Recenze

Dlouho očekávaný projekt Daniela Landy s názvem Tajemství vzbuzoval naděje muzikálových fanoušků už tím, že bude jiný než běžná muzikálová (rozuměj mnohdy písničkálová) produkce. Žánrová specifikace mimo jiné operuje s pojmem „neofolk“, ale za vším bude spíše shoda názvů či nevědomý omyl – o ultrahudební proud určitých skupin 90. let se nejedná ani v nejmenším. I přes absenci vyumělkovaných hudebních pozlátek jde o muzikál, který však ve spojení s činoherními situacemi a celkovým pojetím příběhu nabízí příznačnější označení muzikálové drama. Tajemství je především divadlo se sugestivním osudovým příběhem, jehož závěr jen tak nerozdýcháte. Z jistého minimalismu, který možná má pravdivý předobraz, Daniel Landa připravil zajímavou podívanou silného senzitivního kalibru. Těžko chtít od divadla více...

Koncepce tajuplného dění na jevišti sází na přemýšlivého diváka, kterému jsou předkládány různé a zdánlivě nesourodé indicie. Skvělá výchozí situace pro budování napětí. Samotný příběh působí poněkud chaoticky, střídají se různá prostředí – „jakoby“ realita a středověká mystika. Jaká je pravda o Vlčím vrchu? Kdysi tam byly přetrženy životy rytíře Jana a jeho milé Anežky. Hlavní hrdinka příběhu, mladá lékařka Eliška, tu legendu zná. Ale zpočátku ji trápí spíš osobní krize (chybějící partner...), a tak s kamarádkou Kamilou volí malou dámskou jízdu na chatě. Banální dialogy se posouvají k existenciálním otázkám a sebereflexnímu přemítání, Kamila se vytratí a děj začíná inklinovat k fantazijní středověké linii. Eliška se ocitá ve zvláštním indiferentním světě, ve kterém je pro ni uchystána podivná hra, boj o poznání sedmera tajemství života a smrti. Moment odhalení propojovacího prvku všech rovin příběhu je naprosto nečekaný. Vnímáme jej s pocity úspěšného rozluštění hádanky, zároveň i hrůzy. Je to zlom, který za silného pohnutí najednou nutí uvažovat v transcendentních souvislostech.

Daniel Landa skrze příběh Tajemství promlouvá jako hráč života, co nikdy před zrcadlem neuhýbá pohledem. V Tajemství můžeme nalézt mnoho zajímavých myšlenek, které však autor nijak nevnucuje: buď divákovi vyplynou, nebo si jen odnese ten poměrně silný závěr, což ale také není málo. Landova výpověď míří ke hledání (a pochopení) svého místa ve světě. Jde o niterné splynutí vědomí a podvědomí, jež iluze s přetvářkou oddělí od pravé tváře života (a smrti). Věřit znamená padat bez podvědomé korekce pohybu. Explicitně vše autor přirovnává k nutnosti rozlišování duhy a slunce nebo rozdílnosti přístupu k luštění hádanek života. Z pozice loutky smýkané světem se to asi dařit nebude. Středověká rovina příběhu nahlíží ještě také na konflikty křesťanství s pohanstvím a využívá k tomu hororovou vlkodlačí tématiku. Daniel Landa přitom nesoustředil emocionální sílu dramatu na prezentované témata, vyústění příběhu či otázky života. Důležitá je pro něj apelativnost sdělení, která má tu šanci být impulsem k prvnímu kroku při hledání odpovědí, tj. uvědomění si podstaty otázky v určitém fatálním kontextu.

Děj v přirozené symbióze doplňuje baladizující Landova hudba. Výrazně se odlišuje od jiných muzikálových produkcí tvrdším a údernějším soundem (fanoušci si jistě přijdou na své) a nabízí o několik tříd zajímavější alternativu vůči nudným popovým kudrlinkám pánů Davida či Ledeckého. Nejen s hudbou, ale i texty písní Landa pracuje s jasnou přímočarostí. Zde rýmy netahají za uši, slova a hudba se zdají být výtečně propojené. Přejde-li však dění na scéně do činoherní pasáže, nastává problém – muzikáloví zpěváci mají potíže jej věrohodně interpretovat. Naopak to naštěstí neplatí, alespoň při mé alternaci Martin Dejdar (Temný) a Jiří Langmajer (rytíř Jan) zvládají pěvecké části svých rolí se ctí. Výborný výkon předvedla Zuzana Norisová jako Eliška (i když hlavní role je paradoxně a bohužel téměř bez zpívání). Příjemně překvapily i „neprovařené“ tváře Henrich Šiška (Soused), Michaela Horká (Anežka) a Ladislav Spilka (Martin).

Při zaujetí příběhem a za poslechu Landovy nezaměnitelné „neorockové“ melodiky (toť mé zařazení hudby) naštěstí není mnoho času na sledování amatérských režijních prvků Mirjam Landové. Její režie má spíše blíže k efektnímu aranžování. Často tak leckterý výjev působí směšně, zbytečně pateticky (!) nebo zcela samoúčelně (to je asi největší mínus Tajemství), případně průhledně. Nedůsledné je vedení herců (jak Martin Dejdar, tak Jiří Langmajer si na jevišti dělali, co chtěli) a po škrtu volají trapné kreace Richarda Tesaříka (jeden z policistů).

Scénografické řešení prostoru Václava Mikule se účelově přizpůsobuje rychlým změnám prostředí, čímž je vytvářen až filmový – dokumentární dojem. Velmi vydařená je i závěrečná „hvězdná“ expozice, která působivě koresponduje s textem. Imaginace nás zavádí do několika časoprostorových rovin a ponechává si svébytnou minimalistickou divadelnost (tolik chybějící v jiných muzikálových inscenacích). Více se snad ani nesluší prozrazovat, vždyť jde o „tajemství“.

Hodnocení: 70 %