St.art

Akrobatické kousky a režijní nápady Rosti Nováka na mě zkrátka fungují, dalším plusem je blízkost tématu. Ještě teď, měsíc po zhlédnutí, mám husí kůži, když si vzpomenu na část zranění i další.

Artisticke výstupy občas proložené jakýmsi psycho náhledy do prostředí profi sportu, více nebo méně povedenými, zakončenými hymnou. Některá čísla dost zdlouhavá. Možná to chtělo trochu odstupu a humoru. Můžeme také přemýšlet o smyslu účinkování rohatého Minótaura, či co to bylo. La Putyka jistě měla i lepší projekty.

Představení bez dramatického oblouku a bez reálné koncepce. Pásmo sportovních a artistických výkonů, které vzájemně pravděpodobně jakkoliv nesouvisí. Některé momenty samy o sobě jsou efektní, třeba cvičení s velkými obručemi, ale chybí hlubší myšlenka propojení sportu a umění.

Nalákala mne mylná představa snoubení sportu s artem. Nebo nějaká myšlenka: jak sport vznikl, různý průběh sport. kariér, či více přechodů mezi sportem a tancem (hezky naznačen hod diskem a následné piruety ve vzduchu). Proč bílý bůvol a úvodní text? Spíš než o divadlo šlo o pásmo poutavých momentů (obří obruče, kroužky jak vodní bublinky, laserová obloha, nad kterou lze vzlétnout, praskání kostí - au, trochu méně) a slabších výplní. Historické exponáty na jevišti divákům zatajeny. Chyběl tisk.program. Finále: absurdní střídání na stěně a podbízivá hymna. Představení má potenciál, šlo by zajímavě dotvořit. Zatím je to ale sport, ne st.art

Jelikož miluji sport všeho druhu, tak jsem nemohl vynechat toto představení. Jsem rád, že konečně i na divadelních prknech můžeme vidět oslavu sportu ze všech jeho úhlů. Herci předvádějí dechberoucí výkony. Jediné, co jsem nepochopil, je role principála divadla, kdy chodí v masce a převlečení během
představení.

Oslava sportu a pohybu jako takového. Bez nutnosti jakýchkoli slov je v představení sport originálními způsoby zobrazován v celé své kráse a ryzosti, včetně různých zranění, zhoršení výkonů, napjatých emocí, osobních pochybností a nekončící rivality. Konec představení s oboustrannou lezeckou stěnou je skutečně až dechberoucí.

Akrobatické kousky a režijní nápady Rosti Nováka na mě zkrátka fungují, dalším plusem je blízkost tématu. Ještě teď, měsíc po zhlédnutí, mám husí kůži, když si vzpomenu na část zranění i další.

Artisticke výstupy občas proložené jakýmsi psycho náhledy do prostředí profi sportu, více nebo méně povedenými, zakončenými hymnou. Některá čísla dost zdlouhavá. Možná to chtělo trochu odstupu a humoru. Můžeme také přemýšlet o smyslu účinkování rohatého Minótaura, či co to bylo. La Putyka jistě měla i lepší projekty.

Představení bez dramatického oblouku a bez reálné koncepce. Pásmo sportovních a artistických výkonů, které vzájemně pravděpodobně jakkoliv nesouvisí. Některé momenty samy o sobě jsou efektní, třeba cvičení s velkými obručemi, ale chybí hlubší myšlenka propojení sportu a umění.

Nalákala mne mylná představa snoubení sportu s artem. Nebo nějaká myšlenka: jak sport vznikl, různý průběh sport. kariér, či více přechodů mezi sportem a tancem (hezky naznačen hod diskem a následné piruety ve vzduchu). Proč bílý bůvol a úvodní text? Spíš než o divadlo šlo o pásmo poutavých momentů (obří obruče, kroužky jak vodní bublinky, laserová obloha, nad kterou lze vzlétnout, praskání kostí - au, trochu méně) a slabších výplní. Historické exponáty na jevišti divákům zatajeny. Chyběl tisk.program. Finále: absurdní střídání na stěně a podbízivá hymna. Představení má potenciál, šlo by zajímavě dotvořit. Zatím je to ale sport, ne st.art

Jelikož miluji sport všeho druhu, tak jsem nemohl vynechat toto představení. Jsem rád, že konečně i na divadelních prknech můžeme vidět oslavu sportu ze všech jeho úhlů. Herci předvádějí dechberoucí výkony. Jediné, co jsem nepochopil, je role principála divadla, kdy chodí v masce a převlečení během
představení.

Oslava sportu a pohybu jako takového. Bez nutnosti jakýchkoli slov je v představení sport originálními způsoby zobrazován v celé své kráse a ryzosti, včetně různých zranění, zhoršení výkonů, napjatých emocí, osobních pochybností a nekončící rivality. Konec představení s oboustrannou lezeckou stěnou je skutečně až dechberoucí.

Artisticke výstupy občas proložené jakýmsi psycho náhledy do prostředí profi sportu, více nebo méně povedenými, zakončenými hymnou. Některá čísla dost zdlouhavá. Možná to chtělo trochu odstupu a humoru. Můžeme také přemýšlet o smyslu účinkování rohatého Minótaura, či co to bylo. La Putyka jistě měla i lepší projekty.

Jelikož miluji sport všeho druhu, tak jsem nemohl vynechat toto představení. Jsem rád, že konečně i na divadelních prknech můžeme vidět oslavu sportu ze všech jeho úhlů. Herci předvádějí dechberoucí výkony. Jediné, co jsem nepochopil, je role principála divadla, kdy chodí v masce a převlečení během
představení.

Akrobatické kousky a režijní nápady Rosti Nováka na mě zkrátka fungují, dalším plusem je blízkost tématu. Ještě teď, měsíc po zhlédnutí, mám husí kůži, když si vzpomenu na část zranění i další.

Oslava sportu a pohybu jako takového. Bez nutnosti jakýchkoli slov je v představení sport originálními způsoby zobrazován v celé své kráse a ryzosti, včetně různých zranění, zhoršení výkonů, napjatých emocí, osobních pochybností a nekončící rivality. Konec představení s oboustrannou lezeckou stěnou je skutečně až dechberoucí.

Nalákala mne mylná představa snoubení sportu s artem. Nebo nějaká myšlenka: jak sport vznikl, různý průběh sport. kariér, či více přechodů mezi sportem a tancem (hezky naznačen hod diskem a následné piruety ve vzduchu). Proč bílý bůvol a úvodní text? Spíš než o divadlo šlo o pásmo poutavých momentů (obří obruče, kroužky jak vodní bublinky, laserová obloha, nad kterou lze vzlétnout, praskání kostí - au, trochu méně) a slabších výplní. Historické exponáty na jevišti divákům zatajeny. Chyběl tisk.program. Finále: absurdní střídání na stěně a podbízivá hymna. Představení má potenciál, šlo by zajímavě dotvořit. Zatím je to ale sport, ne st.art

Představení bez dramatického oblouku a bez reálné koncepce. Pásmo sportovních a artistických výkonů, které vzájemně pravděpodobně jakkoliv nesouvisí. Některé momenty samy o sobě jsou efektní, třeba cvičení s velkými obručemi, ale chybí hlubší myšlenka propojení sportu a umění.