Ježek

Největším kladem inscenace odehrávající se v posledních letech života J. Ježka je obsazení rolí Ježka, Wericha a Voskovce herci R. Melšou, T. Havlínkem, respektive A. Bílíkem. Jejich výkony táhnou celé představení jinak vcelku průměrné hry S. Petrů, která vesměs nepřináší žádné zásadně nové informace o trojici, jež proslavila Osvobozené divadlo. M. Dočekal nicméně vytvořil relativně poutavou podívanou, která dokázala i přes povrchnější textovou stránku zaujmout. Jen pojetí vícerole T. Pavelky mi nezapadalo do celkového pojetí tohoto nastudování.

Inscenace se zabývá hlavně emigrací J. Ježka, spjatého s Osvobozeným divadlem a dvojicí V+W. Autorce scénáře S. Petrů se příliš nedaří historická fakta přirozeně zakomponovat do děje, situace a události jsou prezentovány se snahou o paralely s dneškem, ale jsou až příliš zjednodušeny a vyznívají povrchně; s kostrbatými dialogy nesvádí vítězný boj ani snažící se herci, ani režisér M. Dočekal, jenž nenalezl spojnici vedoucí k sourodému tvaru. Ježkovy nesmrtelné písně zpívané s živým hudebním doprovodem jisté oživení přináší, ale za srdce nechytí. Naštěstí trojice R. Melša & A. Bílík & T. Havlínek zúročila přípravu v herecké drobnokresbě.

Hezký nápad připomenout Osvobozené divadlo prostřednictvím hudebního skladatele Jaroslava Ježka, který na jeho úspěších měl nemalý podíl, i jeho samotného troskotá na přílišném množství témat a informací, které se snaží sdělit, aniž by tomu všemu obsahu dodal nejen jasný rámec, pokud jde právě o příběh, ale i stran formy. Bez ohledu na místy využité Ježkovy písně není kabaretem, není životopisem (byť by se mě soustředit na jedinou kapitolu) - Ježek je vedlejší, není ani zrcadlem doby - zrcadlí dnešek do 30. a 40. let min. století velmi povrchně - a v podstatě tak o žádném z témat nesděluje nic a zůstává neseskládanou mozaikou jednotlivostí.

Začíná se fokusem na politický konec Osvobozeného a chvíle rozhodnutí, jak si zachránit krk. Scénář, jehož body vycházejí z emigrační anabáze velikánů naší divadelní historie, ani nemusí dlouze hledat paralely s dneškem. Divákům je dopřána i vážně pěkná etuda a la V+W, mozaikou projde pár písní, ale to už se blíží smutné datum 1.1.1942. Hra nenabídne moc vhledu do Ježkovy hudební geniality nebo emocionálního nitra, v inscenaci o Ježkovi je toho Ježka vlastně málo. Týká se to i písní, přitom máte na jevišti Radka a Ninu. Povzdechy o nevyužitém potenciálu opanovaly pak foyer. Ale hlavně jsem tentokrát nepobral výtvarnou estetiku inscenace.

55 %. Výraznými kotvami originálního textu S. Petrů o českém hudebním géniovi, milovníkovi odstínů modře a snílkovi, který odmala statečně čelil zdravotním ranám osudu i omezením v nelehké době, jsou fantastičtí R. Melša a N. Horáková a zapojení živého orchestru. R. Melša intenzivně uhrane ve druhé polovině ve scéně u klavíru, jejíž tempo a emoce bych si představovala přenést i do zbytku hry, což se ale bohužel nestalo. Divák větší měrou sleduje osobnosti Voskovce, Wericha a hrůzy, beznaděj a hlavně nesmyslnost válečné situace než životní cestu J. Ježka vyplývající z názvu. Kontroverzně na mě působila multirole T. Pavelky a některé kostýmy.