Recenze

Stíny minulosti
psáno z představení: 1.2.2003, autor recenze: Michal Novák
Komedie o německé duši Vor dem Ruhestand (Před penzí) vznikla v roce 1979 a poprvé byla uvedena ve Stuttgartu. Způsobila skandál. Thomas Bernhard ji napsal jako satirický příspěvek do diskuse kolem odstoupení tehdejšího ministerského předsedy bádensko-würtenberského kraje Filbingera, který musel "před penzí" ukončit svou politickou kariéru. Důvodem byla jeho odhalená nacionalistická minulost, působil jako vojenský soudce fašistického režimu a posílal lidi na smrt ještě po kapitulaci. Prvním režisérem hry byl známý Claus Peymann, kterého paradoxně kdysi vraždící tyran označil za sympatizanta teroru. Bernhardovým cílem však nebylo provokovat, ale poukázat na nebezpečnost přežívajícího teroru lidského jedince a naznačit místa, kde hledat mistry převleků a dvojích tváří. Jeho artistní styl psaní jako by předem vylučoval skandální formu, ale znáte to - potrefená husa nejvíc kejhá.

Vycházíme-li z premisy, že společenská témata mají obecnou platnost, nemohou vznikat jakési karikatury. To, co se u Bernharda jeví jako realistické drama, se k němu pouze blíží. Důraz na psychologii sice nepopřeme, ale s krutostí je již nakládáno s ironií a další znejistění "reality hry" definitivně potvrdí stylizovaná kompozice tzv. volného textu, v němž se opakují motivy, které se více či méně zadírají pod kůži.

Hra Před penzí prezentuje rodinnou oslavu, která se každoročně pořádá v den Himmlerových narozenin (Himmler - vysoký důstojník SS). Návrat starých časů (dle indicií v textu jen deset let vzdálených) má docela zrůdnou podobu. Nacista Rudolf Höller, který převlékl kabát a je demokratem (a soudcem), alespoň v tento den si rituálně hoví v uniformě SS-obersturmbannführera, fanaticky plane pro vizi návratu, vzpomínky se však s postupujícím stářím proměňují v paranoidní sklony a alkoholové žvanění. Prý přijde čas, kdy nebude slavit Himmlerovy narozeniny skrytě, ale veřejně před celým světem. Jsou spiknutí. Když zatáhnou záclony, nikdo neví, co jsou a co dělají. Bernhard pro oslavný večírek použil své typické sourozenecké schéma, dvě sestry a bratr. Emocionalita a cynická víra plane z Very snad ještě více než z bratra Rudolfa: »Kdo je z křehkého materiálu, není pro tento svět.« (slova o vlastní matce!) To ona iniciuje rituály, vzpomínání na zvrácenosti nacistických dob. Základním pojítkem s minulostí je fotoalbum. Bezmezný obdiv k Himmlerovi i bratrovi hraničí s fanatismem, jímž se uctívají ďáblové. Vše se točí v kruhu terorismu, bludů vztahovačnosti a nejlépe jakéhokoliv zbavování se viny. V Bernhardově složení postav ona je tou tzv. opečovávající, ale ještě k tomu to autor zcela nepokrytě ozvláštňuje motivem incestu. Zcela jiné ideje prezentuje Klára. Je to levičák a také terč paranoidních výpadů, které naráží na mlčenlivost a uvězněnost v pojízdném křesle. Ironické glosy a vzdor jsou v její bezmocnosti jedinou obranou proti útokům (až týrání) ze strany obou sourozenců. Ale Klára není jen oběť, i v ní najdeme zlo, byť opačné.

Po deseti letech už se nikdo neptá a násilnické sklony se dají skrýt. Z postavy Rudolfa jde strach, jednak okamžitý a jednak nadčasový. Od ohrožování pistolí v opilosti jako by vedla cesta k pochopení a nalezení zrůdností, co se mohou uzamknout v lidské duši navěky a možná pak udeřit s větší silou. Vážený soudní předseda, ale také bývalý vrah z koncentráku se uprostřed vzpomínkové orgie hroutí, Vera volá na pomoc židovského (!) lékaře a Klára na vozíku vítězně "tančí". Bernhardova ironie jasně říká, že stále má význam hrabat se v minulosti, nejen v německém kontextu.

Automatický Bernhardův text, jak známo, nemá interpunkci, dlouhé monologické pasáže děj zas tak moc neposouvají, spíše mnohoznačně ilustrují a oscilují mezi groteskností, hrůzou a absurdností. Nebo vystihují paradox situací. S náročným textem si skvěle poradili jak Eva Salzmannová, tak Jiří Štěpnička (v rolích Very a Rudolfa), monology člení do logických úseků jako v přirozené mluvě. Napomáhá tomu i režie zapojením běžných úkonů do projevu (např. žehlení soudcovského taláru, hltání jídla). Kateřina Burianová (Klára) to má většinou jen ve vystřelování výsměšných ostnů jednodušší. U této postavy se podle mého názoru nepovedl závěr, její oslavné rejdění na kolečkovém křesle po Rudolfově zhroucení pokládám za naprosto nadbytečný a prázdný epilog. Je li však na inscenaci něco výjimečného, je to především výkon Jiřího Štěpničky, kterému tohoto esesáka věříme se vším všudy. Fanatické zaujaté promluvy schizofrenně tříští na bouřlivost i přetvářku, prudce vykresluje změny nálady, včetně záchvatů, a je v něm patrná touha všechny pravdy téhle odporné postavy vykřičet světu.

Hodnocení: 70 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.