Recenze

Zapomnění absolutní lásky
psáno z představení: 9.3.2002, autor recenze: Michal Novák
Téma "Ondina" je mnohobarevným příběhem s tajemstvím. Hledání světa lásky "generačně" zlákalo i mladé Divadlo Nablízko, které se skrz rusalčí smích i slzy pokouší promítnout svůj vlastní pocit. Jde o to, jestli křehký diadém absolutní lásky se bude třpytit v pohádkovosti jezerní mlhy, nebo bude promyšleně rozbit experimentálním uchopením rusalčí zpovědi a zdůrazněním celkové bezvýchodnosti. Bohužel platí možnost první, přitom mladí herci jistě vědí, že iracionální podstata absolutní lásky uprostřed lidské reality vždy lásku zneguje - také v absolutním měřítku! Je-li myšlení a uvažování éterické bytosti pro svět ne zcela srozumitelné, měly být spíše hledány příčiny nepochopení Ondiny a zároveň jejího sebedestruktivního zmaru. Výpověď z Rubínu však signifikantně začíná a končí u hry na hledání dobra a zla, jen s občasnými náznaky filozofické nejednoznačnosti.

Takovým momentem dokonce inscenace i slibně začíná: dětská Ondina si k fatálnímu předurčení pěkně naběhne, a to ženskou dravostí současných flirtujících slečen. Je v tom zajímavá predikace vlastního osudu, i docela trefný aktualizační posun. Rytíř Hans může být samozřejmě omámen zamilovaností stokrát, jen kdyby jeho palácový svět nebyl tak jiný, což poblázněné smysly v zájmu konvence spolehlivě umravní. Navíc Ondina při dvorské etiketě naprosto neobstojí. Ve hře je i Bertilda, původní Hansova nastávající. Jako by nebyly ani podstatné její temperament, ironie a snad i vášeň. Nejednoznačná je především její úloha zlé princezny. Cožpak něco takového svět pohorší, vidí-li v Bertildě zranitelnou dívku? Pouze se brání, protože i ona touží. Přece jen tato touha je bližší reálnému životnímu pocitu než ta obsažená v živelné lásce romantické vodní víly.

Giraudouxova Ondina je esencí přírodních živlů. Prostoupení přírodou vytváří ambivalentní vztah k něčemu tak absurdnímu, jako je zamilovanost do člověka, ničitele přírodní a noetické harmonie. Expresivní projev Alžběty Šmídové v titulní roli odráží souboj živlů s lyričností nepochopené lásky. Rusalčímu zjevu napomáhá subtilní lehkost pohybu i plavé dlouhé vlasy. Zranitelnost duše té substance z ranní rosy je patrná od jejího prvního vtančení na scénu. Ale jak důležitá pro Ondinu může být jistota domova, byla-li zrozena pro milostné vzplanutí, následnou vlastní křeč na královském dvoře a bolestnou úzkost z údělu - ne svého, ale princova. Proto scéna soudu vždy rusalčímu trápení dodá sugestivní rozměr. Souzena není Ondina, nýbrž absolutní láska. Rytíř Hans se posouvá do pozice symbolu světa a soudce do role téměř ďábelské. Alžběta Šmídová v této chvíli největšího ohrožení podmanivě zapojuje do projevu přerývané frázování, na jehož konci bude zapomnění pro Ondinu a Hansova smrt. Jezerní král tak nastoluje modus vivendi světa a jeho nezměnitelnosti, čímž končí hrůzné spektakulární podobenství o naivitě absolutní lásky.

Fantazie a tajemství by pro inscenování Ondiny měly být základem, nikoliv okatá odhadnutelnost. Nadčasovosti příběhu pouhá pohádková stylizace mnoho nepřidá. Potřebujeme slyšet existenciální rytmus srdce vodní víly a snad i cítit přítomnost živlů v méně kašírované podobě, než jakou prezentuje režisér Lubor Šplíchal. Tajemství jezerní říše střeží přesným projevem jen Hynek Dřízhal coby její král, zatímco většina ostatních herců se upíná k romanticko - tragickým pózám i šaržím leckdy se záblesky parodie, včetně Václava Rašilova, představitele rytíře Hanse. Výstupy Eduarda Jenického (starý rybář Anselm) a Václava Krátkého (Komoří a Soudce) jsou však velmi působivé. Jinak mnoho scén je režijně nezvládnutých a bez nápadu (zejména těch na královském dvoře), nemluvě o zjevné herecké nejistotě. Zkrátka ten příběh má občas hluchá místa a neletí svým poselstvím nad jezerní hladinou společně s očekávaným generačním postojem i názorem Divadla Nablízko a jeho poetickým stylem, který přece umí vykouzlit zajímavou atmosféru s experimentálním podtextem. Režijní lovení komických míst z textu či snaživé převyprávění jinak tklivého příběhu je sice také cesta, jen z toho pak vychází průměrná pohádka, byť v divácky sympatickém tvaru.

Hodnocení: 50 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.