Recenze

Vteřina je tu století
psáno z představení: 23.2.2001, autor recenze: Michal Novák
»Je to o lásce, o citu, kdy člověk chce obětovat všechno pro druhé, mít někoho rád víc než sebe... O těch základních důležitých věcech.« Slova Kláry Sedláčkové, představitelky Rusalky, jednoduchou, ale výstižnou formou naznačují nekomplikovanou rovinu inscenace Kabaret Undine. Režiséra Morávka pro změnu uhranula scéna Rusalčina vykoupení a oběti. Jelikož významy se "experimentálně" vrství dvojím režijním uchopením tohoto momentu, vyniká odvaha křehké Rusalky nezradit svou lásku a sama sebe. Důraz na známé vyústění tragédie vodní víly jako by byl dán propojením hlediska noetického (přirozená touha po lásce) a o poznání složitějšího - to už je experiment, podmíněný navíc mnohými substitučními a implikujícími vztahy. To inscenaci ovšem řádně zamlží (Vodník aby se v tom vyznal!), ale v ranním břesku vodní svět nevypadá jinak. Téma Undine není kabaret, ani pevný dramatický příběh, ba nemá ani sevřenou hudební kompozici. Přesto v Divadle v Dlouhé vznikla zajímavá existenciální zpráva o stavu milující duše, potažmo lásky, zejména ve chvílích, kdy se ten opar jezerní hladiny rozkryje.

Rusalka na rozdíl od režiséra nepotřebuje různé zvláštní konsekvence k tomu, aby duši svou pozvedla a stala se člověkem. Participace hradeckého mága do inscenace vstupuje tématem zmaru a věčného zápasu dobra a zla formou tzv. přípisů k Rusalce. Podle nich je vina na straně lásky, neboť odmítá vykoupení zradou, tedy něčím, co běžné je v lidském pachtění za osobním prospěchem. „Se mnou nic nezískáš, snad jen lásku...” ...to světu nestačí. Rusalka a její ušlechtilý cit nemůže obstát. K převrácení amorálnosti v elementární podstatu současného světa není zapotřebí mnoho: příběh Rusalky klipovitě - kabaretní agresivitou rozebrat a vsadit jej na pozadí 20. století, a tím znegovat lásku. Nic kontinuálního, jen jako jednu časovou dimenzi té vodní říše. Odtud se odvíjí forma celého mýtického kabaretu o Rusalce, která mnoho milovala, byla zrazena, a odpustila. Tragický osud vodní víly se vzpíná mezi temnotou světa a světlem lásky jako zrcadlová variace na podrazy 20. století. Křehkost citu zběsile odráží podivínští kabaretiéři, láska dostává první šrámy, aby nakonec zpod jezerního oparu sugestivně vyvstalo téma dost drsné: láska a z ní plynoucí samota.

»Sto roků se hraje a furt se na to chodí«... nonšalantně halasí kabaretiér. Nenápadně tím obhajuje i podtitul kabaretu, který zní správně marquézovsky - "Sto roků samoty". V říši lidí zůstává Rusalka sama, v běhu času se stává ztracenou Rutou i Ondinou, odsouzenou princem, symbolem světa, za absolutní lásku. Objevuje se tu i neurvale agresivní Vodník - táta, jehož bezmocný vztek (poněkud přeexponovaný) je důsledkem smutku nad Rusalčinou pošetilostí. Proti tomu je do hry zapojena jemná poezie v podobě symboliky bílých laní - andělů, jablka, střelce či drásavých výkřiků. Jsou to krásné scénické obrazy plné fantazie a napětí okamžiku, zprvu romantizující a křehké jako sen, který později střídá sugestivní postmoderna. Scénické výjevy existují izolovaně jako střípky mýtického příběhu. Tuto jejich podobu již určuje zvolená forma jisté časové analogie. Bohužel taková obrazotvornost vyznívá problematicky - jako by chtěla postihnout maximum z abstraktního. Proplouvá mezi prsty jako proud řeky, která nepočká. V případě nejistoty či obavy z klidné říční zátočiny režisér okamžitě zapojí kabaretní zlehčení, případně jiné zcizující postupy. A tak se Princ vydává k jezeru, aby částečně jako kabaretiér ukázal publiku, jak je Rusalka hloupá, když je schopna zamilovat se do takového narcistního nakadeřeného panáka. Expozice za čas vrcholí několikerým ponížením Rusalky, včetně výsměšného pomatlání pudingem.

