Recenze

Hlavologie
psáno z představení: 15.10.2001, autor recenze: Michal Novák, foto z inscenace: Martin Špelda
foto: Martin Špeldafoto: Martin Špeldafoto: Martin Špelda
Kultovní Pratchettovo dílko Soudné sestry z cyklu ÚŽASNÁ ZEMĚPLOCHA se poprvé objevuje na českém jevišti. Pokus o uvedení fantasy žánru v divadelní podobě je sympatický už jen proto, že se o to zatím, nepočítáme-li "klasiku" Hobita, nikdo u nás nepokusil. Veselá a podivuhodná fantasy o třech čarodějkách, které se zmíchají do vysoké královské politiky, je solidním dramaturgickým průlomem, jenž - doufejme - přiláká do divadla nejen skalní "pratchettovce", zvláště tušíme-li, že v Divadle v Dlouhé to bude zas o výrazné komediální stylizaci a také fantazii. Nepředstavitelné věci se dějí na Zeměploše, která je placatá a putuje vesmírem. Ale co vlastně stojí mezi královstvím a zkázou? Čarodějky to nebudou, o ty jde totiž až v druhé řadě.

Z kosmogonického hlediska nevíme, kde se Zeměplocha vzala. Jak to tak bývá, o jejím vzniku by asi nejlépe vypovídaly legendy (cosi o kosmické želvě A´Tuin a pěti elefantech). Zajímavější a pro pochopení podstaty důležitější je však její udržitelnost v mnohovesmíru. Ta je dána siločárami magie, nestrnulostí příběhů a rovnováhou celého řádu. Nastává-li krize systému, případně dochází k narušení stability konvencí "discworldu", explicitně se z toho dá očekávat něco jako pořádný zemětřas. Lexikologické vymezení Zeměplochy se dále odráží v premise, že je to svět a zrcadlo světů, ve kterém se zrcadlí příběhy mnohovesmíru aneb skutečně existujících světů, reálných i fantazijních. Tento fantasy svět bychom mohli najít někde v krajním sektoru imaginativní reality, tedy v místech, kde obraz za zrcadlem (které považujme za vypouklé) bývá již obrácený naruby. Determinaci toho obrazu určuje jeho následná proměna do tvaru fantasy s pevným komplexním systémem, jenž je plný potřeby odrážet nejen příběhy světa, ale i též (sem tam) obraz svých vlastních fantazií. Tím vzniká elementární pohyb Zeměplochy mezi imaginací a realitou. Když je pohyb rychlejší, indikuje to i možná krizi skutečnosti. Zkrátka zemětřas je pro čarodějky signálem, že se NĚCO děje. A čtenář knížky či divák v divadle pak vidí odraz všeho, co je fantasy hrou transformováno v zábavu a smích.

Zeměplocha se do jisté situace ohrožení dostala, a to v malém království Lancre v horách Beraní hlavy, kde věčně prší a pokud neprší, tak sněží. Zlý vévoda Felmet, jsa naveden drakonickou Lady Felmetovou, úkladně zavraždil krále Verenceho. To je však běžná praxe, pro krále vlastně přirozená smrt. Řád porušil Felmet tím, že cílem nebylo uchvácení království, nýbrž jen prahnul po absolutní moci. I zlý král (a král musí být zlý) by se přece jen měl o království starat. Pravda, i král Verence podpaloval lidem chalupy (v zájmu podpory stavební činnosti), ale na rozdíl od Felmeta nechal aspoň lidi utéct. Felmetova "politika" odstartovala nutný střet s čarodějkami Bábi Zlopočasnou (nejmocnější čarodějkou Zeměplochy), Stařenkou Oggovou a Magrátou Česnekovou. De facto nechtíc se musí do všeho přimíchat, protože čarodějky mají mj. zajišťovací funkci pro zeměplošskou stabilitu. Nejprve zachraňují malého kralevice Tomjana, jehož svěří do opatrování herecké tlupě. Magie čarodějek pak v Lancre poněkud posune čas a následně využijí magii divadla (i přes odpor Bábi Zlopočasné k němu) ke své "rehabilitaci" (neboť vévoda Felmet tak rád zkresluje fakta) a samozřejmě i k nezvratnému označení pachatele hrůzné královraždy. Jen dosadit Tomjana na trůn se čarodějkám nepodařilo, neboť ten si již vydobyl své místo u herecké společnosti. (Na Zeměploše má každý mít své místo a podle toho konat.) A tak ještě zbývá Šašek, který kromě toho, že se zamiloval do Magráty, byl vždy poctivým a pokorným šaškem, jistě také proto bude dobrým panovníkem, vždyť - jak se ukáže - i jemu tak trochu (dle úhlu pohledu) koluje v žilách královská krev.

