Recenze

Průměrnost vs. infantilní bůh
psáno z představení: 12.5.2001, autor recenze: Michal Novák
Salieriho zpověď v dramatu P. Shaffera se pokouší o všeobecnou kauzalitu řady latentních prvků dramatického, uměleckého i komerčního účinu. Dialektická báze textu vychází z uměle vytvořeného antagonismu a následných obecných myšlenkových konsekvencí toho, kdo zůstává jen průměrným. Závist i přiznaný obdiv jsou spolehlivým prostředníkem k impresivním kudrlinkám a atraktivní téma pro diváky přináší epicky rozmáchlá symbolika konfliktu vyšších řádů. Když to rozebereme do filozofických důsledků, střet průměrnosti (salierovské "tmy") a génia umění (mozartovského "světla") je konfliktem s bohem. Ten "bůh" je ale značně infantilní. Něco takového tento spor mnoho nekodifikuje, spíše konstrukce textu se pokouší (nepříliš úspěšně) vše začlenit do logické absurdity, s níž je možno počítat. Nezapomínejme také, že hra Amadeus nechce nic suplovat z Mozartova životopisu a že vše je neseno v rovině ryze autorské imaginace.

Ve skutečnosti Salieri a Mozart byli přátelé, spisovatel a dramatik P. Shaffer je v rámci umělecké licence poštval proti sobě. Ve jménu stejného principu doporučuji neskočit na pitomou mediální glorifikaci tohoto představení Divadla pod Palmovkou, kterému jde o velký kšeft. Amadea provází téměř fanatický zájem diváků, drtivá většina vstupenek záhadně mizí ještě před zahájením předprodeje a na dlouhou frontu lístků moc nezbude. Divit se není radno - co je zvláštního na tom, že "úspěšné divadlo" má vyprodáno na několik měsíců dopředu ...pro jakési hromadné objednávky. Etika prodeje a úcta k divákovi, který je ochoten vystát před libeňským divadlem důlek, jsou nulové. Lze jen spekulovat, co obrovský zájem způsobilo především. Pravděpodobně než hra samotná je za tím charisma herců aneb atraktivní obsazení. V roli Slieriho přece vystupuje Jiří Bartoška, kterého na jevišti divadla již mnoho nevidíme, obdobným magnetem jistě bude i vynikající divadelní herec Jiří Langmajer jakožto Amadeus. A režisérem je k tomu Jan Hřebejk, tvůrce úspěšných, leč scénáristicky i nezdařilých filmů "nové české vlny". Hvězdná sestava ovšem, zdá se, způsobuje problémy v podobě zúženého spektra zájmu "komerčně" naočkovaného diváka, kterému postačí atraktivní téma, atraktivní herci a zajímavé herecké výkony. Amadeus v DPP je zkrátka vděčná podívaná.

Kouzlo výkonu Jiřího Bartošky je zejména v síle podmanivého hlasu. Herecká suverenita a dokonalá technika jevištní řeči zas jednou přináší pocit, že divadlo je krásná záležitost, je-li v něm možno naslouchat takovému perfektnímu projevu. Postava Salieriho je efektně doplněna i o jistou démoničnost (např. hořící svíce v rukou), zdůrazňující jeho úzkost za stavu "in articulo mortis". Toť ale vše! I recenzentské klišé může být trefné: Salieri je prostě statický. Je to záměr? Spoléhalo se na to, že Jiří Bartoška svou roli utáhne jen modulací hlasu? Mělo vyniknout Amadeovo poskakování? Není důležitý důvod, proč tomu tak je, jde spíše o to, že statický projev zřetelně oslabuje celkový dramatický konflikt, který by měl být přece stěžejní.

Že chyba bude v režijním vedení herců, dokazuje bohužel i Jiří Langmajer v rozcuchané uličnické paruce. Už jen protahované scény Mozartova dirigování jsou obsahově prázdné. Tedy nenapadne-li někoho patetická myšlenka, že se jedná o řízení vlastního osudu. Nebo: protipól epickým litaniím Salieriho. Závažnějším problémem je okopírování některých manýr z Formanova slavného filmu. Géniova přepjatá infantilita bohužel moc nahrává očividné snaze po efektu, jak autorově, tak režisérově. Amadeus je totiž navíc samé provokativní pukrle, až se jeví jak trpěný solitér s všeobecně uznanou genialitou. Připočteme-li rétorický patos Bartoškova Salieriho, nůžky inscenačního tvaru to rozevře dokořán. O něčem se začne hrát až po té, co Mozartova infantilita opadne. Jiří Langmajer ve chvílích "trápení" své postavy ve druhé půli je výborný.

Schematickým vadám na kráse odolává z hlavních postav jen Konstance Kláry Issové. I subtilnost výrazu této mladé herečky může vytvořit velké drama plné emocionálních proměn, které strhnou divákovu pozornost více než afektované chichotání. Ostatní postavy jsou dost zjednodušené (Josef II., Kateřina Cavalieri...), tudíž nezajímavé. Překvapí jen ředitel DPP Petr Kracik, který se s nehereckou autenticitou mihne v epizodní roli Schikanedera.

Amadeus v režii J. Hřebejka je chvílemi strhující, ale jednostranný, karty se rozdají hned na začátku a pak se již jen aranžuje do líbivých obrázků bez jakéhokoliv pokusu o promyšlenější koncepci či aktualizaci. I kostýmy K. Štefkové jsou dejme tomu krásné, jen jejich rokokové tvary jsou nedomyšleně přebity jakousi záhadnou projekcí iluminativních obrazců v zadní části jeviště. Kdoví, jaký jest jejich význam právě v kontextu s důsledně historickou kostýmní stránkou.

Hraje-li se na efekt, je velmi překvapivá absolutní ignorace autorových scénických poznámek. Pokládám to za chybu z jednoho prostého důvodu: Scénické poznámky (podle všeho dobře promyšlené) totiž vycházejí z akustické (hudební) sugesce (ev. vizuálního jevu) a celistvá jevištní akce je přesně stanovena jejich propojením s hereckým výrazem. Především ta hudba by logicky měla být integrovanou součástí představení, a to pevně danou, nikoli nahodilou, jako tomu v libeňském Amadeovi je. Pravda, Shafferovy scénické poznámky balancují na hraně kýče, přesto je podivné, proč při rozhodujícím Salieriho monologu nezazněla v podkresu autorem předepsaná Mozartova Misa solemnis c moll, jejíž nadpozemská úchvatnost ostře kontrastuje se Salieriho přízemností a skutečně vše jakoby povyšuje (ostentativně i fakticky) na konflikt s bohem! Nejen že selhává režie, navíc je k tomu solidní katastrofou právě i dramaturgické zpracování. Jenže to si běžný divák neuvědomí. Od dramaturgie přední pražské scény bychom mohli očekávat snad něco víc, než jen cosi v seškrtané podobě převyprávět. Avšak Amadeus Divadla pod Palmovkou neúspěchem není. Byla-li cílem velká podívaná, tak cíl byl splněn stoprocentně. To ostatní je nafouklá bublina. Jsou dvě možnosti: frenetický potlesk, nebo v dílčích bodech uznale potvrdit příjem a nenechat se strhnout průměrností ...ne Salieriho, ale toho představení.

Hodnocení: 60 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.