Recenze

»Když písně o tobě zpívají, jsi Ježíš. Když blbcom hlavy motáš, to jsi Ježíš. Když řemenama učíš modlit se, jaký ty jsi Ježíš! A když tě ukřižovat jdú, to už nejsi Ježíš.«

Samozvaný prorok Eliasz Klimowicz se svou sektou stavěl Wierszalin jako Nový Jeruzalém. Východní Polsko roku 1934. Prorok zvěstuje příchod Krista, neobjeví-li se, nízká mentalita pomatenců dosazuje proroka na jeho místo, tedy na kříž! Tadeusz Słobodzianek ve své hře o proroku Iljovi popisuje svět, který s pokorou i fanatismem plane vírou, každý v něm hledá svého Krista a neváhá k tomu použít cest bláznivých a příčících se zdravému rozumu. Že za vším je skutečná událost, dodá příběhu nemalou aktuálnost, neboť problematika sekt je stále živá. Zábavná forma hry, tedy vedle šílenství, manipulace a brutality, adoraci ikon a moc rituálů zobrazuje s mrazivou lehkostí. Na primitivní vesničany postačí kanonizované obřady v té nejnižší podobě (výhrůžné zvýšení hlasu a vypoulení očí, prorokovo flusnutí místo svěcené vody, vymítání ďábla mokrými hadry a sugestivní zpěvy obstarají prorokovy posluhovačky, tedy dvě zfanatizované slepice). Hříšní lidé jako vdova, piják, divá tulačka, slepec a spolu s nimi pár vesničanů možná jen usilují o nápravu svých bídných světů. Jenže neustále pochybují o úloze mesiáše v tomto zkaženém světě. Ale protože hřeší (pijáctví, volný sex, rouhání všeho druhu), žijí zároveň ve strachu (vždyť chtějí do Nebe) a ti o něco chytřejší přemýšlejí. Aby pravda byla doopravdy, je třeba mesiáše ukřižovat, aby bylo spasení a ne hovno. Podle nich musí znovu ožít novozákonní příběh, tady a teď, se vší ritualitou ukřižování a vzkříšení, které ukáže buď, anebo. Fanatická vidina proroka Ilji na kříži je silná, nicméně se zbabělými zadními vrátky: přinejhorším to tihle pravoslavní křesťané svedou na Žida (koneckonců podle nich Lucifer jezdí na motorce jako Žid).

Proroka Ilju zachrání na poslední chvíli paradox. Tulačka Olga, všemi označovaná za ďáblem posedlou, jako jediná prohlédla slabost hrozeb a planost silných slov proroka-neproroka a v kritický akt přibíjení odhazuje před fanatickým davem masku divé ženy. Proměna působí jako zázrak, nastoupí tahanice, kdo půjde do Pekla a kdo do Nebe, pak možná veselice, na jejímž konci zůstane maximálně vystřízlivění a kocovina.

Inscenace Prorok Ilja v režii Janusze Klimszy jako by vycházela z tradic lidového divadla, naivistického i lidově vulgárního. Každé postavě je přiřazen nějaký výrazový leitmotiv či stylizace, mezi dominantní prvky patří i použití hovorového jazyka, snad z těšínského pomezí. Chápeme-li mystérium rovněž jako náboženský obřad, můžeme za něj označit i tuto podívanou, přestože v něm účinkují ty nejnižší vrstvy. Klimsza totiž to potulování vesničanů s dřevěným křížem povýšil na bytostně divadelní zpracování ikonografických omylů a tužeb, navíc s mimořádným podílem zlidovělých liturgických písní. Kdyby to bylo málo, figury jsou v některých momentech (jednotlivé zpovědi, celková stylizace obrazu) opředeny zcela mystickým hávem. Pozoruhodná je i autenticita hereckého výrazu všech postav v čele s Pavlem Cisovským v titulní roli proroka Ilji. Komorní scéně Aréna se tak podařilo zpřítomnit archetyp a na povrch skrze drsnou poetiku prezentovat tu podivnou nelidskou touhu někoho obětovat. Scény ve svém metafyzickém čase evokují pouť z pašijových her a patří-li výjev právě handrkování vesničanů, vzadu prorok Ilja s posluhovačkami ve strnulé pozici připomínají oltář. Snadné je dosadit si svatozář nad vlastní hlavu, konce však mohou být tragické.

Hodnocení: 80 %