Jestliže vévoda Felmet chtěl magií divadla znegovat fakta a ukázat faleš (a tím konečně smýt z rukou krev), měla proti tomu magie čarodějek jistou výhodu v použití hlavologie. Je to jakási schopnost ovládat psychiku druhých na principu obav z možného: "co kdyby, jsou to přece čarodějky". Ovládat něco stylem jednání a využitím vždy potenciálně přítomné imanence má pochopitelně i výraznou podporu v intenzivnějším přenosu energií ve fantasy světě, kde energie může mít až viditelnou podobu. O nadpřirozeno jde vlastně jen výjimečně, koneckonců Bábi Zlopočasná něco takového uplatňuje málokdy, má k tomu snad i odpor (asi tuší možná nebezpečí), ale dokáže rozpoznat chvíle, kdy by to v zájmu spravedlnosti a řádu bez magie nešlo.

V Soudných sestrách se kolo zeměplošských osudů otáčí, je to k smíchu, ale kdo chce, může se i krásně bát. Kdo je znalcem Shakespearových děl, může se navíc znalecky kochat shakespearovskými motivy. Macbethovsko-hamletovské zrcadlení v proměnách "jiné optiky" Zeměplochy vděčně rozvíjí i další odrazy z našeho světa: např. národohospodářské problémy či teenagerské úsloví, že něco je "husté". A je tu i problém tvarismu - xenofobní nesnášenlivosti. V pravý čas se zjevuje okouzlující postava Smrť (čili antropomorfní personifikace) a občas i další efektové. To si zas na své přijdou znalci "pratchettovci". To, co se v knížce zdá naprosto nedramatizovatelné, to se na jevišti Divadla v Dlouhé skutečně odehraje a tato část publika (byla poznatelná) tyto momenty loví, řekl bych, s rozkoší. Jsou to výjevy velké (např. dokonalé zemětřesení s borcením sloupů a po něm Felmetovo a Šaškovo "pas de deux", Felmetovo odstraňování krve z rukou pilníkem či škrabkou na brambory, kreace ducha mrtvého krále Verenceho, "bojová" akce Magráty...) i ty přenosy drobnější (jako nespočet hrátek s textem, pohyb bludného kamene, přiškrcené kohoutí kokrhání, scéna s cechovními zloději, Felmetovo vyhrožování prstem v ústech Šaška apod.). Divadelní podobě chybí snad jen skvrnostajové, mocná iluze vznikající při literárním popisu "sférických" dějů na Zeměploše a zábavný dialog Smrtě s Felmetem o tom, co je a co není stav smrti v kontextu oprávnění dělat „hú hú” jako duch. Bohužel (to je jako výtka) postačil výjev, jak Felmet odchází na hradby "skočit si" následován Smrtěm.

Důraz na co nejdokonalejší přenos vybraných výstupů a výjevů z předlohy je obohacen o vlastní vklad a nápady, z čehož nejvýrazněji působí mohutná expresivní stylizace postav, jak je pro práce režisérky Hany Burešové typické. Navíc podobně jako u Létavého lékaře je zajímavou "stylizační" složkou náramně vtipná práce se zvukem (neodolatelná jízda Šaška po schodech, Magrátino trhání bylinek atd.). V Soudných sestrách totálně hyperbolický projev herců umocňuje také dokonalá stylizace výtvarná, ale barevnosti je snad tentokrát až moc. Obdobný princip zahlcenosti všelijakých akcí a rychlé střídání scén vytváří z této inscenace dosti hutný kaleidoskop, který s proměnami rytmu mnoho nepočítá. Možná sem tam přidat delší stylizovaný výjev, píseň..., ale asi i stopáž představení měla svůj limit.

Ono tedy je kam spěchat, vždyť čarodějky musí kvapně zaměnit poklidnou přípravu čaje v kotli (ne lektvarů) za jiné úkoly, aby Zeměplocha nepodlehla zkáze. Bábi Zlopočasná (Naďa Vicenová) je správně sebevědomá a autoritativní a ví proč. Jsou to letité čarodějnické zkušenosti, které ji vedou k sarkastické odměřenosti, jen té magii divadla musí nejprve přijít na kloub. Stylizace do hráčky pokeru u Bábi velmi sedne. Kulaťoučká Stařenka Oggová (Jaroslava Pokorná) se pro změnu rozšafně pokuluje po jevišti, zpívá Ježčí píseň, kouří dýmku, občas si přihne a tváří se nádherně udiveně, při sledování divadelního kusu především. Magráta Česneková je naivní zjev, co miluje bižutérii, je nedospělá jak v kategorii čarodějka, tak i žena (ale snaží se!). Klára Sedláčková v roli Magráty je vynikající, umí být energická i krásně rozpačitá, za zmínku jistě stojí i suverénní pohybové kreace a perfektní mimika.

