Recenze

Jediná moc, která přetrvá, je láska
psáno z představení: 4.2.2000, autor recenze: Michal Novák
Co je to za dobu, v níž lidé jsou vděční za pomoc ďáblovi, který na svět přichází jako princip spravedlnosti. Ďábel převtělený do profesora černé magie Wolanda a jeho čtyřčlenná smečka vůbec nerozsévá zlo, vždyť to si lidé ve "varieté Světa a života" způsobují sami mezi sebou a na sobě, síly tmy jen napravují křivdy. Pochopitelně po svém aneb občas někoho přejede tramvaj. Začíná nerovný boj o ďábelskou a lidskou identitu. Woland ovládá Moskvu, lidé mizí a Mistr uvězněný v groteskním světě blázince se nehodlá vzdát práva na svobodnou tvorbu. Zvítězí Mistrova pravda a Markétčina láska nad nesvobodou a manipulací? Možná právě proto, že jako jediní uvěří v ďáblovu existenci, fantasknost jejich společného osudu k času pravdy a lásky směřuje, byť zatím jen v jiných dimenzích tohoto světa. V tom reálném boj s peklem na zemi zůstává věčným lidským údělem, což Bulgakov znázorňuje nadčasovou paralelou tragikomedie rudé Moskvy a archaičností doby Piláta Pontského. Dogma obou ideologií nadpřirozeno, resp. pravdu nepřipouští.

Ostrá symbolika snad největšího románu 20. století s faustovskými prvky se promítá i do divadelní adaptace Oxany Meleškiny-Smilkové. Nonkonformní tak, až jeden postarší divák (s jistě rudou minulostí) po představení rozezleně doporučoval režisérku vyhostit ze země. Různé alegorie sovětské moci jsou neotřele podány jako efektní (až šokující) obrázková show, která leccos připomene, ale zůstane spíš ke koukání než k přemýšlení. (Kvůli zběsilému tempu některých scén na to stejně není čas.) Evropsky proslulá (a kontroverzní) režisérka vytvořila ujetou expresivní pocitovou fantasmagorii, v níž nechybí ani Pavlík Morozov. No považte, v představení se to rudí pionýrskými šátky, socha Lenina mluví a divákovu pozornost okamžitě odloudí monumentální koláž budovatelských hesel. Je sice těsně před 1. májem, leč ani tento fakt nedává důvod k přeplácání scény transparenty. Čas děje tedy zůstává, jenže nelze si nepovšimnout posunu do roku 1937 (vrcholu stalinské éry), skýtající větší prostor pro vaudeville atributů komunistické moci. Co v románu má hlubší smysl, tj. absurdita lidského konání či symbolické vyjádření nesvobody, je na scéně Stavovského divadla zjednodušeno do - jak jinak - efektních obrazů, případně je takový obraz notně zahuštěn, jako když se chce z knihy na jeviště přenést maximum. Styl výjevů a "nadstavba" přidaných výstupů pravděpodobně vychází z asociativního vidění předlohy. Nelze režisérce upřít, že jde po jejím smyslu, avšak s různým výsledkem.

Efektních a zároveň efektivních scén bohužel není mnoho. Mezi ně jistě patří absurdní a vlastně i "dobově logické" propojení psychiatrického ústavu s orgány tajné policie. Výjimečně opodstatněně se tudíž ve hře uplatňuje heslo "Každému občanu kvalitní psychiatrickou péči", v němž se skrývá ironicko-mrazivý podtext. Stejně tak Berliozova hlava vozící se v tramvaji na plese u Satana má náležitý význam, navíc tato scéna je jakýmsi návratem k hlavní linii děje. Před tím totiž bizarní Wolandův ples režisérka rozehrála sice ve strhující, ale jinak prázdné podobě. Podivná směsice osobností, především kreatury z podsvětí, defilují před Markétkou. Vedle sebe se zjevují například masový vrah Dzeržinskij, Marx a Engels, hlava italské mafie don Carleone, Mozart, Markýz de Sade, Caligula i třeba zafačovaná mumie Ramsese IV. Je-li v jiné scéně ředitel Varieté Lotrov přenesen mocí pekelnou na Jaltu, režisérka mu "přidává na trestu" tím, že ho ještě nechá poloutopit v moři a zkompromitovat pomocí výjevu s mluvícím pomníkem. Přidaný závěrečný epilog ze současnosti také nic nesdělí. Z dalších dramaturgických excesí působí jako pěst na oko zejména scéna ve Varieté. Wolandova svita tu klidně nechá vystoupit Gotta či Pavarottiho. Toto jsou již fatální omyly, neboť tyto asociace již překračují hranice profesionality. Ještě malá poznámka: podivínská úprava inscenace zapomíná osvětlit, proč se z asistenta Varenuchy z ničeho nic stal vepř.