Podtitul (jeden z několika) Kabaretu Undine zní: Malý J.A.P. jde se svou maminkou do divadla, zas dávají něco o Rusalce. V duchu mystifikačního zcizení se tak skutečně stane. Krátce po zahájení programu se derou na svá místa v páté řadě a dokonale vystihují trapno podobných situací. Samozřejmě jsou kabaretiérem zesměšňováni a napomínáni. Působí to jako samoúčelné vtipkování, dokonce i v době, kdy maminka Jéápéčka při následném bloudění divadlem se ocitne na jevišti mezi herci. Tam se postupně proměňuje v ustrašenou matičku Rutičky - Rusalky, ale přitom stále sleduje (a oslovuje) synka v hledišti. Ten také záhadně vbloudí na jeviště, na jeho místě se zas zjeví Vodník atd. Na konci zoufalá matka z hloubi hlediště volá svého Zdeněčka, ten už je ale pohlcen divadlem a samotou. Stane se tak každému, koho zláká mámivá fantazie. Jéápéčko zůstane sám - jako Rusalka, jako Vodník, jako laň, jako bílý jelen, jako princ (i když tomu je to jedno), jako všichni. Malá rozverná narážka na režiséra J. A. Pitínského však není jediná. Kabaretiér si bere na mušku i Jana Nebeského z Divadla Komedie a dokonce tomuto kabaretu vydá kritickou nálepku, bezpochyby někde vyčtenou. Jako by se tím režisér Morávek poněkud alibisticky divákům omlouval za to, co s Rusalkou spáchal. Jistota režijního i dramaturgického uchopení skutečně chybí. Ve stejném duchu, jakým je postupná proměna v postmodernu, příběh Rusalky překlene autorský oblouk od Kvapila až po přípisy H. X. Bouřného (pseudonym pro skutečného J.A.P.). Citováno autorů je však mnohem víc, společným tématem budiž samota. Monology většinou pronáší Jéápéčko (Tomáš Turek) třaslavým hlasem bez vnitřní síly, čímž se myšlenková zřetelnost vytrácí kamsi pryč. Pozoruhodnější se nakonec jeví to, jak v čase smrti Princ vymění sebe za náhradníka. Tím je právě postava J.A.P.

Jezero se pomalu ale jistě barví krví. „Jaká je voda,” ptá se Jan Vondráček coby kabaretiér aneb Princ a v sugestivní zkratce smočí v jezeře prsty. Rudá barva pak po nich stéká. Je to ale zas čas, který rozhodne, kdy přijde zlehčení. Tentokrát v podobě důkladně pomalého, a tudíž směšného ochutnávání krve z podřezané lesní žínky. Dramatický čas se u režiséra Morávka v podstatě líně odvaluje po celou dobu, aby však přišel zlom, který temporytmus inscenace závratně zrychlí a udělí důraz. V ostrém tempu jsou pojaty i scény, v nichž se rozhoduje o Rusalčině osudu. Pro ně jsou charakteristické postavy Královny, resp. Cizí kněžny, které na jeviště přivádí charismatická Chantal Poullain. Pohrdání a výsměch jsou ve scéně soudu navíc démonizovány podobou porcelánové sochy.

Obraz ubohé Rusalky smývají slzy, láska její však zůstává. Klára Sedláčková přesným a citlivým způsobem převádí křehkou lásku a s ní spojenou bolest do hereckého projevu. Výkon o to cennější, že jí k tomu nedopomáhá tisíceré vrstvení významů a efektů, nýbrž - možná - vnitřní přesvědčení. Ale Rusalko, pozor, říše lidí není jen bezpečí lásky a nic není tak jednoznačné. A jak by to asi dopadlo, kdyby si Rusalka přečetla tu část Bible o druhém největším přikázání? To by možná diváky uhranulo více, ne? ...bez prázdných experimentálních přípisků.

Hodnocení: 60 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.