Recenze

Časoprostor athénského lesa vždy sváděl k idealizaci. Skryté síly magie a temna by však měly být, vycházíme-li důsledně ze Shakespearova textu, nejen démonické, ale i zle ironické. Ony jsou přece jen těmi, koho vyrušil pohyb smrtelníků. A tak tahají za nitky se zlobným potěšením, řád v chaos proměňují, aby ovšem na konci příběhu zavládla harmonie.

V Divadle Komedie se Sen noci svatojánské nejenže neidealizuje, je to také i iluminativní a vůbec všelijak syntetický úlet do snu, jenž pro konzervativního diváka překračuje všechny estetické normy. V proměnlivém a různě pulsujícím prostoru milenci bloudí lesem plným elfů, ale on je to zároveň sen postarších ochotnických herců, kteří uprostřed bombardovaného Londýna za druhé světové války zkouší svůj Sen. Některé postavy tak mohou být zdvojeny a čtyři dějové roviny (athénská, milenecká, nadpřirozená a řemeslnická) jsou umocněny minimálně na druhou, k čemuž musíme ještě připočíst dvojnásobné využití prvků divadla na divadle. Režisér Michal Dočekal v podstatě vytvořil novou "hru na hru", která je veselá i scénicky náležitě efektní. Avšak je nutné znát, o čem Sen noci svatojánské je v normální "neexpresionistické" podobě. V této inscenaci totiž prší a hoří, do jevištních obrazů Dočekal zapojuje "neonovou" estetiku či blyštivé odrazy světel aneb je to i o magii divadla nastupujícího tisíciletí.

Dramaturgická úprava inscenace je velmi radikální. Éterické výjevy postihují drobná metadivadelní zcizení, scény z reálné roviny mají zas efektní, vesměs přehnaně komediální nadstavbu. Problém je právě v těch nadstavbách, v nichž symbolické, ev. vůbec tropické vztahy (od slova tropus) najdeme těžko. Razantnost úpravy porušuje i metafyzickou souvztažnost všech čtyř dějových rovin. Ke škodě celkového vyznění toto klíčové prolnutí, na němž Sen noci svatojánské stojí, je nahrazeno hrou kontrastů. Odraz snů se odehrává v zadní části jeviště, realita na předscéně. Na stejném principu funguje i zapojení hudby (téměř esoterické tóny vedle dobových šlágrů). Hudba však obě linie propojuje. O dějových rovinách se nedá říct, že se v tomto pojetí doplňují, jejich vazba je spíše synkretická, existují samy o sobě dle účelu dramaturgických posunů.

Přiznám se, že jsem mnohé momenty osobité Dočekalovy interpretace klasického díla zpočátku považoval za prosté samoúčelnosti. Sice jich pár zůstane trčet bez opodstatnění, ale tento Sen noci svatojánské má i svou logickou promyšlenou kompozici, která nemusí být patrná na první pohled. Zmnožení postav a jisté neustálé zrcadlení je pro tento typ Shakespearových komedií (i romancí) typické. Z toho vychází zdvojení mileneckých postav - staří herci sní svůj sen, mladí milenci se pohybují po athénském lese a v závěru přebírají postavy elfů. Řádem celé inscenace je chaos, který může být dán vzorem převrácení hodnot po hádce Oberona, vládce noci a nočních duchů, s královnou víl Titánií. Nadpřirozené postavy jsou, jak vyplývá ze studie prof. Hilského, de facto stále přítomným skrytým nebo i veřejným obecenstvem. Je zřejmé, že se Michal Dočekal také tímto nechal inspirovat a vytváří několik rovin divadla na divadle, jednu skrytou a dokonce dvě reálné. Elfové a víly jsou proto občas jako diváci zmnoženi staršími herci a v závěru dojde k jakémusi splynutí postav athénských a londýnských. Jen pochybný kompars vévody s vévodkyní (z Yorku!), ač také zdůvodnitelný, jako by tam nepatřil. Navíc závěrečný sled scén je poněkud "účelově" přeházený, aby mohl nastoupit jiný epilog: smrt všech herců následkem výbuchu bomby (nezapomínejme, že jsme i v Londýně za 2. světové války). Jakás takás opora v textu však opět existuje - Pukův monolog z 5. dějství obsahuje motiv smrti. Takže místo rituálu vysvěcení svatebních loží milenců Puk a elfové všechny smrtelníky křísí dle nutnosti harmonického závěru.

