Jaroslavz

Zábavná i děsivá, režijní i dramaturgicky brilantní koláž na téma psychiky, lidského chování a manipulativnosti. Herecky bravurní je obzvlášť Vondráček, König, Kaplanová a Žáček. K stoprocentí dokonalosti chybí pouze zajímavější scénografie, neboť pan Cpin to tentokrát trošku odflákl. Nechápu výtky, že podobným principem byly vystavěny i další Mikuláškovy inscenace. No a co? Pokud budou tak myšlenkově i divadelně podnětné jako tato, ať se klidně princip opakuje ještě třeba stokrát. Tradiční představení přece opakují stejné postupy a klišé už po staletí, a u nich to nevadí?

Jan Mikulášek je génius českého divadla. Jen on umí tvořit bytostně poetické inscenace, které mají vnitřní sílu a přesvědčivost. Pokud se navíc může opřít o souznící herecké osobnosti, jako jsou Hájek nebo Vyorálek, vznikne strhující představení. Zlatá šedesátá jsou překvapivě aktuálním obrazem tragických zápasů scenáristy a režiséra Juráčka. A vlastně i celého národa, zdeformovaného lety ruské nadvlády.

Hodně slaboučké komediální pásmo více či méně humorných scének. Herecky bravurní, zvlášť Plesl, Neužil a Babčáková, ale obsahově plytké, s řadou předvídatelných, infantilních point. DD zjevně ztratilo směr, ideu, o čem hrát.

Silný námět inspirovaný osudy těch, kteří vzdorovali totalitním režimu. Výborná Anežka Kubátová, na níž leží velká tíha textově i herecky náročné role. Paní (nebo slečna?) režisérka se až příliš vzhlíží v obrazivém a asociativním režijním klíči Mistra Mikuláška. Bohužel bez jeho přesvědčivosti a virtuozity. Herci sice poslušně plní zadané úkoly, ale všemu tomu žonglování s rekvizitami a zdvojování postav chybí opravdová básnická naléhavost. Inscenace se tak stává zbytečně zdlouhavou a úmornou. Bez komentáře ponechávám "snaživý" výkon Michala Bednáře v roli Juráčka. Jeho angažmá v jinak herecky mimořádně silném týmu DNZ je pro mě záhadou.

To se tedy hodně nepovedlo. Vnejšková aktualizace apartní scénou a kostýmy bez pokusu o výklad. Žádná režijní koncepce, jen sbírka módních inscenačních postupů. Tragickým omylem je záměna pohlaví, mužská role hraná ženou a naopak. Za hranicí dobrého vkusu je pak ústřední dvojrole ve vyšeptalém ztvárnění Miroslava Donutila. Obě protikladné role jsou v jeho podání jen okoukaná šarže nejhrubšího zrna. Procenta jen za hudbu a výtvarný koncept, který ovšem není samospasitelný.

Chcete-li se dozvědět něco o současném světě a zároveň se nechat unášet osobitými režijními nápady pana Miluláška, neváhejte! Miloslav König i Jan Hájek fungují jako skvělý herecký tandem. Best of pražských divadel.

Miloslav König je ten, kvůli komu stojí za to představení vidět. Jinak ale při nejlepší vůli nenacházím, o čem a proč to celé bylo. Ačkoliv skvěle hrající a zpívající herci se sebevíc tváří, že vědí, o čem se hraje, divákům to předat nedokážou. Což není chyba jejich, nýbrž režiséra a dramaturgyně. Sám text o třeštících ženách a krutém bohu je problematicky nejasný a ani tenhle polomuzikálový projekt jeho smysl, natož aktuálnost, odhalit nedokázal.

Skoro ukázková inscenace Studia Hrdinů. Hodně tmy, občasný scénický efekt a pohrávání si s industriálním prostorem, ale snaha o exkluzivitu takřka úplně ubíjí možnost emotivně diváka zasáhnout. A to navzdory skvělému Cinovi v hlavní roli.

Zoufale mrtvé divadlo, úplně mimo čas a prostor. Předpotopní kostýmy, křečovité herecké výkony, marné předstírání venkovské zemitosti, bezradná režie. To se hraje jen proto, že "klasika do kapličky patří"? Žijeme vůbec v 21. století?

Hravé, milé, vtipné. Míra Zavičár jako Papageno je nesmírně milý, Královna noci Jana Sklenáře oslňující, Ondřej Rychlý v roli Pamina je skvělý herecky, pohybově i pěvecky, Martin Matejka vtipný... Nápadité kostýmy.

Nechápu to všeobecné nadšení, místy inscenace působí jako desetkrát vyluhovaný odvar z legendárních Hvězd na vrbě brněnského HaDivadla. Vetšina postav není víc než křiklavě primitivní karikatura. Představitelka hlavní role nemá charisma ani adekvátní hlas, aby mohla zdárně ztělesnit legendární Věrku.

Nepatřím ke skútrovským fandům, Tentokrát mě ale dostali. Mistr a Markétka je nádherně propracovaná podívaná, scénář, režie, herecké pojetí, hudba, scéna, kostýmy, všechno to udivuje, okouzluje a ladí. Je radost se dívat, jak s tématy hry i s režijní koncepcí souzní herci Ondřej Rychlý, Pavel Neškudla, Jan Vondráček, Marie Poulová, Tomáš Turek, Miroslav Zavičár, Jan Sklenář... Adaptace předlohu nijak neochuzuje, nechybí filozofická rovina, společenská satira na ruskou tupost, úvaha nad uměleckou tvorbou v podmínkách nesvobody ani zastřešující téma osudové lásky. Určitě musím vidět znovu.

