Recenze

J. A. Pitínským zakletý čas ukazuje tři okamžiky před koncem Evropy a Hans Castorp je drcen uprostřed ne obrazného, ale přímo faktického střetu dvou ideologicky podbarvených náhledů na svět: ultrahumanismu a fanatického nábožensko-komunismu. Silný filozofický rozměr a témata románu Thomase Manna se zdají být nedramatizovatelné. Ne tak pro excentrického, nikam nezařaditelného fenoména J. A. Pitínského, který opět úžasnou stylizací pohybového i mluveného projevu herců, tradičním citem pro zvuk a rytmus, nepatetickým impresionismem scén a imaginací vytvořil sugestivní horečnatou apokalyptickou vizi Evropy 20. století.

Původní text je dramatizací více než respektován a volně se prolíná s fantazijní Pitínského optikou. Evropa je transformována do časoprostoru Kouzelného vrchu, čas démonizován a svět ďábla s noční čepičkou podroben psychoanalýze, aby z tohoto fabulačního rámce vyvstalo téma lásky a smrti v plicním sanatoriu Berghof.

Kouzelný vrch je podobenstvím o bloudění ducha v čase krize hodnot, kdy jistoty končí, neboť svět se řítí do propasti. Jako by snad v Pitínského obrazech čas absolutně ztratil svou dimenzi a zbylo jen jakési horečnaté bezčasí, nekompromisně odhalující beznaděj a agónii nemocných. Každá scéna evokuje pocit horečky, a to i podstatně vyšších řádů, neboť Kouzelný vrch jakožto kumulovaný, na jedno místo soustředěný obraz Evropy v sobě obsahuje aspekty předvídání vývoje a dopadu zvrácených ideí na tento svět.

Hans Castorp, aniž o tom dopředu věděl, měl své místo na Kouzelném vrchu předurčeno. Z obyčejné třítýdenní návštěvy bratrance se stal sedm let trvající pobyt uprostřed světa zlého démona sanatoria Berghof. Už ne jako host, ale jako jeho pacient. Castorpova sounáležitost ke Kouzelnému vrchu, kde smrt permanentně obchází a lidé se střídají, je potvrzena propuknuvší chorobou, čímž paradoxně mizí jeho nervozita a neklid, ta tam je i vyděšení z hrůzu nahánějícího prostředí. »V okamžiku, kdy kněz překročil práh pokoje, zazněl z pokoje ustrašený výkřik, zaječení, jaké jsi nikdy neslyšel, třikrát, čtyřikrát za sebou. A potom křik nepřetržitý, vyrážený z otevřených úst..., a tolik v něm bylo žalu, zděšení a odporu, že to vůbec nelze vylíčit, a tolik nesmírného dožebrávání a najednou řev opadl, zdusil se, jako by se propadl do země a vycházel z nějakého hlubokého sklepa - zalezla pod přikrývku. (...) Bylo vidět jen beztvarou žebronící strašlivě protestující nohama kopající hmotu. Ale nebylo to nic platné, svátost umírajících dostat musela. Na vteřinu vystrčila plavou rozcuchanou hlavu a vytřeštila na kněze oči, bledé bezbarvé oči! (...) Měla příšerný strach, protože poznala, že musí umřít. ...Byla to mladičká dívka.«

