Recenze

V lese je všechno v pořádku. Staré báby se tu vdávají za studenty, mladé dívky málem skáčou do vody, protože je utrápili jejich příbuzní, a i ta láska se může kupovat jako dříví v lese. A člověk v něm hraje tak dlouho nějakou roli, až tomu uvěří.

Dva potulní herci, Šťastlivec a Nešťastlivec, zabloudí do příběhu okolo jednoho statku, jemuž velí vdova Gurmyžská. Možná proto, že Gurmyžská je Nešťastlivcova tetička. Osud je fenomén vrtkavý, jen fakticky lze všude a vždy očekávat totéž. Ten les má zřetelně symbolický význam a krachy s nadějemi nemusí být jediným teskným tangem, co lze slyšet z Pařezů. Hluboké bručounství a jemné trylky si ve hře na svět podávají s metafyzickým étosem jeho nízkosti a ušlechtilosti. Především v jejich zoufalé podobě, neboť zoufalství je tou silou, co udílí směr eklektickému tanci kolem morálky a citů, samozřejmě kolem peněz, běžná je i přetvářka a možná se sem tam objeví i soucit. A když schopnost oběti narazí na podlost, nebo dokonce zůstane osamocena před zraky všech, je to prostě trapné, avšak i pateticky ryzí. Forbínová dvojka Šťastlivce a Nešťastlivce nutně vypadne ze hry - nepatří tam, a oba čeká jiná štace. V naoko utěšeně zeleném lese neuspěli, protože z něho spíše vychází morální prales, kde žijí své reálné životy komedianti a jen umělcům zbyla ještě špetka zdravého rozumu, aby nežvanili naprázdno.

Reálnou životní frašku a pokřivené role v ní sehrávají rafinované pózy vůči druhým. Kasa vdovy Gurmyžské div že nepřipomíná oltář a ve vzduchu je cítit zákeřnost kšeftů o les. Krom toho Gurmyžská má políčeno na mladíčka Bulanova. Zdena Hadrbolcová vykreslila znamenitou harpagonovskou studii s věčným licitováním v kdejakých situacích, ale nechybí jí ani ženská obranářská taktika. Třísky lítají zejména při setkáních s Vosmibratovem, neurotickým kupčíkem (Martin Učík). Jeho pubertální syn Petr (správně týpkovský projev Jana Dolanského) je až po uši zamilovaný do chudé a krásné schovanky, která nemá na věno. Jenže tahle Axjuša, ač se tváří jako pasivní oběť, je především "hrdou Axjušou", ostentativní v jednání s paní domu a manipulující se zoufalstvím svého milého. Linda Rybová v roli Axjuši je výborná, jímavou stylizací průzračné řeči neustále přibližuje romantizující patos k modernímu divadelnímu vyjádření. Bulanova hraje "v nezvyklém typu role" Saša Rašilov jako úlisnou chameleonskou nulu. Scénou se dále míhá sluha - provokatér Karp (Václav Mareš) a komorná Ulita, co do všeho strká nos (Emma Černá).

Velké divadlo byl a bude svět. Jeho komedie a tragédie svou věčnou mezaliancí "etického amoralismu" se nestřetávají v nekonečnu, ale v bodě všudypřítomné absurdity. Na stejném principu vedou Šťastlivec a Nešťastlivec své filozofující traktáty, to jest blábolí nebo mluví vážně. Fátum jejich údělu je vyobcovalo z divadelních prken, aby sehráli role jiné. V případě Ostrovského Lesa hrají "na druhou" role pána a sluhy. Životní ztroskotanci dokonce musí umět s grácií zahrát i vlastní ponížení (čajem politý Šťastlivec, Nešťastlivcovo přiznání…), jenže to jen do mozaiky jejich ušlechtilostí vkládá démant schopnosti přijímání ran osudu. Šťastlivec s Nešťastlivcem z logiky věci musí být kontrastními typy, aby fyziognomie duše a tváře předurčovala k odlišným rolím. Nešťastlivec je tragik se smyslem pro čest. Vyžívá se v deklamacích, romantickém patosu a mocném hřímání (při zařvání na Vosmibratova se dokonce odsunou boční stěny!). Na Šťastlivce zbyla role věčného hereckého outsidera, kterému se říká komik. Ze zoufalství si rozbíjí o čelo lahev, smutně poponáší nápovědní budku (jeho další "podřadná role" je totiž suflérská) a ve svém lepším čísle předvede roli ďábla, jenž se vynořuje z podzemí.

Prostupování divadla do životní reality je v Dočekalově inscenaci Lesa stěžejní. Výstupy Šťastlivce a Nešťastlivce zde mají mnohem více prostoru než v původní předloze, to je však vhodně vyváženo razantními škrty nejen epizodních postav, ale i textu, včetně efektního komediálního dialogu mezi Karpem a Šťastlivcem. Naopak přidaná je "sférická" faustovská scéna, při které je Markétka-Axjuša zachráněna, což šikovně předjímá ušlechtilé Nešťastlivcovo závěrečné gesto. V reálném bezcharakterním světě nikdo nevyjde bez finanční úhony, tedy právě až na Nešťastlivce. Přitom je to on, kdo teatrálně vymámí peníze pro tetičku Gurmyžskou od šejdíře Vosmibratova. Efektně nasadí kostým plukovníka a burácí do protivníkova psychického zničení. Šťastlivec vše diriguje z nápovědní budky. V této hře měli potulní divadelníci úspěch, bohužel poslední. A tak jim zas nezbývá než citovat existenciálního Becketta, ev. z dalších děl dramatické literatury. Ovšem vědomí, jak těžší je mít nějakou nekašírovanou roli v životě, jim zůstává.

Lidské pachtění v lese přetvářky je režisérem Michalem Dočekalem zarámováno do lehce experimentálního iluzorního prostoru. Symboliku lesa obstará zelenkavé nasvícení zadního prospektu a dva hudebníci v mysliveckém. Je v tom snovost i bizarnost zároveň, barva se však může i proměnit a například korespondovat s hněvem Nešťastlivcovým. V expresivních kostýmech (a zničeném Nešťastlivcově deštníku) se snoubí prvky grotesky i lyričnosti, jeviště života přisvěcuje řada petrolejek a klarinetové tóny švitoří, jako by mezi sebou vedly spor. Iluzi dvou světů ale především znázorní průhledné igelitové závěsy, které oddělují forbínový prostor Šťastlivce a Nešťastlivce od reálných tragikomedií.

Nezáleží na tom, jestli tango v Pařezech tančíte v andante či fortissimu, když stylová čistota explicitně jde s tématem. Je tu i dokonalá souhra Davida Prachaře a Miloslava Mejzlíka v rolích Šťastlivce a Nešťastlivce, která jako by zas znova vycházela ze skvěle zvládnutých anticipačních dialogů Konce hry. Decentně parodují divadelní manýry a vytvářejí pozoruhodnou melancholickou grotesku.

Hodnocení: 80 %