Recenze

Reality play
psáno z představení: 26.2.2004, autor recenze: Michal Novák, foto z inscenace: Martin Špelda
foto: Martin Špeldafoto: Martin Špelda
»Eště se tak vymanit z paradigmatu fyziky devatenáctýho století. Nehledejte jednoznačný řešení. Tak jednoduchej svět zas není. Šplouchat může cokoliv. Nejen krokodýl.«

Dost bylo coolness, v Dlouhé jedou dle downloadu doby. Paradigmata dob minulých jsou sice překonána, ale koleje dál zarůstají trávou a couráky líně drncají mezi poli, nemluvě o stavu nádražních záchodků. Hra s podivným názvem Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou se opírá o groteskní fabuli života modré armády, kde se zastavil čas (ostatně i jako jinde v této zemi). Z metafyzické sondy však vyvěrá naše existencialita, vždyť kus poezie se tu snoubí s psychosociální omezeností, nevěra bují a alkoholismus je norma, ba se i umírá za tragigroteskních (možná i "cool") okolností. Reality error této doby je vážně velké téma. Je zkrátka cosi divného na tom, že hradla dřevních epoch železnice trčí u tratí i v čase čtyři sedm jedniček. Převýšov…tu mystifikační reality play (která jistě vytlačí coolness) tedy můžeme lokalizovat do východních Čech. Tam někde Samuel Königgratz zachytil a přepsal svou audionahrávku. Download vznikal jistě intuitivně a aniž o tom "vytěžené subjekty" věděly. Hle, je z toho jedna z nejpozoruhodnějších současných her s "pábitelským" textem, jejíž originalitu samozřejmě rovnou popírá pouhý přepis reality, banalit a malého českého mudrlantství. Jen je to absolutně přesné, pokud ne, tak proto, že se od vzniku hry (29.7.1997) trošku pozměnily grafikony.

Podhled do zátiší s modrými anděly je konglomerátem bizarností a absurdit, kterým se nedivíme, protože ukazují línou všednost. Pokusy o humor jsou rafinované jak cukr. Jsou vykolejení, přitom hýbou s kolosem železniční dopravy. Přednosta Jánský (Miroslav Hanuš) má pod sebou podivnou lidskou až sociální směsici: výpravčí, signalistku, zemřelého žijícího posunovače a jiné traťové dělníky. Svéráznou kategorií je hostinský Kaštan ze zahulené nádražní hospody. Člověkem z lidu je především zasloužilý výpravčí Dvořák, každým coulem znalec lidí. V podání Vlastimila Zavřela s kouzelnou rutinou odhlašuje vlaky, z čehož jako by se nenápadně vynořovala existencialita podtextu hry. Zatímco tato postava perfektně odpovídá Zavřelovu hereckému naturelu, pro Pavla Tesaře je výpravčí - laufka Podzimek tak trochu protiúkolem, neboť tady je za lovce žen. Je zajímavé, že tihle týpci se občas vzepnou k netušeným znalostem (Podzimek o waldorfské škole, Dvořák přidává postřehy z četby Solženicyna nebo opilý výpravčí Altrichter rozvíjí paradigmata fyziky). Jen hostinský Kaštan zůstává svůj a chce vrátit záclonu do okna, kterou před tím uklízečka Kleinová použila jako svatební závoj. Podobně insitních momentů inscenace rozvíjí celou řadu až po krabí pointu, tu však asi nepochopil nikdo, i přes vybavení česko-železničářským slovníkem. To raději rozkošné prostupování reality do nespočtu drobných detailů (např. celá vstupní scéna jízdy Jánského a Dvořáka vlakem - s nadskakujícím oknem, prouděním vzduchu, pohupováním a hrou světel). Možná leccos ocení jen a pouze "znalci" železnice a kolejí (mezi něž se dovolím počítat). Na scéně se totiž objevuje mnoho reálných atributů, skutečnou lahůdkou (tedy pro některé) je mírně zrychlená projekce sugestivního pohledu z lokomotivy na trati 231, při níž monotónní zvuk opět podpoří existenciální vjem (nutno ale do divadla přijít včas).

Inscenace Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou v interpretaci amatérských Nejhodnějších medvídků nedávno vzbudila solidní rozruch, režisérka Hana Burešová s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem hru vytáhli na profesionální jeviště. Jak sem tam bývá v Dlouhé zvykem, inscenaci předcházela studijní cesta herců vlakem do Dolní Poustevny a je dost vidět, že si téma náležitě ohmatali. Záměr mít na repertoáru aktuální současnou hru je naplněn - a její autor? V neznatelném podkresu (zapnutá televize u hostinského Kaštana) tvůrci inscenace autora skrývajícího se pod pseudonymem částečně prásknou. Snad i proto, že tak aktuální česká hra se vedle Zelenkových Příběhů obyčejného šílenství jen tak nevidí. Mimochodem, Samuel Königgratz alias René Levínský prokázal parádní znalost ajznboňáckého prostředí. Letní žár v jeho hře možná zapůsobí jako sen. Karikatura? Parodie? Realita!!!

Hodnocení: 80 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.