Recenze

Ponurá dubina
psáno z představení: 25.2.2004, autor recenze: Michal Novák, foto z inscenace: Hana Smejkalová
foto: Hana Smejkalováfoto: Hana Smejkalová
Řekne-li se Vančurův styl, nejspíše si jej spojíme s vypravěčskou sugescí na úkor dialogů a s prózou bohatou na využívání půvabných stylizovaných archaismů. Markéta Lazarová je dílem epicky rozkošatělým, poeticky silným, zobrazuje vášeň a tělesnou lásku na pozadí chaosu krutého světa lapkovského středověku, přibližuje motivy jednání lidí bez Boha a barvitě evokuje obyčejné lidské touhy po životě. Na druhé straně je zde téměř mýtus slavného Vláčilova filmu z roku 1967, který Markétu Lazarovou v kongeniálním uchopení s předlohou také zbavuje brutálních obrysů a naopak postihuje syrovost lásky a lidských činů. Knižní i filmová podoba pracují se stejným nástrojem - uměleckým Vančurovým jazykem, avšak s tím rozdílem, že některé sekvence filmu tento jazyk neobyčejně působivě nahrazují základním vyjadřovacím prostředkem filmu, tj. vizuálností.

Možnosti divadla nejsou ani tak omezené, jako spíše odlišné. Jak tedy v Národním divadle Markéta Lazarová tady a teď? Režisér J. A. Pitínský zvolil metodu metaforických obrazů, pro něž jsou nadsazeny "klíčové" věty jakožto východisko pro vizuální, tanečně-pohybové a básnické sdělení daného "zpěvu". Kompozičně Pitínský epiku nahrazuje po svém, tedy scénickou lyrikou s důrazem na básnické vyznění scénáře. Motivy dění až tolik neanalyzuje (což může vést k permanentní ztrátě orientace pro neznalé diváky), ten výklad je nedořečený (obdobně jako v básni) a důraz - jak jinak - směřuje na sugestivní metaforu a expresivitu scén. Potenciál stylizovaného slova nahrazuje tedy spíše potenciál režisérovy bezbřehé imaginace, což lze stále pokládat za možnou cestu, jak převést Vančurovo dílo na jeviště. O nutnosti redukce není pochyb, problematickým se jeví, jsou-li paralelní děje a ten pudový svět napřímené do lineární linky, která nemá hlavní postavu. Jasnou osou příběhu v tomto pojetí vyloženě není láska Markéty Lazarové k synovi nesmiřitelného rivala rodu, Kozlíka z Roháčků. Markéta, Mikoláš, Lazar, Kozlík, Alexandra, Kristián, Hejtman Pivo, Hrabě… jako by byli takovými Pitínského poutníky, kterým scénář připravil monologické deklamace vět vančurovské konstrukce. Chronologie děje sice zůstává (až na useknutý závěr), ale uzavírá se do zkratek. (Mj. takových, že nepochopíme, proč Alexandra zabíjí Kristiána.) Baladický příběh o lásce a smrti, o milování a zradě, o odvaze a zbabělosti je definitivně posunutý k jevištní expresivní básni, odehrávající se v Dubině, které se říká Opojení.

26 zpěvů plyne ve statickém historizujícím bezčasí, i když by zasloužily výraznějšího odlišení. Baladický étos však trvá i přes fantazijní či hudební ilustrace. Postavy se vynořují ze tmy a mluví do temné prázdnoty. (Bílo Vláčilova filmu mi přišlo mnohem děsivější.) Herecké výkony by se daly rozdělit na výraznější a ty méně, tato kategorizace ale tak nějak odvisí od dramaturgického uchopení celé inscenace. Průzračný hlas Lindy Rybové (Markéta Lazarová), projev Jiřího Štěpničky (Lazar), Miloslava Mejzlíka (Kozlík) a Aloise Švehlíka (Hejtman Pivo) si nejspíše budeme pamatovat. Ostatní hlasy v této básni žel splývají. Snaha po odlišení je naopak patrná u kostýmů Jany Prekové. Jenže kožešiny, pláště i šustivý igelit (!) ukazují na značnou kostýmní nesourodost. Scénografie Jana Štěpánka? Holý černý prostor má co sdělit pouze v prvém plánu, posuvný panel maximálně naznačí zeď a dvě poněkud směšné sněhové (?) spršky snad ani netřeba komentovat.

Podstatně zajímavější je pohybová a hudební stránka inscenace. Tanečně pojaté výjevy existují jako malé impresivní ostrůvky, kde výraz akce doplní tušené. Stylizovaný tanec nahradí například akt znásilnění, fyzické střety jsou naznačeny, aniž by se postavy dotýkaly, velmi pěkná jsou symbolická ztvárnění "neviditelného" trýznivého spoutání. Hudební rámec, tak jako u předešlých prací J. A. Pitínského, vytvořil hudební mág Vladimír Franz. Sborové kompozice, vokální hlasy, výkřiky, rytmizační bubny opět rozehrávají pozoruhodné scénické oratorium, které v některých momentech svými hlasy postavám ze hry našeptává (škoda jen, že ne vždy je nahrávka srozumitelná). Cíl rytmizování děje je ovšem naplněn a plní svou funkci.

Dramaturgická proměna této Markéty Lazarové je v mnohém svébytná, vždyť dává do zvláštního kontrastu i lyriku s bojem o přežití. Transpoziční hranici někdy sice nemusíme chápat jako limitní, zvláštní spíše je, narazí li posuny samy na interpretační mez jako v tomto případě. Akce na jevišti jsou v několika momentech změněné oproti fantazií propracovanému scénáři. Že by tvůrci chtěli ukázat více, než ukázali? Tady již pochopitelně nejde o otázku, co zbylo z Vančury, ale z ambicí (a scénických poznámek) tria Horoščák, Pitínský, Kovalčuk. Připouští tvůrci, že pro některé diváky tato forma může být posunem v "nic"? Divák, co nezná předlohu, nepochopí vše, co ji zná, může být zklamán. Návštěvník Národního divadla musí pochopit a znát nejen Vančuru, ale i Pitínského, Prekovou a Franze. Je to reálné? Soudě dle výrazu diváků po skončení představení, převažuje spíše rozpačitost.

Hodnocení: 60 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.