Recenze

Subtilní živel Enikö Eszenyi vtrhl na českou první scénu. Přizvat ke spolupráci na komediální části shakespearovského cyklu tuto mladou režisérku z Maďarska se ukazuje být velmi šťastné a přínosné. Žádné velké deklamování, ale důraz na jevištní akci a radost ze hry jsou základními atributy, jež rozhýbaly konvenční strnulost koncepcí Národního divadla. Mezi ně patří i odehrát Shakespearovo drama v jiném čase. Této nepříliš objevné dramaturgické transpozici neuniklo ani Mnoho povyku pro nic. Děj klasické komedie je tentokrát přenesen z renesančního paláce kamsi na venkov doby prvních aviatiků. Enikö Eszenyi pak již zcela po svém přidává nekončící řetězec gagů v sympaticky pulsujícím aranžmá dění na jevišti (divák mnohdy sleduje dvě i více akcí zároveň). Na dvorku jednoho statku se tak povykuje v uragánu málem až "akční" grotesky. Eklektické pojetí přitom vytváří pozoruhodný (na české poměry určitě) virtuální celek, kterému nečiní obtíže tzv. dostat se přes rampu. Pravda, někdy ale fór zůstane trčet na půli cesty. Samoúčelnost bývá zrádná...

Scénografické zpracování, jehož autor se skrývá pod záhadným jménem Kentaur, maximálně podporuje břesknost režijního záměru. Uprostřed dvorku se tyčí sloup elektrického vedení, na který je možno lézt, případně to v drátech zasrší, dají-li si pod nimi milenci hubičku (...hodně okoukaný vtip). V neckách s vodou je dovoleno tu či onu postavu vyráchat, vedle stojí žebřiňák se senem, které poslouží jako jistě dobrý úkryt. Jeviště je skrápěno šampaňským, posel přijíždí na starém motocyklu a maškarní veselici klidně střídá rozvěšení podvlékaček...inu, je po válce. Aby toho nebylo málo, vpravo ve chlévech bučí zvířectvo v odpověď tomu lidskému povykování. Je to pestré, hravé a barevné, nadčasovost Shakespearovy komedie se docela dobře snáší s razantní groteskní interpretací maďarské režisérky. Základní témata hry v neckách naštěstí utopeny nejsou. Zábavné ilustrování se totiž po většinu času drží v intencích obsahu a smyslu příběhu. Nespravedlivé nařčení Héró z nevěry a její domnělá smrt, jiskřivé hádky Beatrice a Benedicka (co se škádlívá, rádo se mívá) a tupost obecních strážců pořádku dojímají a rozesmávají i v tomto pojetí. Rovněž skvělý překlad M.Hilského plný slovních hříček napomáhá bezchybnému rytmu inscenace.

Mesinský guvernér Leonato má krásnou dceru na vdávání Héró a hubatou neteř Beatrici. O první se s pomocí Dona Pedra uchází nesmělý Claudio, se druhou ve veselé válce soupeří Benedick. Zlá intrika, kterou zosnuje Don John se svými kumpány, svatbu překazí. Do děje vstupují přihlouplí strážníci Dogberry a Verges, kteří kdoví jakými logickými pochody zločince usvědčí, dokonce i z Beatrice a Benedicka se stávají spojenci, vše zkrátka dopadne tak, jak má být.

Mnoho povyku pro nic se nese v neustálém kontrastním zrcadlení jednotlivých motivů. Romantická láska Claudia a Héró je v protikladu s rozverným škádlením Benedicka a Beatrice. Zápolení z bitevního pole (že nějaké bylo, nutno si domyslet z kontextu) se obrazně přenáší do bujarých střetů nejen této dvojice, ale i do věčného rozporu mezi mládím a zkušeností stáří. (Scéna šermířského souboje Leonata a Antonia s namyšlenými mladíky je okouzlující!) Veselost první části působivě utichá po domnělé smrti Héró. Na čtyřikrát se objeví ve hře motiv tajného vyslechnutí, dva veselé o zamlčené lásce, dva o zradě. Na stejném principu neváhal scénograf umístit proti zdobnému průčelí Leonatova domu chlévy s latrínou! I zdánlivě nesourodá stylizace postav nachází své opodstatnění právě v celkově kontrastním schématu hry. Komika nepostrádající lehkost a nadhled je vlastní mladým hrdinům, pro ty starší zbyla jen veselá bručivost s těžkopádnějšími gagy. Svéráznou kategorii tvoří padouch Don John, s nímž si jeho představitel Ondřej Pavelka pohrává se zjevnou ironií. Režijní svázání Héró do dětských gest, aby vynikl její odstup od světa znalé Beatrice, se mi jeví již jako nadbytečné.

Objeví-li se na scéně Dogberry - Miroslav Donutil, hledištěm to pochopitelně zašumí. Chvilku trvá než se s tímto podivným chlapíkem seznámíme, nějaký pes "za portálem" ho totiž tahá za nohu. Po tomto komediantském čísle vpluje populární herec do záře reflektorů už celý, aby předvedl pro diváky tuze legrační kreaci popleteného bambuly, který přechýlí kdejaké slovíčko. Doprovází jej bludný paňáca Verges (Bronislav Poloczek), jehož nespatříme jinak než s neodmyslitelnou haluzí.

V inscenaci je však daleko více klaunských výstupů jemnějšího ražení, a snad proto se dají označit za zajímavější. Bardi Alois Švehlík a Jiří Kodet v rolích Leonata a Antonia řádí na jevišti jako už dlouho ne, z mladých herců podávají vynikající výkony zejména Filip Blažek jako Benedick a Hana Ševčíková coby rázná i citlivá Beatrice. Odhalení druhého povahového rysu této postavy je Hankou Ševčíkovou krásně předvedeno - jak jinak - ve snad nejlepším gagu představení, kdy se vynoří ze sudu s lavorem na hlavě. Lidé se smějí, ale překvapené oči Beatrice pláčí štěstím. »Miluj mě, miluj, milý Benedicku, zkrotím pýchu, lásku láskou splatím, dej mi své srdce, já pak místo díků ve svazku posvátném to své ti vrátím.« V tomto případě režisérka v nádherném kontrastu spojuje groteskní prvek s romantickým vyznáním. Tato scéna jako by úspěšně obhájila skutečnost, že i v shakespearovském představení se mohou gagy sypat jeden za druhým jak v grotesce. Zejména závěr druhého a začátek třetího dějství aneb scény "tajných vyslechnutí" z tohoto pohledu naprosto nemají chybu. Jindy by ale méně jistě znamenalo více a stejně tak platí, že opakovaný vtip není vtipem. A hotovínko, řekl by Dogberry...

Hodnocení: 80 %