Ignorování interpretace textu na úkor atmosféry je dalším rysem inscenace. Přestože to nelze brát jako poznámku negativní, přemíra všech těch ruchů a extravagancí upozaďuje v podstatě intimní filozofický příběh Mistra a Markétky. Zde najdeme i příčinu toho, proč téma lidského zla nerezonuje jako v Bulgakovově románu. Režisérce zřejmě šlo o výklad jiný, jenž vychází z absurdní zábavnosti lidského panoptika. Houkání sanitek a šum moskevského Arbatu jako by už ani neměl význam dokreslující, ale hlavní. Divadelní imaginaci je možná podřízeno více, než by v zájmu srozumitelnosti mělo. Proti tomu se paradoxně objevují i názorné scénografické pitominky. Například tuší-li již diváci, že za chvíli Berlioz spadne pod tramvaj, objeví se výmluvná cedule "POZOR TRAMVAJ!". Samotný moskevský dopravní prostředek č. 13 (řízený komsomolkou a nacpaný davem cestujících a jedním Kocourem) je opravdu dokonalý. Satirické výjevy jsou střídány pasážemi mírně démonickými, které jsou náležitě podporovány efekty tentokrát kouřovými. Věřte, že není nad to, když se dým rozplyne a začne se hrát pořádné divadlo.

Dramatizace románu začíná retrospektivně. Básník Bezprizorný, již umístěný v blázinci, si zmateně vybavuje události minulých hodin: setkání s Wolandem u Patriarchových rybníků, Berliozova smrt, první výjev ze starého Jeruzaléma, až po skandál v Gribojedovi. Tyto a následující scény se střídají v poměrně rychlém tempu a zároveň se prolínají s jeruzalémským pásmem, jenž je jakýmsi předobrazem k dění v Moskvě. Často až neurotické pojetí některých výstupů ubírá na srozumitelnosti, přitom takový Markétčin let nad Moskvou zobrazený jednoduchou, ale působivou stylizací dokumentuje, jak by bylo možné účelně inscenovat celek. Jinými slovy: Kdo nečetl knihu, nemá šanci tenhle sem tam i fascinující guláš pochopit. Narážky a vtípky, filozofující pasáže i momenty málem hororové jsou namíchány zručně s důrazem na autenticitu děje, na přehlednost nikoliv. Výraznější posílení rozměru hororu by inscenaci také jistě prospělo (ve smyslu zklidnění). Monotónní zvuk kapající vody v temném nemocničním pokoji a sochy oživlé do podoby Wolandovy svity juchavý rej představení zbizarní jen pramálo. Je-li příchod ďábla do našeho světa efekty příliš nepodpořen, samotné peklo na zemi je trefně dimenzováno zapojením studentů pohybového a nonverbálního divadla do hry. Jsou sochami v chrámu Herodesa Velikého, rozkošným osazenstvem tramvaje, artisty, milicionáři i hosty na Wolandově plese. Také Pilátův pes Bango je ztvárněn skvěle předvedenou pohybovou studií.

Výborný Miroslav Donutil v titulní roli Wolanda prochází veškerými hektismy inscenace nejklidněji. Nehraje démona, z jeho ďábla srší vlastně jen ironická odměřenost hráče s lidskými osudy. Snad je i trochu znavený...i ďábla může bolet koleno. Zato Wolandova svita rozhýbává kdeco. V řadě momentů by se dalo mluvit i o stylizaci, která udílí celému představení ten hlavní sugestivní náboj. Zajímavou kreaci plnou propracovaných detailů předvádí Jan Novotný jako Korovjev. Pro výstupy svity jsou však nejpříznačnější roztodivné kousky Kocoura. Světem ostřílený mim Bilbo Reidinger dává své postavičce typickou kocouří rozjívenost, mrštnost pohybu i mluvy. Herec řádí na jevišti v náročných pohybových etudách, mňoukavým hlasem křičí, dělá legrácky a komentuje. Škoda, že skvělé Kocourovy mimopoznámky dost zanikají v hluku okolí. Ve scénách o poznání ztišených vyniká herecké mistrovství Ondřeje Pavelky (Mistr - Ješua Ha-Nocri). Pod maskou odevzdanosti se skrývá silný intelekt velké osobnosti schopné velkých činů. K tomu však potřebuje Markétku, symbol lásky. Nejlépe rozhodnou a impulsivní, jak jí na jevišti prezentuje Sabina Králová. Hlavní protivník Berlioz - Stravinskij - Pilát Pontský v podání Františka Němce má možná nadutost, grotesknost a otupělost, je ale příliš znát, že se jejich představitel potýká s nelehkým úkolem v režijně náročné kompozici. Ostatní účinkující víceméně dotvářejí už jen atmosféru tím, čemu se na divadle říká štěky (kterým stejně ani není moc rozumět, neboť zaznívají do chaotické vřavy - například scény v Gribojedovi). Jenže když se na jevišti Národního divadla konečně "něco hýbe" a činoherní soubor je tímto rázným způsobem probuzen ze strnulosti, dá to zapomenout i na případná negativa tohoto zpracování Mistra a Markétky. Budíček Oxany Meleškiny-Smilkové možná přichází v pravý čas.

Hodnocení: 50 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.