Recenze

Plebejec, hrdina, fanfarón?
psáno z představení: 25.3.2003, autor recenze: Michal Novák, foto z inscenace: Martin Špelda
foto: Martin Špelda
Nový tým uměleckého vedení činohry ND se na úvod představil divácky vděčnou, ne-li nejvděčnější klasikou: nadčasovým manifestem cti, přátelství a lásky, jak svého Cyrana z Bergeracu charakterizují. Michal Dočekal je zárukou přehození výhybky dosavadního strnulého inscenačního stylu a zdá se, že koncepce činohry ND pak vedle klasiky přece jen zkusí pár "experimentů" z rodu "podob současného dramatu". Ovšem i na Cyrana, ten mýtus romantického dramatu, který je plný vzletných slov a krásných veršů, jsem šel s tušením nárazu na estetickou stylizaci, opírající se o sílu "heroické komedie". Očekávání bylo vcelku příjemně naplněno a k tomu zaregistrováno pár drobných dramaturgických transpozic, byť pochopitelně nedosahovaly takové míry, jak je známe u prací režiséra Dočekala v Divadle Komedie.

Cyrano je vnímán jako fanfarón s citlivou duší, jako básník měsíční úchvatnosti, ale s ohyzdnou bambulí místo nosu, která velkého ducha značí! Celý život miloval jednu ženu a zemřel s dírou v hlavě, zato s čistým štítem. Pomáhal svému soku v lásce, aby jiný mohl získat krásnou Roxanu, a i válečná vřava má opět hrdinu - Cyrana. Heroickou morálku může ukončit zcela neromanticky jen rána polenem.

V Národním divadle je hra uváděna v pozoruhodném básnickém překladu Jaroslava Vrchlického a nádherné veršované monology dramatu přednáší v titulní roli David Prachař. S archaičností textu se mnoho neudělá (holt Rostand není Shakespeare), tak se působivě ilustruje moderní scénografickou obrazotvorností. Z vyšších sfér se na jeviště snáší magický lustr divadla aristokratické Paříže s desítkami svíček, v luminiscenci světel a stínů Cyrano odchází na bojiště, po srdceryvném výstupu gaskoňských kadetů na jeviště přilétá mohutný náhrobek padlých a závěrečnou scénu Roxanina prozření a Cyranovy smrti přisvítí měsíční kotouč na zadním prospektu. Jen břečťan na Roxanině domě alespoň něco působivě přibližuje reálnosti. Snad se tyto více či méně efektní výjevy lépe vyjímají v šerosvitu a tmavých tónech, přisvítí se pouze na scény u cukráře Ragueneaua a scény válečné. (Tedy pro přední řady dobrý, ale co zbytek hlediště?)

Inscenační tradice Cyrana z Bergeracu je u nás velmi zakořeněná (jen v Národním divadle byla hra nastudována 7x, v posledních letech se cyranovský příběh objevil na scéně Fidlovačky, ABC, Spolku Kašpar, v Divadle pod Palmovkou se připravuje - paradoxně s Borisem Rösnerem, který v ND vystupuje v roli De Guiche). Cyranovo plebejství je nám prostě blízké, i když je otázka, jestli tento Cyrano v Národním divadle je plebejec, či jen komediant s poněkud nabroušeným světonázorem. David Prachař tady není chvastounem, zůstává mu jen romantické gesto a suverenita ironika. I přes neustále klidnější, tedy "nebouřlivácké" rysy, své výstupy podmanivě stupňuje, od prostého deklamování přechází v citová zvichření, která z obtížné skladby veršů čerpají vášeň a romantizující patos. Úchvatná je především Prachařova hra, v níž nechce být plazivým břečťanem, nebo kdy odolává slovním výpadům vůči svému nosu. Kadence veršů propojená s pohybovou i scénografickou akcí je nádherně též rozehrána ve scéně, kdy Cyrano obluzuje De Guiche jako Měsíčňan. Avšak i tento Cyrano dokáže zaútočit přímo, to když vyžene herce Montfleuryho z pódia, protože si přivlastnil jeho cyranovskou slavnou řeč.

Tradice by opět velela, že Kristiana by měla zdobit krása tváře. Zde však Cyrano těžko může v nezkušeném mladíčkovi vidět soka, možná jen nebezpečí. Vztah těchto postav je odromantizovaný a nevyznívá zrovna jasně, proč Cyrano Kristianovi vlastně pomáhá. Zůstal snad Cyrano bez manévrovacího ostrovtipu, vede jej pouze čest a nezištnost? Pak Kristian - Saša Rašilov jako by neměl o čem hrát. Podobný problém je i mezi Cyranem a Roxanou. Rovněž Jana Janěková nevtělila do Roxany žár romantizujícího patosu, ta chladná odměřenost nutně vede k otázce: proč ji Cyrano vlastně miluje? Takto to spíše vypadá, že celou dobu touží po vysněném přeludu. Neromantická diverzita mezi Cyranovými slovy a projevem Roxany je značná. Ze strany Janěkové nepokládám za zvládnutý ani závěrečný výstup, kdy se Roxana snaží dohnat a dokázat sílu objevené lásky. Daleko větší sympatie diváků si tak získává cukrář Ragueneau Jiřího Štěpničky, snad proto, že je stejný smolař jako Cyrano.

Tato inscenace neromantizuje tam, kde se to očekává (slavný monolog, akce s břinčením kordů, mušketýrská čest...). Jiný pohled využívá i zcizujících blbin (Cyrano dává autogram). Jasně, cílem je zlehčit patos, co však na to typický divák zlaté kapličky? V omračujícím prostoru Národního naprosto nezabírají ani další pokusy o odlehčení. Ať jsou to vtípky Le Breta, Cyranova přítele (David Matásek), či přidaná scéna laškovného šermování osmdesátníků Lukavského a Doležala coby zestárlých D´Artagnana a kardinála Richelieu. Problematická je i postava Belleroseho (Oldřich Vlček), což zřejmě má být pokus o autorovo alter ego - a mimo to divadlo na divadle je vždy divácky oblíbená záležitost. Naštěstí v hlavních rolích jsou vynikající David Prachař a krása básnického slova, jež diváka poutají k ději. Na druhou stranu však dýchavičný verš některých herců nedoletí ani do čtvrté řady.

Hodnocení: 70 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.