Mnoho povyku pro nic. Dejvické se zaseklo kdesi na přelomu devadesátek a nového tisíciletí. Co bylo cool, je dneska zívačka. Zelenkovi jdou dobře hry s přesahem k politice, Teremin, Molekula... Ale tohle hnípání se v krizi 50+ zavání doslovností. Jasně, Trojan, Neužil jsou úžasní hráči, ale potřebovali by posun, inspiraci, vývoj. Tak jak to uměl s Dejvičáky Krobot. Současné divadlo vypadá jinak.

Mikulášek v plné parádě, poctivě a mnohovrstevnatě zpracované téma herectví a divadla, ale taky života a smrti. Nadčasové, duchaplné. Gejzír nápadů, gagů, vtipů, skvělá scéna a precizní herecké kreace, Plodková, Vašák, Vondráček, Vyorálek, König... Všichni jsou boží! Snad tahle zábradlácká paráda nikdy nezmizí z repertoáru, potřebuju ji vidět znova a znova.

Zdálo by se, že drama o relativitě pravdy nemůže být nikdy aktuálnější než dnes. Jenže kdo má sledovat tak úmorně pomalou, temnou a klopotnou inscenaci, která maže vše, oč se teď v činohře ND léta usilovalo? Návrat k vyčichlému psychologickému herectví, jaké nevidíte ani na oblasti, k doslovnosti, k nekonečným dialogům, k ilustrativnímu užívání hudby, brr. Skoro se zdá, že Národní zase vstoupilo do boje o vinohradského diváka... Jenže ten by vzhledem k přepálené délce představení usnul. Danielo, vše odpouštěno, vrať se!

Tolik nápaditá, krásná scéna, a přesto tak zoufale nenápaditá režie! Herci se trápí odříkáváním předlouhých textů a opakujícími se sexuálními pantomimami, ale nikam to nevede.

Úžasná divadelní úvaha nad bizarní a krutou evropskou historií 20. století. Dokonalá práce s hudbou, pohybem, scénami společného tanečního a pantomimického třeštění. A pochopitelně naprosto jedineční herci Sidonová, Kaplanová, Vyorálek, Hájek,..

Jedna z nejlepších Jařabových inscenací. Scénář vychází z faktů Freudova života a režie sugestivně navozuje atmosféru dekadentní Vídně konce 19. století. Přitom však inscenace objevuje ve freudovské látce překvapivě aktuální téma zneužívání dětí ve zdánlivě seriózních rodinách, i otázku všeobecného pokrytectví, jak ho známe z mnoha tuzemských konzervativních spolků, institucí a hnutí... Za zmínku stojí výtečná trojstupňová scéna i lehce bizarní kostýmy. Herecká souhra dokonalá, zvlášť bych vyzvedl Václava Vašáka v roli zraňovaného a pochybujícího Freuda, brilantního Königa, přesnou Plodkovou, vtipného Černého, Vondráčka či Kubátovou...

Je to jako by vám filmový režisér předložil film, který zapomněli ve střižně zpracovat. Vtip mají pouze nápadité kostýmy, jinak se představení táhne jak stokrát vyžvýkaná žvýkačka, od jedné těžkopádné akce ke druhé, ještě těžkopádnější. Herci se snaží, pitvoří, válejí po jevišti a šklebí, zkrátka dělají co můžou, ale k ničemu to není. Komedie, která nemá švih a tempo, se zákonitě stává tříhodinovým diváckým utrpením. Je mi líto, tohle loučení se Daniele vůbec, ale vůbec nepovedlo.

Kde nechápe, že právě TOTO je nádherně současné pojetí Hrubínovy pohádky, je mimoň. Špinar nezklamal. Výtvarně neobvyklé, režijně precizní, herecky silné. Nápad s cirkusu geniální. Pro Národní je Špinarův předčasný odchod z šéfovského poštu děsivá ztráta. A místo důstojného nástupce se můžeme těšit na kýčaře motorkáře...

Už dlouho mi nebylo v hledišti tak stydno. Zoufalá snaha hrát si na vážné umění, i když obsah je duchaprostý. Chudáci zneužití básníci. V DD se zbláznili?

Chvílemi jenom víceméně trapné, chvílemi však až dalekou za hranou lascivity. Takovou řachandu vyrobit ze Shakespeara, no potěšpánbůh. Těch 20 procent za energii herců, ale v případě režie by bylo třeba záporné stupnice.

Není čas na radikální změnu ve Vinohradském divadle? Kolik inscenací za poslední léta tam stálo za pozornost? A ta nejnovější je opravdu křiklavým příkladem umělecké nemohoucnosti. Když nevím, proč a jak, tak se o nic "moderního" nepokouším. Krásná Dykova hra skončila jako nejubožejší křečovitá fraška.

Trošku moc povyku a pekelníků, trochu oč psycho,méně by bylo více. Ale Patočka byl frajer,to zas jo. A Mejzlík ho hraje hezky.

Zbytečná inscenace, statická a užvaněná s tristním Donutilem v hlavní roli. Scéna neladí s tradicionalistickou režií. Pozitivem je jen Zuzana Krónerová, ale ta tuhle televizní žvanírnu nezachrání.