná slovenská inscenace z 80. let jako prolog byl originální nápad) a hereckými výkony na výbornou inscenaci. DD si stále drží vysokou kvalitu a nezklame očekávání.

Kluk s osudem předurčeným Karlem Krylem, trpícím nezájmem rodičů, se ve vlhkých snech utíká k násilným scénám z klasické literatury za asistence báby domovnice. Dumas v imaginaci generace konzumentů idiotských počítačových her (ta useklá hlava Milady je fakt cool). Taková sofistikovaná školní besídka (vzhledem k nápadité výpravě, loutkohře, violoncellu a taky kočka byla jako živá) pro otrlé děti, které se ovšem většinou nudí. Představuji si, že při nasazení "děl" ruských exulantů (viz též Cherry Man) zamknou vždycky dramaturgii ND ve sklepě.

Inscenace jistě není žádnou variací na shakespearovské téma, jak by mohl název napovídat. Autor si prostě z Hamleta půjčil několik postav a přeházel jim role. Jinak jde o zcela autonomní příběh rodinné krize, kde řešené problémy nejsou moc originální a nosné tak, aby odůvodňovaly značnou délku představení. Ústřední postavě Ofélie těžko uvěříme opravdové city, spíše její jednání vzbuzuje dojem neustálé pózy libující si v depresivních stavech, což umocňuje i ukřičené herectví její představitelky. Celkově je to taková diskžokejská představa o moderním divadle, kde vnější efekty jsou důležitější než obsah.

Lidský svět je ve fatální krizi (v jiném stavu ostatně nikdy nebyl) a 120 pošetilců (inspirováno legendou o Václavových 120 volech) se rozhodne obětovat se k záchraně lidstva a po vylidnění planety vytvořit prostor pro její naplnění krásou a moudrostí. Dílo německé autorky hravou formou nabízí pro diváka řadu otázek. Má smysl se angažovat pro společný cíl, či nedělat nic? Má masová ideologie slibující lepší život větší praktický význam, než podobné excentrické projekty? Má smysl mučednictví s mylnou hypotézou masového následování? Uskutečnili protagonisté svou vizi, či jde jen o další mýtus zabalený do frází a banálních výzev? Zábavné.