Recenze

Ypsilonka se odvážně pouští do svérázného inscenování oper (uveďme například Carmen nejen podle Bizeta, Prodanou nevěstu či impozantní mozartovskou inscenaci), ale při svém hudebním potenciálu, který toto divadlo má v genech od začátku, si to klidně může dovolit. Ypsilon slaví čtyřicítku a jako dárek si nadělil Rusalku (nejen podle Dvořáka). Jan Schmid na ni pomýšlel dlouho a téma, které ho zajímá, je nadčasový oblouk spojující konec 19. století s dneškem, včetně vysledování trendů a podobností. Svět mýtů a fantazie? K němu už současnost neutíká, naopak na mravní pokřivenosti lidského světa se asi mnoho nezměnilo. Romantický příběh Rusalky nabízí inspiraci, jak jinak než k hudební koláži, k hledání možností propojení těch dvou komplikovaných světů, mýtického a lidského. Střihové a montážní pojetí opět rozehrává hromadu asociací a improvizací (více či méně povedených), probleskává i estetická kategorie zvaná trapno. Do zelenkavého jezerního oparu může vstoupit Švanda dudák, který hledá svou hru, vodní hladinu rozčeří Princ již poněkud postarší (Jiří Lábus). Pro roli vodníka démonicky zezelenal Martin Dejdar a subtilní a mimořádně pěvecky disponovaná Jitka Schneiderová je krásná Rusalka.

Nejdříve však je třeba se prokousat ruralismy a jinými slovníkovými hesly, než se konečně dostaneme k rusalkám, pak ještě přetrpět zmatené vpády právě takových bytostí na jeviště a snad již nastane chvíle, kdy chytíme nit. Mj. si všimneme, že propojení mýtů s dneškem je dost neuměle vyjádřeno jakýmisi trikoty těch žínek (podotýkám, že správné objekty tohoto druhu by neměly mít v bocích víc jak devadesát, tyhle mají!) Ještě že potom hrají i různou lesní havěť. Lábusův Princ s chlapecky vykulenýma očima uprostřed všech chaosů pozoruje krásnou vodní vílu, aby po celý zbytek představení měnil výrazy svého (ne)charakteru ve všechno možné, nejvíce však na lhostejnost, morální nízkost a zbabělost. Takový bludný paňáca. Nesrší to proti očekávání komikou (kontrastní obsazení role již účinek smíchu nese v sobě), ale příležitost navázat kontakt s divačkami si Lábus ujít nenechá, obhajuje v něm jednání své postavy. Vedle křehké Rusalky vypadá jako hrom do police a figuru maximálně zjemňuje hedvábí, co obaluje tohle tělo. Rusalka proti smyslně operní Cizí kněžně (Lenka Loubalová) nemá šanci. Princův chvilkový rozmar zahubí nejen jeho, ale i vodní vílu, posedlou ideálem absolutní lásky. Vlastně ono je to jinak. Končí se katarzní ironií, tedy pokud jí ten motiv Červené karkulky měl být. Poněkud lépe se metafory a jiné souvislosti propojují u bloudícího Švandy dudáka (Petr Vršek) - víte přece, kdo byla jeho matka, ne? Z hlavních postav je tu ještě Ježibaba Jany Synkové, pitvorná karikatura naježená hlasem i tím, co má na hlavě (velmi vtipný kostým!).

Jan Schmid svůj rusalčí kaleidoskop označuje za travestii, čili něco karikujícího, co shazuje romantický patos a navěšuje špílce, o jakých se Dvořákovi ani nesnilo. Přiznaná hra diváky většinou i baví, ale vesměs dle reakcí soudím, že rezignují na lovení mnoha transpozičních prvků, inscenačních i hudebních, je toho asi přespříliš, jen pasivně přihlížejí, což k Ypsilonce dohromady nejde. Ano, možná se v asociacích a odbočkách zamotáte (Vodník aby se v tom vyznal!), ale nad hudebností celé inscenace se žasnout dá (jak to ten Kořínek dělá?). Ovšem jemné asociativní plynutí příběhu musí něco narušit. Bohužel, protože smysl těch Schmitzerových medvědích šrapnelů nepochopil snad nikdo. Proč to tam je, ví asi jen pan Schmid.

Hudba není jen integrovaná součást přestavení, ale iniciuje jevištní akce, posouvá směr děje, způsob zpěvu proniká do motivů a gest (i naopak). Árie se zrychlují či zpomalují (např. působivé vyjádření Rusalčiny úzkosti), tedy vše je hudba. Dvořákův originál se propojuje s ypsilonským hudebním cítěním a stylem. Protože v Ypsilonce není nic jisté, árie si postavy vyměňují (kradou) a měsíček na nebi hlubokém se nejspíš bude vzývat sborově nebo vyjeknutím Švandových dud. Inverze sólových pasáží zbavuje slavné Dvořákovy árie individuální průzračnosti, aby byly dle inscenačních vzorců nahrazeny mnohoznačností. Kolem - jak bývá zvykem - prošumí i Mozart, Weber, Verdi, Bizet... zkrátka opravdu Rusalka nejen podle Dvořáka. Tak ještě zbývá zodpovědět otázku, kdo je stará Háta.

Lovení jistot z neustálého zpochybňování ale nemusí být bez úspěchu. To, že Princ není tenor, nevadí - podobně jako v Prodané nevěstě "zaskakuje" svým hlasem Jan Jiráň, zde jinak též Lovec, který přihodí i obstojné baletní skoky! Druhá a asi poslední jistota je, že Jitka Schneiderová jako Rusalka zpívá opravdu krásně.

Hodnocení: 60 %