Recenze

Historická tragédie Coriolanus nepatří mezi Shakespearovy hry, které se často střídají na repertoáru divadel. Obsahuje ponuré téma politických pletich, pojednává o válkách, zastavuje se uprostřed cesty mezi autokracií a demokracií, přesto inscenování těchto politicky přímočarých témat může ukázat zajímavé podobenství. Shakespeara není nutné nějak aktualizovat, neboť politické principy řízení selhávají stále, nejen pohlížejí-li do tváře zmanipulovaného davu. Coriolanus je člověk, který neustál tíhu svého politického nadání a vlastní úspěch. K moci stoupá přímo a jistě, opírá se při tom o absolutní víru v sebe sama. Potíž nastane, když se zároveň nadřazuje nad ostatní, a běda, je-li zasažena jeho ješitnost. To iniciuje cestu do pekla pro celý svět. Na počátku jsou jen pouhé názorové střety ve vztahu politiky a žvance pro obyvatelstvo (je prospěšnější panovník pevné ruky, nebo lidovláda?). Coriolanus až příliš staví na ideálech, není schopen kompromisu. Z vrcholu již vede pouze jedna cesta. Ale pokud i cestou dolů ještě více napřimuje svá arogantní záda, sešup se mění v pád a smrt. Paradoxně prohraje svůj život v okamžiku, kdy je nejpřesvědčivější. Jelikož Shakespeare vytvořil z Coriolanova osudu také velké drama cti, je jasné, ke komu budou upřeny jisté sympatie.

Coriolanus je z rodu titánských hérós. S bitevní vřavou až fanaticky obcuje, nicméně hrdinu z něj dělají jiní. Úspěchy mu vybudují strmou politickou kariéru. Však si také nejlépe rozumí s věrnými druhy ve zbrani nebo se svou matkou Volumnií, jež se doslova opájí tím, jakého hrdinu dala světu. Věrného spojence má paradoxně také v zastánci smíru Agrippovi. Nositel pokoje a válečník vytvářejí sice bizarní kombinaci, ale spásnou pro zjizvený svět. Jenže co naplat, když i Coriolanus, oběť zrady, sám zrazuje. Popouzí také tím, že ze sebe nesmývá krev nepřátel.

Zatímco u shakespearovských postav má protivník vždy konkrétní tvář a jméno, v dramatu Coriolanus stojí proti hlavnímu hrdinovi rovnou celý lid – anonymní dav utržený z řetězu. Není podstatné, kým jsou popostrčeni. Pro Coriolana je jeho vlastní lid rázem větším nepřítelem než Volskové, vedení „odhadnutelným“ Aufidiem. Hra ovšem není namířena vůči nebezpečí lidovlády, ukazuje jen způsoby politiky praktikované v historických dobách. To, že politická geneze způsobila rozvoj do hrůznějších, arogantnějších či populistických forem, už není věcí Shakespeara. Dění popsané ve hře nám tak může asociovat „politiku lidu“ z 50. let minulého století, nebo přímo politické šaškárny současnosti (pokorné „předvolební“ rozdělování jídla lidu). Z takových spojení málem až mrazí.

Po všech bojích, mocenských tahanicích a peripetiích se vzpurným lidem je Coriolanus nucen stát se vyhnancem. Mimo svou zemi ztrácí energii a v tomto bodě jako by počínaly jeho, dle proměny chování vědomé námluvy se smrtí. Nakonec Aufidius využije situace a prostě ho odstřelí a vše zaranžuje jako sebevraždu.

Režisér Ivan Rajmont inscenuje Coriolana jako divokou a časově metaforickou hru. Výbušné Coriolanovy rétoriky je plné jeviště. David Prachař vtrhl do titulní role s málokdy vídanou dávkou exprese, v gestech i slovech, ale také s bravurní deklamací veršů. Jde o politika vykřikujícího než moralizujícího. Chce-li si vyprosit „volební“ hlasy, slova a pohyby se zpomalují, neboť tento Coriolanus obratně hledá slabiny protivníků. Nalezne-li je, vrací se k divokému výsměchu, jenž bude otupen až předtuchou vlastního konce.

Možná je škoda, že postavy z lidu mají poněkud jednoduché tváře a jsou seškrtány na několik mluvků. S tak snadnou kořistí má Coriolanus bojovat? Z těch figurek nejde strach, vždyť se prezentují jen aranžovaným hlukem a řevem. Pro jistotu režie nechává jeviště často zadýmit zlověstným kouřem. Nespřádají se však před očima diváků v podstatě směšné strategie a nejsou situace podobné frašce? Scény z „vysoké politiky“ jsou v tomto smyslu pojaty o něco zdařileji, ale ani ony dostatečně nerozkrývají momenty Coriolanových zkratů.

Výborným nápadem je převedení hry do běhu staletími. Čas je postupně proměňován skrze římské tógy a vojenské krunýře, klasicistní uhlazenost napoleonských kabátců, až po strohé tmavé obleky současnosti. Hrou se mihnou i pláště asociující příslušníky SS. Pro někoho to může být jen průhledná metafora politické neměnnosti. Ale Coriolanův čas se v běhu ustrnul. Na počátku jsme ho mohli vidět jako téměř neustrojeného barbara, na konci je to jen pouhý romantický hrdina, kterému nezbývá, než aby za sebou zatáhnul oponu. Nutno poznamenat, že prokousání se Shakespearovým textem k tomuto okamžiku vyžaduje nemalou dávku divákovy trpělivosti.

Hodnocení: 60 %