V tomto hrůzostrašném světě se myšlenky Hanse Castorpa vzpínají až nad vrcholky alpských štítů, aby je nemilosrdná ruka osudu srážela do hlubin apatie. »Pro kněze se nemá posílat, dokud člověk není zcela sláb. (...) Tohle přestává všechno. Vyjede si na něho a řekne mu jednoduše: "Nevyvádějte." Umírajícímu! Člověk, který umírá, je v jistém smyslu úctyhodný, je v jistém smyslu posvátný, ne?! Nikdo mi nevymluví, že umírající člověk je cosi vznešenějšího než nějaký hulvát, který chodí, směje se, vydělává peníze, nacpává si břicho, to přece nejde, to nejde...« Kolik z těchto přesvědčení zbude po sedmi letech!?! Po těch sedmi letech začíná 1. světová válka... Hans Castorp (Jan Vondráček) se propadnul do bizarního světa, v němž je tak snadné ztratit pojem o čase a svou duši dát napospas konfliktu tezí italského humanisty Settembriniho (Miroslav Táborský) a zvrácených anticipací židovského kněze Naphty (Miloš Kopečný). Cirkusácká exaltovanost Settembriniho vynáší rozum do sféry osvícenského racionalismu, čímž je dán předpoklad pro budoucí, až racionalita převáží nad existencí Boha, místo člověka ve středu a smyslu veškerenstva. Bezbřehá víra v absolutní pokrok, tak jak ji Settembrini prezentuje, však dost naráží na fakt, že člověk takto mocný se stává největším nebezpečím pro svět i sebe samého. „Válka, to je prostředek proti všem a pro všechno,“ vyznívá z přesvědčení Settembriniho protivníka Naphty. Pro tohoto fanatika, který se směje "jako když se sype sklo", je východiskem pro spasení světa jeho rozbití a následné postavení světa nového na troskách starého, výsledkem čehož má být nová komunistická boží obec na zemi. Zatímco Settembriniho myšlenky se ukázaly být snílkovskými, realita všeobecně chápané katastrofy 20. století bohužel vyznívá podle Naphtova scénáře. V čase Kouzelného vrchu absurdní spory obou rivalů vrcholí, a dochází tak nejen k jejich pedagogickému střetu názorů, ale i opravdovému souboji.

Nejtěžší boj však podstupuje Hans Castorp - o svou identitu. Castorpova horečka trvala dlouho, tak dlouho, že ji už ani - stejně jako čas - necítil. Věčnost prázdnoty se obludně promítá v nejděsivějším konci, kterým je opuštěnost. Při své fatální cestě se Castorp potkává s různými typologiemi lidí, pacientů sanatoria Berghof, za nimiž skutečně možno spatřovat celistvý obraz Evropy nejen začátku 20. století. Krom již zmíněných manipulátorů Settembriniho a Naphty se do horečnatého Castorpova snu dostává záhadná, erotikou jiskřící Francouzka Klaudie Chauchatová (výborná Petra Špalková), uhrančivá žena s potřebou lásky, do níž se Castorp nemůže nezamilovat. Zoufalý strach ze samoty je patrný i v rozšafném a robustním kávovém králi na odpočinku Pieteru Peeperkornovi (Martin Štěpánek), jehož vřelost a bujarost vadnou jak strádající květina. Je-li někdo odsouzencem k smrti na Kouzelném vrchu, tak se tam vrátí. Tak jak se to stalo naivnímu Castorpovu bratranci, poručíku Joachimu Ziemsenovi (Tomáš Turek), jenž je vojákem bez trpělivosti s nekončící léčbou. Zvláštní postavení zaujímají dvorní rada Behrens - hlavní lékař (Vlastimil Zavřel) a jeho podivínský asistent Krokowski (Luděk Čtvrtlík), kteří ne náhodou připomínají vyslance ďábla, odsuzující duše k pobytu na Kouzelném vrchu.

Další osazenstvo - jak nemocní, tak personál - sanatoria Berghof je nadsazeno do jakýchsi odlidštěných figur, které skvělou stylizací dotvářejí horečnatý stav Kouzelného vrchu. Najdeme mezi nimi fanatické tvory i rozmarně veselé postavičky, muže a ženy rozličných profesí, zkrátka přes dvě desítky variací lidských povah, z nichž se samozřejmě rekrutují již pološílení trpitelé (např. Albín - mladík s bonbóny ztvárněný Peterem Vargou), kteří moc dobře vědí, jak krátký čas života jim zbývá. Drsnost některých scén tomu odpovídá a nutno podotknout, že kdovíjakých eufemistických vyjádření stavu umírajících v Kouzelném vrchu není. Ale přitom emotivnost není režisérem nijak přeexponovaná. Citlivé dávkování patosu v různorodých 52 sekvencích dramatu vede k přesnému vyjádření atmosféry sanatoria Berghof. Režisér navíc dokázal překlenout silnou nit příběhu Hanse Castorpa i přes ne zrovna přímočarou dramatizaci.

