Recenze

Rozťal svýho tátu
psáno z představení: 25.9.2005, autor recenze: Michal Novák, foto z inscenace: Radovan Šťastný
foto: Radovan Šťastnýfoto: Radovan Šťastnýfoto: Radovan Šťastný
Irská téměř národní klasická hra Hrdina západu má poměrně bohatou inscenační tradici také u nás. Před několika lety jsme Syngeho hru o mladíkovi, co rozťal hlavu svýho táty, mohli vidět v Divadle Na zábradlí nebo ve Stavovském divadle, nedávno se hrála v „domovské“ Ostravě režiséra Janusze Klimszy, který Hrdinu západu přijel inscenovat i do Divadla v Dlouhé. Paradoxně největším otazníkem je samotné uvedení tohoto titulu. Hrdina západu dramaturgicky a režijně totiž vůbec nezapadá do poetiky a stylu této oblíbené pražské scény. Aniž bych chtěl zpochybňovat možnost „kroků stranou“, nelze tuto dramaturgickou volbu pokládat za nejšťastnější (obdobně jako u Pasti na myši a Goldbergovských variací), v tomto případě i včetně režijní metody opisování sama sebe.

Původní konotace bezmála sto let staré hry (pokus o uvědomění irského národa) jsou dávno smazány, hra se vyvinula v čase a získala kritický náboj s obecnou platností. Předkládá znuděný svět, jenž utíká k iluzornosti. Je to hra o lidech z nejmenovaného zapadákova, které otupila falešnost světa a vlastní setrvávání v iluzích. Zaostalost jako by byla věčným důsledkem primitivnosti. Potom není divu, že chvastounství typu „Zabil jsem otce, to koukáte?“ má velký dopad na hybnost událostí a proměnu sémantické stránky života. Jde vlastně o frašku s absurdní setrvačnou silou, avšak bez východiska. Rozplácnutí na konci, nebo strašlivé vystřízlivění se rozumí samo sebou.

V pojetí režiséra Janusze Klimszy a dramaturga Štěpána Otčenáška není Christy Mahon antihrdinou. Na počátku přede všemi stojí jako bezdomovec. Neexhibuje, je ustrašený. Mechanismus „hrdinství“, že zabil otce, v podstatě vzniká reakcemi okolí. Rozpaky tedy střídá suverenita, až poznáním doslova opájí sám sebe. Obdivovaný hrdina získává i lásku naivní Pegeen. Tuto dvojici trefně spojuje prvek iluzornosti, kterým je zrcadlo. Pegeen si před ním zkouší něco jako svatební šaty, prohlíží se v něm i budoucí „hrdina západu“.

Do hlavní role je poněkud překvapivě obsazen Miroslav Táborský. Ale zjišťujeme, že věkový posun Christy Mahona přináší řadu humorných situací (oslovování „mladíku“) a posouvá určení figury do nadčasové roviny. Christy Mahon Miroslava Táborského není jednorázový smolař, naopak je skvěle naznačeno, že jeho outsiderovství je již celoživotní diagnóza, která nevychází z jedné zkratové situace, nýbrž z psychosociálního podhoubí. Pegeen Kláry Sedláčkové je v extázi. Překypuje aktivitou nejen z hlediska vzplanutí citů, její pohybová živelnost a vyhrocování emocí prozrazují, jak moc tato křehká nádoba se chce prosadit. Předurčenost, zvláště v drsném prostředí, pochopitelně Pegeen dovede ke zklamání. Mlčenlivé oči sugestivně uzavřou oblouk životní epizody setkání s „hrdinou“.

Také ostatní postavy se drží svého nepřekonatelného limitu omezenosti. Otec Pegeen (Vlastimil Zavřel) již dávno utopil život v alkoholové bujarosti, původní ženich Shawn (Tomáš Turek) jako bojácný šmírák se raději drží zpět a vyčkává, případně o možnost opětovaní citů handluje. V pozadí dále číhá vdova Quinová (Naďa Vicenová), připomínající intrikánského supa, který vezme zavděk jakoukoliv příležitostí. Svéráznou kategorií je bizarní tříčlenné hejno staropanenských obdivovatelek (Lokajová – Doležalová – Veliká). Nakonec na scénu vpadne i ten, kdo bájesloví o hrdinovi vrací zpět na zem. Starý Mahon Jiřího Wohanky je rozšafný chlapík s mohutnou jizvou na temeni hlavy, který je vlastně rád, že se synáček konečně nějak projevil. Společně se vesničanům vysmějí a odcházejí.

Na hře Hrdina západu je zajímavá především její žánrová určitost. Jinými slovy, dá se hrát na několik způsobů, a každý lze označit za legitimní. Nejčastěji bývá zvolen žánr tragikomedie, ale v Dlouhé (možná poučeni nedozkoušením Matěje Poctivého) vsadili na legraci, čímž poměrně dost získali. Komiku jednotlivých situací režisér Klimsza často přibližuje až ke grotesce. Text se navíc ku prospěchu věci výrazně krátil, inscenace tak získala velmi svižné tempo, tedy má všechny předpoklady být divácky vděčnou podívanou. Přesto však tragický podtext (nejen) hlavní postavě doslova vězí za límcem. Miroslav Táborský Christyho zahrál na obě strany. Stejně jako ostatní herci nevytváří ani náznakem drama, ale této postavě díky jejímu představiteli lze přesto věřit tu tragickou osudovou věčnost. Veškeré zoufalosti, nerozhodnosti, vypočítavé omezenosti, psychosociální nízká já v této frašce díky většině herců jsou. Zde také nacházíme odpověď na otázku, co Syngeho hru Hrdina západu činí nadčasovou. Zohledníme-li do ní současnost, stává se Christy Mahon obyčejným outsiderem, kterých i dnešní doba zná hodně, včetně těch, kteří se vlivem zvrácených okolností vyšvihnou vzhůru - a zaslouženě sletí na čumák.

Specifikem inscenace Divadla v Dlouhé je, že v ní prší (v Dlouhé mají k vodě vřelý vztah). Možná je to jen ozvláštnění dle podnebí země původu hry, možná ale také symbol věčné deprese irského národa. Na jevišti skrze „dešťové kapky“ postavy zoufale hledí do prázdna, aby snad uviděly bezvýchodnost a věčné kolotání jejich života (tady už vlastního, ne irského). Druhé straně zpoza deště lze jistě ke zhlédnutí doporučit perfektní výkony Miroslava Táborského a Kláry Sedláčkové.

Hodnocení: 60 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.