Nepřekvapí, že některé postavy jsou vynechané či jednají v zastoupení. Děj rozmlží něco jiného. Příběhu chybí počáteční nit. Ta je zauzlovaná právě v ochotnické zkoušce londýnských herců, snad kdesi ve válečném krytu. Nepřipravenost, ochotnické manýry a popletenost zkoušejících herců sice vytváří nespočet komických situací, ale přidaný chaotický podtext srozumitelnosti některých zápletek mnoho nepřidá. O to zajímavější je, začne-li konečně ta hra magických přeměn, v níž postavy smrtelníků jsou proměňovány úklady temných sil a kde nekonvenčně pojatý vizuální obraz zrcadlí kouzlo athénského lesa tak, že cítíme jeho neslyšný rytmus (především díky zajímavě stylizované postavě Královny víl). Jsou to obrazy křehké jako sen, zjevují se v nich Puk a Oberon s Titánií. Dokonce tam i prší. Pohádkovou iluzi, ve které Oberon vládne svému světu, protínají osudy smrtelníků. Zatímco milenecká zápletka je spíš jen naznačena než rozehrána, řemeslnické buranství začíná mít navrch. Také řemeslníci (jinak asi personál válečného krytu) zkouší a následně hrají divadlo. Pokleslá fraškovitost a šmíráctví při předvedení hry o Pyramovi a Thisbě se - možná bohužel - stává hitem večera. Bohužel proto, že se již moc netěží z tématu či textu, ale víceméně okoukané komiky muže představujícího ženu. To raději etudu se zdí a maltou nebo Klubkovo „Kam jsem to šláp?”. Zde se totiž cituje Shakespeare! Prvoplánovitá legrace okolo řádění řemeslníků je možná tím faktorem, co oslabuje všechny scény ostatní. (Osobně bych dal přednost expresionistické linii s iluminacemi, vodou a ohněm, i díky projevu herců v ní.)

Nejznámější postavou Snu noci svatojánské je bezesporu Puk, většinou opět idealizovaný neposedný skřítek z říše elfů. Na svérázného vtipálka mají v Divadle Komedie náhled naštěstí zcela jiný. Vychází z toho androgynické polozvíře s výrazně stylizovaným pohybem, které zazpívá dobový šlágr a až pak se z něj stane ten zosnovatel zápletkové motanice. Magickou šťávu z violky lásky nakape do nesprávných očí a i když se Oberon za to na něj zlobí, vtipálek Puk se z těch omylů těší. Klubkovu proměnu v osla, se kterým pak obcuje očarovaná Titánie, zařídí Puk se zalíbením největším. (Klubko má mít jen oslí hlavu, zde však je chlupatým oslem celý.) A v závěru Puk zametá nejen tradičním koštětem, ale má zároveň i "odklízecí" lopatu.

Jestliže představení dominují dramaturgické kličky a režijní efektnost, herecké výkony většinou charakterizuje pouze míra zapamatovatelnosti. Postavy milenců a herců "z londýnské roviny" nemají v této koncepci co hrát. Zato nezapomenutelný je zvířecí Puk Jana Dolanského, svou mimořádnou hereckou kreativitu prezentuje David Prachař v roli Klubka, David Matásek jako Oberon vystihuje důstojnost i odtažitost této postavy přesným subtilním projevem a nositelkou jemných rytmů snového světa je Titánie Aleny Štréblové. No a Thisbu Zdeňka Vencla raději ponechejme bez komentáře.

Sen noci svatojánské v Divadle Komedie je hrou jednotlivostí, které snad ani neaspirují na ucelený tvar. Téma inscenace je tedy spíše originální interpretace, je to takový experimentální sen o Snu - s krásnou „Ukolébavkou pro víly” /text W.Shakespeare, hudba J.P.Muchow/.

Hodnocení: 60 %