Jak je tedy Kouzelný vrch udělán? Předně není to po dramaturgické i režijní stránce kompaktní tvar, naopak imaginativní scénické obrazy jsou poskládanými montážemi detailních situací. Tím je docíleno toho, že atmosféra horské léčebny je vykreslena až mrazivě působivě a se vší razancí je skutečně navozen pocit, že horečka prostupuje naprosto vším a všemi. Ostré kontrasty scén výrazně napomáhají k zajímavé koexistenci scén reálných (většinou podmanivě vystupňované dialogy) a snových, v nichž dochází k expresivnímu a metaforickému zveličení jevů, což dál zdůrazňuje démonické rysy života sanatoria, které se stávají nezapomenutelnými příznačnými motivy inscenace. Různé abstraktní stylizace, jenž v mžiku nabývají velmi sugestivních znázornění, dokonale děj zbizarňují a někdy způsobují až jakési zkonsternování situace. Není divu, je-li čas zakletý. Snové scény zintenzivňující pocit horečky jsou navíc zmnoženy hyperbolizací pohybu a zvuků chóru pacientů, z nichž každý je charakterizován specificky jediným, navyklým apod. stylem projevu od tiků a gest až po pískání (Hermína Kleefeldová - "ozdoba spolku jedné plíce").

Po vstupním zaklínání času nechává Pitínský zvolna spočinout oko diváka na fascinativně děsivém snovém obrazu sanatoria na Kouzelném vrchu, samozřejmě za doprovodu sugestivního hudebního podbarvení. Půlkruh nemocničních lehátek přechází v obrysy štítů hor, ovšem s jakousi prolukou, ve které se pravidelně zjevuje další bizarní prvek - sáňky svážející do údolí mrtvé. A přitom slovy Settembriniho... „Je to dnes krásné ráno, člověk by málem namouduši zapomněl, kde je.“ Mezi tím Castorpovy horečnaté sny sněhových bouří evokují jeho vstup do područí manipulace (fantastická scéna "loutkové" chůze), Valpružinu noc či jakési antické vize Slunečních lidí. Koneckonců i souboj antitezí Settembriniho a Naphty jako by měl snový podtext. Ve scéně umírání Joachima, tajně milujícího Rusku Marusju, zase dochází k bizarnímu prolínání magického zvuku ruských veršů s děsivým kašlem. A v zájmu maximální autenticity Pitínský do dramatu zapojuje opravdovou trpasličí ženu (číšnice sanatoria Berghof) a mladého muže asijského původu coby učence Ting-Fu, nemluvě o důsledném využívání dobových relikvií a hudby.

Je toho mnoho, čím Pitínský úžasně vystihl atmosféru sanatoria Berghof, potažmo stav Evropy. (Dozajista tomu napomohl "studijní pobyt" souboru přímo v Davosu, dějišti Mannova románu.) Rovněž herecké výkony jsou nadprůměrné, přičemž představení jednoznačně dominují Miroslav Táborský, Jan Vondráček a Petra Špalková. Nová inscenace J. A. Pitínského Kouzelný vrch v Divadle v Dlouhé je dokonalá v detailech, ale je z ní bohužel dost patrná dřina, s jakou asi byla připravována. Absence lehkosti (možná záměrná) staví Kouzelný vrch do pozice pozoruhodné inscenace, která ale pravděpodobně zůstane nad síly diváků.

Hodnocení: 90 %