Recenze

Chyťte ho nejpozději zítra, volal mi ministr vnitra...
psáno z představení: 23.1.2008, autor recenze: Michal Novák, foto z inscenace: Richard Kocourek
foto: Richard Kocourekfoto: Richard Kocourekfoto: Richard Kocourekfoto: Richard Kocourek
Někdy aby divák ze sladkobolnosti většiny původních muzikálů vyletěl z kůže. Tvorba z domácího hřiště se často uchyluje k romantickým pózám a schématům, které u soudnějšího diváka maximálně vyloudí shovívavý úsměv a hudební složce vykonají službu medvědí. Průraznějších počinů, snad s výjimkou tvorby Daniela Landy, se nějak nedostává. Muzikálový průmysl v Praze nám jasně dává najevo, že máme co dočinění s lidovou zábavou, jejíž základní koncepcí je nasadit hvězdy a hvězdičky ve stylu ber kde ber. Nemáme tu vyspělé publikum pro daný žánr (diváci Městského divadla Brno, vás se to netýká), a tak to komerčně funguje (dobrý obchodník prodá i podprůměrné zboží) a pokud to náhodou zaskřípe, v tichosti „muzikál“ či rovnou celé „divadlo“ zmizí z očí, sejde z mysli (a nebo se také posílají ukřivděné žaloby k evropským soudním instancím).

Naopak stabilní formu si již několik let drží Divadlo Kalich, kde je mj. uváděn muzikál Jack Rozparovač, jehož autory jsou všestranný hudebník Vašo Patejdl, scénárista Ivan Hejna a textař Eduard Krečmar. Rovnou však mohu potvrdit tušené - ani známý slovenský autor popových kantilén do stojatosti pražského muzikálového života nic přelomového nepřinesl.

Východiskem pro libreto se stala jedna z největších záhad v dějinách kriminalistiky v podobě série pěti brutálních vražd prostitutek v Londýně roku 1888. Vraždící démon nebyl nikdy dopaden a jak to tak bývá, stal se legendou. Jack Rozparovač je kolegou Fantoma opery nebo Jekylla a Hydea, jen dosud neměl „muzikál“, a tak se tato atraktivní hororová figura stala vděčným námětem pro rozehrání přibližné faustiády. V této souvislosti mě pak v libretu nutně fascinovala „soap“ klička, která faustovský motiv opouští, aniž ho pořádně rozehraje, a dominantním se stane triviální lovestory mezi mladým policejním inspektorem Andersonem a Glorií, sestrou jedné ze zavražděných. Je to škoda z toho důvodu, že i v intencích muzikálové kompozice mohly být vykreslený kontury démona, jehož mysl urazí cestu od zoufalství a pochyb k pokušení a nakonec mystické euforii zabijácké duše. Potom s co nejstrmějším zaslouženým pádem a odřeknutím ďábla tváří v tvář čisté bytosti a volbě vlastní smrti v řece Temži. Místo toho libreto s trapnou přímočarostí představí impotentního studenta medicíny, který se s pomocí Ďábla (v tomto případě se zdráhám použít obvyklé pojmenování „alter ego“) promění v sadistickou bestii. Jenže i to má háček. Obsazení dne nabídlo v roli Jacka Rozparovače Henricha Šišku, který interpretuje ne šílence a už vůbec ne nepolapitelného démona, spíše působí „budulínkovsky“ nesměle. Přesto režijnímu záměru rozumím: v takové konstelaci slabé odrazové plochy libreta raději ukázat jistou subordinaci hororové postavy na člověka zlomeného, což samo o sobě může znamenat dobré sousto pro Ďábla. Že se rovnou zapomíná i na zlaté pravidlo hororu, že náznak je více než popisnost, už mě pak nepřekvapuje. Pouze scénografie Šimona Cabana evokující architekturu londýnských uliček umí vyjádřit tajuplnou atmosféru míst, kde se může skrývat nejzáhadnější vrah v dějinách Anglie.

Než děj doklopýtá k mordýrnám (ztvárněných v poněkud komických choreografických zkratkách), musí divák přečkat ubohý prolog, který snad má být spojnicí od současnosti do inkriminovaného roku 1888. Dvě drzé české holky v londýnském muzeu voskových figurín se posmívají voskovému Jackovi, aby vzápětí zazněl rozhlasový spot o zavraždění obou dvou. Oslím časovým mostem se přeneseme do vykřičeného Londýna 19. století...