Zeměplocha, to jsou, jak víme, mnozí efektové. Ačkoliv diváky na začátku doslova přimrazí, stává se Peter Varga Smrtěm - sympaťákem. Smrť přichází se svým pozdravem "UCTIVOST", dívaje se na své přesýpací hodiny, avšak démoničnost černé kápi, mrtvolného líčení a zesílení hlasu mikroportem zmizí v okamžiku, kdy Smrť zas něco nedomyslel. V závěru si stačí ještě zastepovat a zazpívat: „Miláčku, já budu filmová hvězda”, ale pak jako herec, který hraje sám sebe, zcela vybouchne. Smrť podobně jako Bábi Zlopočasná nechápe magii divadla, a není proto divu, že je rozkošně zmaten ve chvíli, kdy nepříčetný Felmet pobil nožem všechny kolem. Jenže na divadle je kašírovaný nejen oheň, ale i všechny ostré nástroje.

Duch mrtvého krále Verenceho je dalším enigmatickým objektem na jevišti. Jiří Wohanka jej hraje se strnulou tváří pohybově tak dokonale, že ta jeho nehmotnost je vážně k uvěření. V úvodu nejdříve ovšem vidíme, jak se to málem průhledné COSI odděluje od pozemské schránky a zvyká si na svou novou roli (tj. bez klobás, zato s možností procházet zdí).

Vrahové starého krále jsou režisérkou nastylizováni do krajnosti. Vévoda Felmet je kroutícím se šílencem s krvavýma rukama, který věčně třeští oči a trhá tělem po sebemenším podnětu. Je až neuvěřitelné, jakou škálu výrazů tváře umí jeho představitel Tomáš Turek vytvořit. Za nitky ovšem tahá Lady Felmetová, vlkodlačího zjevu a ještě horší povahy. Také tak ji Ilona Svobodová zahraje. Vévodkyni na konci ale nerozsápá divá zvěř, nýbrž je hlavologií proměněna v substanci laně z Morávkova Kabaretu Undine, včetně drásavého výkřiku!

Chudák Šašek, který takovým pánům musí sloužit. S mírným pokrčením nohou se Šašek Miroslava Táborského pohybuje po scéně jak smutná loutka. Úporně se snaží alespoň vesele poskakovat a hlavně být vtipný. Jenže v tom rozsahu, jaký je dán kodexem pro šašky, to mnoho nejde. A tak zbývá "tradiční" prostor pro moudrost a inteligenci. Oddanost pánu naráží na lásku k Magrátě a jen oči prozrazují, co cítí srdce. Vroucná dikce, charakter pevnější králů a rozum dávají Šaškovi obrovský rozměr nešaškovského člověčenství. Nádherně senzitivní výkon M.Táborského s málem existenciálním přesahem je jedním z vrcholů celé inscenace.

Velkým malým zeměplošským dramatikem je trpaslík Mášrecht. Dle principu Zeměplochy a jejího zrcadlení bude na druhém konci neiluzivní skutečnosti jistě stát nějaký alžbětínský dramatik. Miroslav Hanuš tuto pitvornou (ale uznávanou) postavičku přivádí na jeviště opravdu jako trpaslíka (pohyb po kolenou, na nich obrovské boty, splývající plášť). Mášrecht srší fabulační a scénickou invencí, až leckoho napadne cosi o rutině, v tomto případě velmi komické! (M.Hanuš totiž ukazuje, jak přesně načasovat gag.) Ve chvíli "hamletovského" divadelního zcizení Mášrecht funguje jako vzteklý inspicient (i hůl na herce k tomu používá), což může připomenout Fraynovu hru Bez roucha. Postavu Vínozpěva (kdo jiný než Vlastimil Zavřel) zas poznáme podle herecky rryčné intonace. Zeměplochou se dále mihnou figurky strážných (strážní budka je rovnou kostýmem) a jiní přihlouplí vojáci.

Nové představení Divadla v Dlouhé vytváří specifický svět, v němž je možné si vytvářet nespočet nových iluzí, případně nové dimenze mnohovesmíru. A někomu postačí rozměr trochu "akční" pohádky. Dlouháni se v Soudných sestrách opět opírají o fantazii a tentokrát i dokonalé převedení literárního textu v dramatický útvar. Každý si na něm najde to své, ať je příznivcem Pratchettových fantasy, či nikoli, zážitek z příjemného večera si odnesou všichni. A protože to ve hře chybělo, sluší se na závěr připomenout slova Smrtě: »ŽIVÍ LIDÉ NEMOHOU DĚLAT DUCHY. LITUJI.«

Hodnocení: 90 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.