Zabít člověka

Představení jsem viděl po obnovené premiéře, a mohu proto jen těžko soudit, zda již nebylo z inscenace upuštěno to, co tolik pohoršilo místní komentující. Mně se tato inscenace plná nadsázky celkem líbila, především její poetický jazyk. Metaforika ruských pohádek v kontrastu s ruskou duší stále zacyklenou v hrubosti mi přišla efektní. Představení sice chybí alespoň trochu výrazná pointa, ale jinak mě nezklamalo.

Autoři inscenace se volně odrazili od Babelovy Konarmii a stvořili podivný pell mell scén, jejichž hlavním smyslem je vyjádřit jak je Rusko strašné a Rusové tupý a krutý národ. Tato v kontextu toho co se děje v Ukrajině chytlavá mantra je divákovi servírovaná od prvních slov, která zazní v inscenaci. Nemá to ovšem hlavu ani patu, a málo srozumitelné i pro toho kdo předlohu zná. Bylo mi líto herců, že musejí tento paskvil hrát. Dramaturgyní je Marcela Magdová, pokládaná za specialistku ruského divadla, která píše sama často o inscenacích druhých velmi ostré kritiky, tato dramatizace jí však nevystavuje dobrou vizitku. Kdo na toto bude chodit?

Opravdový trapas paní ,,dramaturgyně`` - to opravdu nepostřehla, že basic povšimnutí si mnohokrát omletého, tj. koexistence sentimentality a brutality v ,,ruské povaze``, inscenaci neutáhne? To si neuvědomila, že v roce 2024 je asi třeba o divadelní reprezentaci hrůz války přemýšlet trochu důkladněji?

Hodně špatná inscenace. Režisér Jan Horák zde zbytečně tlačí na pilu a vytváří kýčovité scény se zcela prázdným sdělením (Rusové sice mají hrdost, jsou heroičtí, ale taky jsou pěkně násilničtí a vidíme to i dnes), herci přehrávají a pitvoří se (především Jiří Svoboda a Natálie Řehořová jsou k nepřežití). Více tajemství a méně "ruského klišé" by bylo dobré uplatnit i ve vizuální stránce.

Toto představení je bohužel nevkusné a naprosto postrádá smysl.

Neobratný kýč plný afektu a myšlenkové prázdnoty využívající současného zájmu o Rusko. Ale proč se dívat na něco, co neřekne nic nového - a navíc to neřekne tak nudně?

Představení jsem viděl po obnovené premiéře, a mohu proto jen těžko soudit, zda již nebylo z inscenace upuštěno to, co tolik pohoršilo místní komentující. Mně se tato inscenace plná nadsázky celkem líbila, především její poetický jazyk. Metaforika ruských pohádek v kontrastu s ruskou duší stále zacyklenou v hrubosti mi přišla efektní. Představení sice chybí alespoň trochu výrazná pointa, ale jinak mě nezklamalo.

Autoři inscenace se volně odrazili od Babelovy Konarmii a stvořili podivný pell mell scén, jejichž hlavním smyslem je vyjádřit jak je Rusko strašné a Rusové tupý a krutý národ. Tato v kontextu toho co se děje v Ukrajině chytlavá mantra je divákovi servírovaná od prvních slov, která zazní v inscenaci. Nemá to ovšem hlavu ani patu, a málo srozumitelné i pro toho kdo předlohu zná. Bylo mi líto herců, že musejí tento paskvil hrát. Dramaturgyní je Marcela Magdová, pokládaná za specialistku ruského divadla, která píše sama často o inscenacích druhých velmi ostré kritiky, tato dramatizace jí však nevystavuje dobrou vizitku. Kdo na toto bude chodit?

Opravdový trapas paní ,,dramaturgyně`` - to opravdu nepostřehla, že basic povšimnutí si mnohokrát omletého, tj. koexistence sentimentality a brutality v ,,ruské povaze``, inscenaci neutáhne? To si neuvědomila, že v roce 2024 je asi třeba o divadelní reprezentaci hrůz války přemýšlet trochu důkladněji?

Hodně špatná inscenace. Režisér Jan Horák zde zbytečně tlačí na pilu a vytváří kýčovité scény se zcela prázdným sdělením (Rusové sice mají hrdost, jsou heroičtí, ale taky jsou pěkně násilničtí a vidíme to i dnes), herci přehrávají a pitvoří se (především Jiří Svoboda a Natálie Řehořová jsou k nepřežití). Více tajemství a méně "ruského klišé" by bylo dobré uplatnit i ve vizuální stránce.

Toto představení je bohužel nevkusné a naprosto postrádá smysl.

Neobratný kýč plný afektu a myšlenkové prázdnoty využívající současného zájmu o Rusko. Ale proč se dívat na něco, co neřekne nic nového - a navíc to neřekne tak nudně?

Opravdový trapas paní ,,dramaturgyně`` - to opravdu nepostřehla, že basic povšimnutí si mnohokrát omletého, tj. koexistence sentimentality a brutality v ,,ruské povaze``, inscenaci neutáhne? To si neuvědomila, že v roce 2024 je asi třeba o divadelní reprezentaci hrůz války přemýšlet trochu důkladněji?

Představení jsem viděl po obnovené premiéře, a mohu proto jen těžko soudit, zda již nebylo z inscenace upuštěno to, co tolik pohoršilo místní komentující. Mně se tato inscenace plná nadsázky celkem líbila, především její poetický jazyk. Metaforika ruských pohádek v kontrastu s ruskou duší stále zacyklenou v hrubosti mi přišla efektní. Představení sice chybí alespoň trochu výrazná pointa, ale jinak mě nezklamalo.

Autoři inscenace se volně odrazili od Babelovy Konarmii a stvořili podivný pell mell scén, jejichž hlavním smyslem je vyjádřit jak je Rusko strašné a Rusové tupý a krutý národ. Tato v kontextu toho co se děje v Ukrajině chytlavá mantra je divákovi servírovaná od prvních slov, která zazní v inscenaci. Nemá to ovšem hlavu ani patu, a málo srozumitelné i pro toho kdo předlohu zná. Bylo mi líto herců, že musejí tento paskvil hrát. Dramaturgyní je Marcela Magdová, pokládaná za specialistku ruského divadla, která píše sama často o inscenacích druhých velmi ostré kritiky, tato dramatizace jí však nevystavuje dobrou vizitku. Kdo na toto bude chodit?

Toto představení je bohužel nevkusné a naprosto postrádá smysl.

Hodně špatná inscenace. Režisér Jan Horák zde zbytečně tlačí na pilu a vytváří kýčovité scény se zcela prázdným sdělením (Rusové sice mají hrdost, jsou heroičtí, ale taky jsou pěkně násilničtí a vidíme to i dnes), herci přehrávají a pitvoří se (především Jiří Svoboda a Natálie Řehořová jsou k nepřežití). Více tajemství a méně "ruského klišé" by bylo dobré uplatnit i ve vizuální stránce.

Neobratný kýč plný afektu a myšlenkové prázdnoty využívající současného zájmu o Rusko. Ale proč se dívat na něco, co neřekne nic nového - a navíc to neřekne tak nudně?