Recenze

Opus magnum s tristním výsledkem
vydáno: 0.0.0000, psáno z představení: 30.4.2009, Michal Novák
foto: Martin Polák, Tomáš Král
foto: foto: foto: foto:
Po Starcích na chmelu, české verzi muzikálu Cats a muzikálovém znásilnění Dvořákovy Rusalky přináší Divadlo Milenium – prostor, na který se téměř zapomnělo – další ambiciózní projekt, původní český multimediální muzikál Kladivo na čarodějnice hudebních skladatelů a zároveň producentů Pavla Holého a Milana Levého. Libreto připravil Marek Kožušník. Na jevišti Milenia tak jako memento z dávnověku našich dějin defilují skutečné historické postavy, oběti zinscenovaných čarodějnických procesů, jejich vrahové a apatické vrchnostenské publikum. Lokální region Jesenicka v čase, kdy se započaly rozvíjet myšlenky humanismu, se rázem jakoby propadl zpátky do středověku. Mezi lety 1678 až 1696 skončilo v plamenech na sto obětí fanatického řádění Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu. Spolu s inkvizičními procesy v Niském knížectví, na nichž Boblig měl také svůj podíl, je počet upálených několikanásobně vyšší. Procesy šumperské a losinské jsou jen špičkou ledovce, zato staly se „populárními“ díky literárnímu zpracování tématu Václavem Kaplickým a legendárnímu filmu Otakara Vávry z roku 1969. Přispělo k tomu i to, že o těchto událostech existují písemné záznamy. A tak víme, že mezi nejstatečnější oběti zvěrstev inkvizičního direktora Bobliga patřil šumperský děkan a farář Kryštof Alois Lautner a jeho schovanka Zuzana Voglicková. Ve spisech se objevují i jména Bobligových přisluhovačů, prostého Hrbáče i církevního hodnostáře Izidora Schmidta, představitelkou vrchnosti byla váhavá hraběnka Angelia Anna Sibylla z rodu Žerotínů...

Inkviziční zrůdnost, opírající se o spis z konce 15. století nazvaný ´Malleus maleficarum čili Kladivo na čarodějnice´, odpovědností plně dopadá na tehdejší představitele církevní moci. Dodnes, podobně jako u jiných historických případů církevní zvůle, nejsou oběti rehabilitováni! Lokální charakter honu na čarodějnice bezpečně přispěl k zapomnění. Až přesná metaforická paralela politických monstrprocesů v padesátých letech minulého století a strhující alegorie toho, co předváděli komunističtí Bobilgové, připomněla tento kus zapomenuté historie a poukázala na nadčasová schémata zrůdných politicky motivovaných mašinérií. Pro oběti šlo přitom o shodu nešťastných okolností. Byly ve špatnou dobu na špatném místě. Kolem nich zuřil společenský rozklad a bylo jen otázkou času, kdy dojde na přímou konfrontaci se šílenci. Netřeba dodávat, že v obou případech nešlo ani tak o čarodějnictví, jako konfiskaci majetku, ideologickou manipulaci lidí k obrazu svému a vyšinutost extrémistů.

Je navýsost sympatické, že tvůrčí tým hledal námět k původnímu českému muzikálu ve skutečných historických událostech. Nikoliv tedy v naivistické fabuli, jak to známe odjinud. Tento muzikál vychází z poctivého studia historických pramenů, tvůrci dokonce odmítali inspiraci Vávrovým filmem. Jenže stačí pár sekvencí na jevišti, abychom si na film vzpomněli. Některé situace jsou jako přes kopírák.

Téma Kladiva na čarodějnice na dřeň odhaluje mechanismus demagogie a zneužití moci. Není přitom podstatné, jde-li o zvířeckost tehdejší církve, nebo stalinistické čistky. Vtisknout do muzikálu metaforu, zobecnění siločar brutality moci nebo letargie přihlížejících se však vůbec na scéně Milenia nepodařilo. Při vytváření koncepce dramatizovaného díla tvůrci sice logicky musí přistoupit ke zjednodušování, ale neměl by se jim zcela vytratit archaický rozměr, který by podtrhl nadčasovost tématu. Není to jen otázka zjevné absence dramaturgie, ale i nasamplované hudby, která postrádá historizující konotace a žije si vedle tématu vlastním životem. K tomu nechť si divák připočte režijní amatérismus. Jedno z nejdepresivnějších děl české literatury, které je strhující přehlídkou fanatických charakterů a proti tomu emocionálně silné beznaděje obětí, je na jevišti aranžováno bez výkladu postav, jako loutky, které přicházejí a odcházejí, většinou po schodištích na scéně či v hledišti. Většina postav je prosta jakéhokoliv dramatického vývoje a někteří působí jako bludný pařez (např. Kat v podání Leška Semelky) nebo v případě „operní“ Hraběnky Sisy Sklovské zůstalo jen u nošení (nádherného) kostýmu, dokonce s pravými diamanty.
Co zač je Boblig Lukáše Vaculíka? Při svých výstupech jen pouští hrůzu monotónním řvaním. (Srovnejte s filmovou postavou v mrazivém podání Vladimíra Šmerala.) Hysterickým, až třeskutě exaltovaným projevem Lukáš Vaculík vystihne zlo své postavy značně povrchně a navíc se neubrání šaškovsky modulovaným hláškám o propadnutí majetku obětí. Naopak příjemným překvapením inscenace je herecký výkon Vladimíra Hrona (Schmidt). Oldřichu Křížovi a Markétě Zehrerové v postavách Lautnera a Zuzany chybí sevřenější a přesvědčivější režijní práce, která by lépe odstínila zděšení z inkvizičních praktik, boj za pravdu a fyzické zlomení. Přesto oba patří k těm světlejším stránkám muzikálu, v případě Oldřicha Kříže lze ocenit i výborný pěvecký projev. Nejvíce konzistentní postavou co do hereckého vkladu je Hrbáč Vladimíra Marka. Kauzalitu osudu tohoto chudáka rozehrává poutavě. Aby přežil, stává se přisluhovačem bestiálního Bobliga. Ale v okamžicích, kdy začne pochybovat, rozpustí se dovyprávění jeho příběhu v chatrném libretu.

