Recenze

Realitka
psáno z představení: 10.11.2001, autor recenze: Michal Novák
»Ten volič je inteligentní, který volí mou stranu. Kdo je proti mně, to je primitiv.«

Trilogie starých českých komedií se v Činoherním klubu uzavírá polozapomenutou hrou Deskový statek dramatika Václava Štecha. Na rozdíl od předchozích Vodního družstva a Třetího zvonění to tentokrát se sympatickým šarmem rozjela nastupující činoherácká sestava, ve které vedle mladých herců prokazují své komediální dispozice Pavel Kikinčuk, Veronika Žilková či Michal Pavlata.

Deskový statek je možná ten, co je zapsaný v zemských deskách. Ale se zápletkou to nemá společného nic. Podobně je to s anachronismy, které sice čekáme (a objeví se jich skutečně nemálo), dramaturgický záměr inscenace je však zcela jiný než idylický návrat do starých časů. Pohled do realitní kanceláře na předměstí Prahy za doby ještě rakouskouherské je legrační snad právě proto, že vidíme, jak se v české (čecháčkovské) politické a podnikatelské sféře nezměnilo téměř nic. Fistr (Pavel Kikinčuk) je majitelem realitní kanceláře a mimo to politický reprezentant své strany. Ač stále v duchu konvencí své doby, vede svá obchodní a politická jednání ve stylu vypočítavého lišáka. Je mistrem přetvářky, konstruuje podvůdky, takové malé a diskrétní, ale přece. Manipulace s lidmi dosahuje u Fistra téměř virtuozity, na různé situace má v rukávu modely protiakcí, co na tom, že jsou podvodnické, a nastane-li nutnost improvizace, předchází tomu malé "zadrhnutí", aby mohl naskočit "epochální" nápad. Problém je, že to stojí mnoho sil, avšak podpora dr. Nekvindy (Michal Pavlata) a stavitele Tureckého (Petr Meissel) vše jistí. Aby se věci naoko hýbaly a nezměnilo se nic, zařídí především dr. Nekvinda, prototyp politického atleta, který se má rád. Malá česká zbabělost a maloměšťácká vypočítavost se v Deskovém statku odráží zkrátka velmi nadčasově. Kdepak, tohle nejsou žádné aktualizace, tak to Štech napsal již v roce 1908. A je příznačné, že do této "malé české realitky" režisér Ladislav Smoček nepotřeboval zapojit něco na způsob parodie.

Nejde jen o prodej realit, ale i o "deskový statek" (což je heslo pro dohazování nevěst, za tučnou provizi ovšem). Obchod i dohazování mají společnou účelovost. Jen jednou se pravidlo poruší, neboť Fistrova dcera Julie (Veronika Žilková) se zamiluje do zkrachovalého šlechtice Revíra z Chotýše (Matěj Dadák). Ten sice také přichází stran "deskového statku", jenže okamžitému milostnému vzplanutí člověk neporučí. Už bylo na čase, neboť Julie si vybíjí přetlak s vdovou Hauenštajnovou (Dana Černá), která na tom bude podobně, v téměř lesbické scéně. Pak Veronika Žilková v nadsázce o poznání snesitelnější předvede milou exhibici neukojené dívky se všemi gesty, mdlobami, zasněností, erotickými výboji a zastřeností hlasu. Její protějšek, pochybná existence "z Chotýše", je jednoduchým přímočarým samcem, jemuž Matěj Dadák dává širokou škálu komických proměn od buranství až po zamilovanost.

Společné všem těm lstem či výjevům milostným je, že jsou pojaty v duchu činoheráckých groteskních "rozehrávek". Překvapivý je snad jen úvod, představení totiž začíná filmovou ukázkou z potrhaného filmového pásu, půvabně přecházející v jevištní podobu. Hledání ztraceného času z dílny K.Čáslavského se promítá i do scénického prostoru, který tvoří staré kancelářské skříně (za nimiž tušíme pochybné registry). Rozevřou-li se, spatříme obraz starého pražského panoramatu - na bankovce! O peníze totiž jde až v prvé řadě a podle Fistra dovedou měnit i ta nejpevnější přesvědčení. Scéna politické schůze, velmi plodné na podobné výroky, je jedinečná a umí připomenout, kolik Fistrů, Nekvindů i zbabělých Šorelů je stále mezi námi, ale také ukáže na nepoučitelnost politiků současných. Politiku však do divadla nepleťme, důležitější pro inscenaci Deskový statek je spíše to, že také upozorňuje diváckou i odbornou veřejnost na výborného komika Pavla Kikinčuka.

Hodnocení: 70 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.