Recenze

Přátelství jako hybatel dějotvorného étosu hry kdoví proč, snad pro svou neúprosnou logiku, zní ve světě dramatické literatury většinou tragickými tóny. Padá za oběť náhodám, zoufalství, závisti a jako by odkazovalo na první konflikt biblického příběhu Kaina a Ábela. V čem je příběh osudového přátelství a následné rivality skutečných postav anglických dějin, Jindřicha II. a Tomáše Becketa, ve hře Jeana Anouilha jiný? Především se dostal do soukolí politických mechanismů historického času, v němž konfrontace světské moci a církve zřídkakdy dosáhla stavu oboustranné blaženosti s rovnováhou sil. Jinou pozoruhodnou konstrukcí hry je noetická vnitřní proměna Tomáše Becketa, která nesouvisí jen s pouhou výměnou prostopášného šibalství za arcibiskupské pontifikálie. Král Jindřich se možná cítí svým přítelem podveden, na významnou politickou pozici přece nedosadil asketicky chladného božího služebníka. Nevšiml si však inteligence, pragmatického uvažování, nenápadné dravosti a ironie tohoto svého a do té doby oddaného dvořana.

I přes historický základ Jean Anouilh hru o Tomáši Becketovi volně fabuluje se současným hledáním tématu. Zatímco v jedné z předchozích inscenací DnV, Dürrenmattově Králi Janovi, šlo o politickou šachovnici s figurkami mocných a jejich zlovůli, tato hra se zaměřuje na téma o několik řádů intimnější. Jde nejen o vzájemné osamělství, ale také malou osobní vzpouru vůči manipulativnímu řádu. Odtud je již krok k Jindřichově hysterii a frustraci a k mučednictví Tomáše Becketa. Oba individualisté se ubírali rafinovanými cestami, včetně rozsévaného zla a smrti Becketovy milenky Gwendoliny, na níž oba mají podíl. Kdo v téhle hře měl převahu a více trpěl? Je to nejednoznačné, avšak vystihuje to jeden historický paradox, známý i z českých dějin. Po sebemrskačském pokání prohlásit za svatého. Věc je vyřízena.

Morální diskurz o Tomáši Becketovi předkládá řadu filozofických otázek, s důrazem na otázku cti, dále poutavé dialogy dvou rozdílných povah a vůbec atraktivní historizující námět. Zdálo by se, že je to pro Divadlo na Vinohradech dramaturgicky ideálně vybraný titul. Režie Jana Nováka však nabídne jen honosnost – a prázdno nearanžovaných výstupů. Vznikl tvar bližší patetickému blábolu (nutno podotknout, že diváky poměrně vřele přijímanému) s lacinými momenty pro odlehčení (politické narážky, děvky v hadrech). Přitom ta hra není hloupá a ani špatná, jen není režijně zvládnutá. Jestliže autor tuto hru zařadil do své linie "kostýmovaných" dramat, neznamená to nutnost urputně se toho držet. Herci jako by byli odsouzeni do role nositelů kostýmů (a že u některých hábitů je to problém!). Scénografická a kostýmní nabubřelost těžko něco sdělí, pruhovaný "maxidort" s křížkem na hlavě Papeže dokonce vzbuzoval dušený smích, zato kříž monumentální se tyčí na zadním prospektu. Je toto o posvátných symbolech, případně o vyjádření té hluboké dimenze víry, či symbolu všeobjímající obsažnosti světa? Obávám se, že v tomto případě zůstalo u efektů.

Celé představení heroicky táhnou Vladimír Dlouhý (Král Jindřich) s Martinem Stropnickým (Tomáš Becket). Přepínají, je to zkrátka jen na nich, jen málokteré vzájemné dialogy skutečně jiskří a odkrývají nitra a pohnutky svých postav. Naopak se stále propadají do monotónního projevu. Jeden je náladový a v křeči malé věčné vzteklosti, druhý téměř bez proměny prostopášnické duše na cestě ke světci. Masky průhledné a vnějškovité. Chyba opět není na hercích, Dlouhý a Stropnický dělají, co mohou, problémem je absence invenčního a prozíravého režijního vedení. Navíc v Divadle na Vinohradech bohužel stále nelze počítat ani s diváckou reflexí. Inscenace Tomáš Becket je téměř celá, včetně mnoha hereckých výkonů v malých rolích, kašírovaná jak "namydlené provázky" na Gwendolinině loutně. Výjimkou jsou jen Petr Kostka a Jan Šťastný, kteří ve svých různých úlohách využili nadhled a také ironii, která se zdá být Anouilhově textu bližší než patos. Vinohradské divadlo se tentokrát neminulo s výběrem hry, ale míjí se s režisérskými osobnostmi.

Hodnocení: 40 %