Recenze

Mýtus dnes a včera
psáno z představení: 19.3.2003, autor recenze: Michal Novák, foto z inscenace: Martin Špelda
foto: Martin Špeldafoto: Martin Špelda
Mýtický rámec, tedy konstrukce počítající se záštitou bohů, v Sofoklovi již jako by neobstál. Rodí se tragický člověk s tíhou vědomí a také otázkami. V tragické perspektivě ještě sice není zobrazována fakticky možná skutečnost, jen se vymezuje problém a je hledáno k němu stanovisko, které však pro ambivalentnost situace nelze postihnout. Při hledání pravdy nutně musí být veden dialog (postava - chór, mýtus - přítomnost). Pak vidíme, že dvojznačnost antického myšlení Oidipovu vinu rozkládá na dva zcela současné prvky: zaslepenost a jakousi spasitelskou hru o odpovědnost. Řekli bychom: objektivně vinen, subjektivně nevinný. Oidipús, tento lovec i lovená zvěř, musí očistit Théby jako farmakós, lidská oběť nabídnutá bohům při starořeckém svátku Thargélia. Rituální očista města naznačuje, kde naopak hledat prapůvod Oidipova příběhu.

Za otázkou viny bez viny dnes cítíme prostou zpupnost a absenci pokory (v antickém chápání označováno jako hybris). Oidipús, všemi obdivovaný hadač hádanky od Sfinx, nedokázal včas rozluštit prokletí svého života. Fatální krátkozrakost se mísí s utopickými představami, projevy vladařské nadutosti a zarputilé ironie, aby pak rozpoutal sebezničující bouři. Thébský král tak platí způsobem nejkrutějším za přestupky proti řádu, přestože je spáchal nevědomky, i proti své vůli. Velká slova znějí v nářku morem stiženého města při hledání pravdy. Hledáme ji spolu s Jiřím Langmajerem. Jeho Oidipús s přibývajícím časem ztrácí vladařskou důstojnost, zejména ve chvílích běsnění nad urážkou vlastní zaslepenosti a tvrdohlavosti. Nezastaví jej nic, nedbá varování Teiresia, ani neuposlechne Iokastu, aby zanechal pátrání. Zprávy se pro Oidipa zprvu dobrými zdají (a za vším spatřuje jen mocenský boj), ale zákonitostmi dramatické výstavby se rázem mění ve špatné. Poslední ranou jsou svědectví korintského posla a pastýře. Langmajer náznakem, ale o to sugestivněji, ztvární okamžik prozření - Oidipús se stává soudcem i odsouzeným, nevinným i zločincem zároveň. Způsob Oidipova vykoupení vlastní identity oprávněně dává Sofoklovi přívlastek nejkrutější. Naplno je rozehrána stále přítomná tendence "lidské pýchy" zbavit se ochranných slupek. Oslepený Oidipús - "trpitel poznání" - se nahý plazí v ostrém kuželu světla. Rod Kadmův byl proklet bohem války Áresem a děsivé věštby se vyplnily. Bývalý vladař jako poutník v temnotě svých očí odchází do hor Kitairón, aby tam nešťastná duše nalezla klid.

Strhující výkon Jiřího Langmajera v titulní roli je opět podepřen deklamační jistotou při interpretaci náročného básnického textu (která bohužel některým hercům na jevišti Divadla pod Palmovkou znatelně chybí). Nu a pozoruhodná může být i ta odvaha odehrát jeden z výjevů zcela nahý před 280 páry očí. V kontextu pojetí inscenace i patosu antické tragédie to svůj význam ovšem má. Sžíravé peklo hledání pravdy režisérka Lucie Bělohradská aktualizuje do působivé konfrontace přítomnosti a mýtu, tedy v duchu dvojznačnosti dramatu. Tento Oidipús začíná dnes a končí v antice. Úvod sugeruje pohřební ústav, stěny jsou potaženy černým flórem. Ustaraný Oidipús v televizi promlouvá k národu jako politik. Syrovost kamenů na úřednickém stole je však první předzvěstí antické minulosti. Temná přítomnost (černá barva jako tápání) se postupně projasňuje (světlé tóny jako poznání) a objeví se torza antických sloupů. Symbolika pokračuje prolínáním patosu (nikoliv emocí) s aktualizačními posuny u jednotlivých postav. Takový Teiresiás (Miloš Kopečný) či Kreón (Rostislav Čtvrtlík) v této koncepci mají téměř "společensko-politický" kontext a patos postavy Iokasté (Vilma Cibulková) vychází spíše z emancipovaného postoje ženy plné mateřského citu.

Tíha významů a komentování děje v antickém dramatu neodmyslitelně spočívá na Chóru. Nositel dialogu je v inscenaci Divadla pod Palmovkou silně redukován na pouhé jakési dva poradce (Jitka Sedláčková, Jan Teplý ml.). To by ještě neznamenalo oslabení, za předpokladu, že by tu nebyl strnulý a nevýrazný projev obou herců. Oidipús se přece zpovídá svému lidu, od něhož má vzejít silná hodnotitelská reflexe. Takto thébský vladař zůstane spíše osamocen. Přesto poskládané různorodé atributy inscenace jsou Lucií Bělohradskou sestaveny do jednotné výrazové linie, která úspěšně naplňuje dramaturgický cíl: živoucí nadčasový kontakt mezi aktuální přítomností a mýtem. Problematicky ale působí střihy, jimiž plynulý chod děje je přerušován, neboť patetičnost dramatu je gradována vpády mnoha nepříjemných decibelů, jinak též fragmentů Stravinského oratoria Oidipús Rex. „Na co nestačí dramaturgické (ev. jiné) zpracování, vyřve se jinak”...to cituji sám sebe z recenze na Caligulu stejné režisérky. Skoro až to pokazí celkový dojem z jinak krásné inscenace.

Hodnocení: 60 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.