Recenze

»V melounovém cukru se skutky dály a naplňovaly, jako se můj život děje a naplňuje v melounovém cukru.«

Poznávací cesta do jáMORU, vyznačujícího se neurčitostí a neuchopitelností, vede kolem obřích soch zeleniny. Je to fakt dobré místo, blahosklonná pohodička líně převrací běh událostí. Emoce jsou zcela nulové, i když vám tygr vedle žere blízké. Šátek, hned ten na začátku, uvozuje Margaretin osud. Všechno je tam z melounového cukru a vypravěč (kterého ztvárňuje Patrik Vojtíšek) nemá jméno, neboť jáMOR (v originále iDEATH) neguje veškeré egoprincipy. Do jejich světa zaznívají písně dávno zabitých tygrů. Žijí si tam v souladu s mrkví a vůbec zeleninou a vůbec přírodou. Jen věčně opilý neŽIT vyřvává ze Zapomenutých podniků. V melounovém cukru téměř nefungují smysly (což neŽIT demonstrativně dokáže).

Co to vlastně je? Napoví éra květinových dětí a čas, kdy tomu i členové Rolling Stones říkali „brown sugar“, ale jistě i jinak. Opiátová fata morgana vytvoří leccos. Ale nemusí to nutně být něco takového, význam se může posunout v něco abstraktního, co nabízí volbu přírodního principu, povzneseného nad civilizační problémy industriální a materialistické společnosti (Zapomenuté podniky) se svým prokazatelně vyšším podílem nešťastných zkrachovanců. Komunita jáMORU však tygry dávno vyhubila, tam již lidé nejsou rozcupováváni politicko-společenským systémem. Už se jich to netýká, mají pocit svobody. Iluze žití „sami se sebou“ ale nakonec připouští i ve své fantazijní rozvernosti, že tygři je alespoň naučili násobilku, nějaký ten základ života, na který se krásně vzpomíná.

Melounový cukr je prostoupen vším a zastoupen ve všem, na co si jen vzpomenete. Můžete jej aplikovat na cokoliv. V jeho křehké substanci se odráží neméně křehká rovnováha jáMORU. Idyla tu náhle hraje falešnými tóny. Na jáMOR svítí apokalyptické šedé (melounové) slunce, na dně řeky spočívají skleněné rakve. jáMOR je natolik izolovaný od destruktivních světů civilizačních hrůz, až právě na vlastní sebedestrukci neŽIT musí ukázat tušené a zpochybnit principy jáMORU a celou tu jeho neemocionální iracionalitu. Je to možná paradox, že právě opilý neŽIT a Margaret, která často utíká do Zapomenutých podniků, předvídají hořkou zhoubnost jáMORU. Druhá strana to samozřejmě vidí jinak: až po vymazání neŽITOVA gangu zavládne nekonečný mír. Apatické vykloubenosti již nestojí nic v cestě.

Divadlo Nablízko se pokusilo kultovní dílko hippiesovské literatury V melounovém cukru zdramatizovat, a tím generačně sdělit, co si o něm myslí. Lehká parodie je dostatečně zřetelným postojem Nablízka. Klíč k Brautiganovým symbolům drogového opojení je režisérkou Apolenou Vynohradnykovou nenápadně předán hned na začátku. Jinak je zde většina toho, co známe z knížky: Zrcadlová socha, sochy zeleniny, pstruží líheň, most, zpívající tygři a jiné atributy melounového cukru. Vše je ovšem podáno v té nejjednodušší možné imaginativní a náznakové podobě. Scéna maximálně evokuje „cukrovost“, využívá se projekcí a scénicky dominantních velkých tvarovatelných pytlů. Atmosféru inscenace dotváří živě hraná hudba Jakuba Dvořáčka. Surreálný text předlohy se poměrně věrně odráží v apatických a věčně stejných dialozích postav. Dramatický proud plyne jáMOREM vlastně jen díky variování týchž situací a všedních činností jeho obyvatel. Přestože nelze na jevišti očekávat komplexní výtah z knižní předlohy (já osobně jsem postrádal zdůraznění hierarchie dní jáMORU), je tato intimně laděná, kolébající, zasněná, ale chvílemi i podivně hořká inscenace Divadla Nablízko docela sympatickým pokusem. Divadlo Nablízko je fakt dobré místo.

Hodnocení: 60 %