Recenze

Ubohý vrah je hra, která hledá tenkou hranici mezi rozumem a citem, šílenstvím a bezmocností. Geniálně vystavěný dramatický oblouk využívá hamletovskou variaci i sémantiku psychoanalýzy. Koho vlastně v postavě Kerženceva Pavel Kohout představuje - herce, blázna, nemocného člověka, oběť? Šílenství rozumu a vášně uprostřed milostného trojúhelníku se odehrává v kulisách psychiatrické léčebny, v inscenaci Divadla pod Palmovkou spíše dávného času. Anton Ignatěvič Keržencev zabil a chce se přiznat a vše doložit (volí místo mříží ústavu vězeňskou celu). Líčí svůj osud od mládí, přes úspěšnou hereckou kariéru, jeho vztah k velké lásce Táně, až k fatálnímu okamžiku vraždy svého přítele a zároveň soka Saveljova. Psychoterapií ke zjištění (a doložení) pravdy je riskantní metoda profesora Držembického - rekonstrukce Keržencevova příběhu pojatá jako divadlo. Herec Keržencev hraje sám sebe, proud emocí ostře kontrastuje s odevzdaností a ani výbuchy narušené psychiky nejsou trvalé, neboť mírnost je také zbraní. Zmnožení divadla na divadle jsou nápomocni herci, titíž herci, se kterými Keržencev vystupoval, které ale nepoznává. Zatemněná mysl nevidí ani svou lásku Táňu a stejně tak herce Saveljova, jehož údajně probodl, ne v záchvatu žárlivosti, ale v promyšlené situaci. Tato vražda je ale jen výplod narušené psychiky. Dle očekávání prozření je daleko mučivější. V dopsané verzi Ubohého vraha, kterou mj. použilo Divadlo na Vinohradech ve fantastické inscenaci s Viktorem Preissem v titulní roli (premiéra 1991, režie L. Pistorius), Keržencev chce následně spáchat sebevraždu. Člověk je tak drcený vlastním šílenstvím až do velmi sugestivního závěru. V Divadle pod Palmovkou se hraje "bez přídavku" a pro závěr postačí jen svěrací kazajka.

Od řízené schizofrenie v psychodrama. Tak se vine Kohoutova dramatická nit. Je Keržencev nevyléčitelný paranoik, nebo své šílenství jenom předstírá, aby se mohl pomstít? Stejně jako Hamlet, který se také musel stát na pár okamžiků bláznem. Uvěří-li šílenství neomezené moci rozumu, je zle. Obdobně smutný konec nastane, když šílený rozum se chce povznést nad přízemnost okolí.

Pro vyznění inscenace je důležitá kontrola projevu hlavní postavy. Jedině tak lze ponechat diváka v napětí, ba pochybnostech až do samého závěru. Jiří Langmajer skvěle Kerženceva vystavěl na zvratech nejistoty a převahy, jeho projev umí vzbudit i lítost. Možná jen prvek vzpoury zůstal nerozkrytý. Vždyť Keržencev bojuje i proti nějakému řádu, který s ním manipuluje. Viktor Preiss kdysi Kerženceva zahrál jako skučící raněné zvíře a s takovou expresivitou projevu, na niž se dodnes vzpomíná (pro mě osobně nejúchvatnější herecký výkon, jaký jsem kdy viděl). Keržencev Langmajerův je pochopitelně jiný, obsahuje více šibalské potutelnosti takového "hamletovského" bláznovství (zejména patrno v klíčové scéně psího vytí). Nešťastná duše zde nevolá o pomoc, ale prostě šílí v  parádní paranoie.

V roli Keržencevova protihráče Saveljova exceluje hostující Boris Rösner. Dominantní prostor hlavní postavy je tak ku prospěchu věci mírně oslaben. Charisma "velkého hráče" s postupem času rozehrává boj "kdo s koho". Elegantní opilec Saveljov tady ovšem prohrává stejně jako Keržencev: nejen že nezištná pomoc příteli neskončila podle jeho představ, ale experimentem ztrácí i Táňu, čímž - přeneseně - je Keržencevem zabit podruhé. Ostatní postavy se ztrácejí svou přibližností z dosahu pozornosti, snad s výjimkou Ivo Kubečky (Druhý herec). Proč Táňa Kláry Issové má spasitelské zalíbení v opečovávání opilce, nebo posléze nemocného člověka, z této inscenace nepoznáme. Opět můžeme vzpomenout legendární inscenaci Vinohradského divadla, ve které Táňa - Marta Vančurová vytvořila křehkou substanci konání z přesvědčení, ale bez náznaku samaritánství či sebeobětování. A i panu Přibilovi se omlouvám, že v roli profesora Držembického stále vidím spíše ten nezapomenutelný tandem Kepka - Řehoř z vinohradského Vraha, a uznávám, že je to můj problém. Nicméně Ubohý vrah z Divadla pod Palmovkou má také nakročeno k diváckému zážitku, především díky přesvědčivým výkonům Jiřího Langmajera a Borise Rösnera.

Hodnocení: 70 %