Recenze

Zpěvy kolem dalekohledu
psáno z představení: 17.6.2002, autor recenze: Michal Novák
Hvězdář Hanzelín je mrzout, který nemá rád ženy, neboť jedna taková osoba mu vyfoukla objev nové komety. Jenže láááska brááány otevírááá a i na morouse Hanzelína jednou dojde: mladá astronomka Voborníková ví, jak to zařídit. Situační veselohra od zapomenutého humoristy, v níž ženy občas jsou muži, pojednává s decentním šarmem "filmů pro pamětníky" o několikerém vzedmutí citů pod hvězdami. Studiu Ypsilon se konečně povedl "objev" hry. Skružného svižnost dialogů a situační preciznost (známá povětšinou jen z pamětnických filmů - např. Falešná kočička) byla využita jako výchozí platforma pro ypsilonskou montážní transpozici vyššího řádu. A tak nesledujeme jen komickou zápletku v iluzivní scénografii (hvězdářská kupole s dominujícím dalekohledem), ale rovněž se ocitáme v jakési imaginární hudební síni retročasu, kde znějí "kořínkovské" koláže dobových šlágrů. Přitom hudba děj propojuje žánrově, nikoliv s tématickou doslovností. Náznak a expresivní střih frázují děj do eklektické hudební mozaiky. Základní ypsilonské atributy tvorby se tentokrát točí kolem dvou komických principů (hvězdářova nevrlost - ženy hrající muže a zdá se, že Kometa Hanzelínova jako by rovnou počítala s nostalgií a sentimentem.

Bizarním zanevřením vůči všemu ženskému demonstruje Hanzelín příznačný rys mužského světa zvaný egoismus. Mirek Vladyka předvádí až okouzlující zběsilost, podpořenou vlajícím vousem a bujnou kšticí. To ovšem do doby, než se jeho Hanzelín promění. Vizáž už přece jen připomíná člověka a vlastně i rysy povahy se ukazují být poněkud vlídnější. Naivistický obraz sbližování s opačným pohlavím je nesen v rovině trefně parodistické, před tím ale je hospodyně Hamouz(ová) důsledně nucena být muž. Což je famózně využitá příležitost pro neodolatelnou improvizační hru Jany Synkové. Prvorepubliková elegance je vlastní manželskému páru Maříkových (Jan Jiráň s Lenkou Loubalovou), z lidových vrstev zaujme svým komediantstvím Roman Mrázik coby ponocný Bouda. Hlavní Hanzelínovu astronomickou konkurentku ztvárňuje Jana Sováková svým již typickým i slušivým projevem. Její Voborníková má tedy přímý tah na branku, jak se na sebevědomé děvče sluší.
Je možná pravdou, že naivita příběhů starých dobrých filmů je dnes k pousmání, na scéně Ypsilonky - v jiném čase a viděno svéráznou optikou - je však tato Kometa velmi zábavnou a milou podívanou. Na rozdíl od předchozího Žita kouzelníka ani nepůsobí jako kýč, i když při velkém hudebním prologu bez navození dějové nitky ponejprv znejistíme.

Hodnocení: 70 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.