V Mileniu tedy ožívá spousta pro divadlo atraktivních postav. Způsobujících konflikt, jiné jsou v rolích obětí zvůle, další mohou vykreslit zbabělost... Ale co čekat od dramaturgie, když neuhlídá ani to, že v závěru mnoho postav zůstává bez tečky! A větší řev Bobligův či kvílení obětí vskutku neznamená více dramatického náboje či emocionálního dopadu na diváka.

Producenti Pavel Holý a Milan Levý, jakožto noví nájemci Divadla Milenium, iniciovali jeho rekonstrukci. Tento divadelní prostor s hledištěm, které je ze tří čtvrtin arénou, vznikl z jedné z hal bývalých jatek v Holešovicích. Nyní měl dostat i zcela nové technologické vybavení. Pro multimediální muzikál rozsahu Kladiva na čarodějnice nezbytnost. Výsledek je však zcela tragický.

Akustika prostoru i nadále není z nejlepších (přestože web divadla prezentuje něco jiného). Odpověď na otázku, proč ale z tohoto muzikálu bolí uši, hledejme u práce zvukaře. Mluvené slovo snímané mikroporty zní v nepříjemné akustické interferenci (zvukařským bonbónkem jsou navíc postavy huhlající do kápí) a zpěv je také po většinu času nepřirozeně zkreslen. Značné přebuzení elektronické hudby a snímání zpěvu interpretů samozřejmě způsobí, že jen obtížně rozumíte slovům, potažmo textům písní. Zoufalý sound-design muzikálu však ani zdaleka není jediným námětem ke zlepšení. Velmi nedbalá je také práce s nasvícením scény a tedy i v tu chvíli na jevišti aktivních interpretů. Za toto pochybení platí plný účet režisér, který „techniku“ neuhlídal. A dalo by se pokračovat: Chápu, že prostor arény neumožňuje pracovat s diagonálou nebo herecké gesto namířit na celou arénu, ale aby zpívající interpret byl pro třetinu hlediště nadlouho „schován“ za kulisou Petrových kamenů či kobky žaláře, je trestuhodné. K nepřečkání jsou i přestavby scény, kde ale v podstatě téměř nic není (buď se pracuje s prázdnou plochou, nebo se ozvláštní kovovými branami, schodovými prvky a hlavním scénografickým efektem je práce s hydraulikou propadla). Aby se dostálo přívlastku „multimediální“, dění na scéně doplňuje projekce, v níž se dokola omílají motivy planoucích svící, černých havranů a bílých holubic, slizce působí hledání „ďáblových znamení“ na ženských tělech...

Ladislav Beran, který je pod vším podepsán jako režisér, je původní profesí tanečník. Proto překvapí, že muzikál až tolik taneční není. Neznamená to však, že se s pohybovou složkou nepracuje vůbec. Po vzoru zprofanovaných „draculovských Krvinek“ ani zde nesmí chybět tlupa jakýchsi skřetů a taneční Smrt. Ta v provedení Glorií Fricovou je po mém soudu postavou, s níž Ladislav Beran nejvíce pracoval. Přináší do děje jednoduchou, o to sugestivnější symboliku, nehraje pro arénu, ale vždy pro určité segmenty hlediště, má výraz, který strhává pozornost více než statické stafáže herců. Jen její znázornění plamenů pomocí stužek se jeví jako poněkud triviální symbol.

Kladivo na čarodějnice namísto svých sympatických ambicí, které by mohly přilákat do hlediště i mladší ročníky diváků, se stalo muzikálem, který stanovené téma rozvíjí polovičatě (a často hrou na efekt) a je přehlídkou řady nešvarů pražského muzikálového divadla. Děj se zoufale vleče, melodická klišé ne a ne se probít k nápadu a „hvězdní“ protagonisté dělají, co umí. Do očí bijící interpretační nesourodost podtrhnou nekomplexní schopnosti účinkujících, kteří jinak jistě patří mezi vynikající herce či zpěváky. Považte, že v některých alternacích účinkují královna a král reality-soutěže X Factor, jejichž herecký projev těžko kdy bude v tomto oboru profesionální. Nejlepší práci podle mého názoru odvedl Jan Krůta. Jeho expresivně rozmáchlé texty písní ctí dynamiku tématu, včetně věrohodných emocí postav. Vyjádří něhu i vulgární řeč pomateného sprosťáka, obratně se inspiruje archaismy. Ostatní stavební kameny muzikálu bohužel propadly. O to větší je po skončení představení zklamání, že jsme se nového pohledu na drastické, avšak nesmírně apelativní téma z naší minulosti bohužel nedočkali.

Poznámka na závěr: Nebudete-li (tak jako já) rozumět, texty Jana Krůty najdete v programu k inscenaci. Bohužel ďábelsky drahém.

hodnocení: 30 %

Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.