Tuctový děj ovládají i další výstřelky, jejichž obsahem snad ani nemá cenu se zabývat. Horší je to se zákruty scénáře. Aby snad kladná postava mladého vyšetřujícího inspektora nepůsobila tak kladně a i ústřední lovestory měla svou zápletku, musí Anderson pěkně afektovaně spílat Glorii („Ty jsi mé zklamání, zplaněná zahrada...“), i když krátce před tím scénář pro ně předepisuje společný duet na romantické notě. K obratu stačí málo: mladý inspektor nepochopí oběť, kterou jejich vztahu Glorie přináší, a div se z toho nepomátne. Jiný by u dívky formátu Glorie ztratil důvěru, ne však ve schématu prostinkého příběhu pro muzikál. Do dějové mozaiky se postupem času zapojuje také postava staré pomatené prostitutky Elizabeth, která prochází uličkami s bolavou vzpomínkou, ale také vizionářským tušením („Já ty oči znám...“). V závěru se její motiv propojí s infernálním řáděním Jacka Rozparovače. Konečně – dalo by se říci – postava s pointou, avšak libretista neměl moc odvahy právě Elizabeth postavit blíže těžišti dramatické konstrukce.

V zoufale chatrném libretu se více či méně chytlavé poetické melodie vyjímají jako vítaná osvěžení v „přívalu úmorné činohry“. Nechybí ani ústřední „sborovka“ nebo píseň inspirována irskou lidovkou, která se stává efektním doprovodem pro jedno z choreografických čísel. Autor hudby Vašo Patejdl se s oblibou už od dob, kdy skládá pro Elán a Jožo Ráže, často pohybuje ve výškách, nejinak je tomu u skladeb pro tento muzikál. Interpretační výsledek je bohužel více než nelichotivý. Tak třeba jednu z mála pěkných písní muzikálu, tu pro postavu Glorie („Jen se ptám...“), kterou ve studiové nahrávce zpívá Daniela Šinkorová opravdu nádherně, Michaela Kuklová téměř odrecitovala s bezpečnou („romantickou“?) zastřeností hlasu. Představitelka Glorie se rozezpívala až v duetech s Lumírem Olšovským (Anderson), i když i on jistotu ve vysokých tónech ztrácel. Pro postavu Ďábla Zdeněk Podhůrský využil své fyziognomie a silného líčení, za nitky osudů tahal sugestivně, i když s přibývajícími výstupy čím dál více nudně. Příčinu opět hledejme u slabého libreta, není co hrát a u partu Ďábla ani co zpívat. Naopak herecky zajímavé je ztvárnění Polly Ivanou Jirešovou. V nitru její postavy se odehrával skutečný konflikt nešťastné sevřenosti osudem a marné touhy rvát se se životem. Prostořekost jako obranná ulita se ukázala být jako neúčinná. Polly se stala první bílou postavou ze záhrobí, avšak štěky její a pak chóru dalších nešťastnic už působily zbytečně. Stejně jako Flašinetář Richarda Tesaříka, akorát s tím rozdílem, že ten je nadbytečnou postavou již od začátku. Ty opravdové chvíle, kdy byla radost se dívat a naslouchat, přišly až s většími výstupy Hany Zagorové (v roli pomatené Elizabeth). Nebudu napínat - všechny přítomné i nepřítomné hvězdy muzikálového šoubyznysu jí najednou nesahaly ani po kolena. A to jak ve zpěvu, tak i hereckém projevu. Čím to?

Poslední poznámka míří k choreografii, která kulhá na obě nohy a malý prostor na jevišti to neomlouvá, neboť účinkující si na jevišti dělají, co chtějí. O nějaké koordinaci nemluvě. Zejména Michal Pleskot by si za své improvizované kreace zasloužil řád tančícího dřeva.

I přes šťastný happyend tady Ďábel vyhrál na celé čáře. Jack se utopil, zato chór mrtvých prostitutek ožije a zpívá se znovu ta odrhovačka o městě Londýně, které je plné dam, které jsou samý drahokam a jezdí kočárem... Jen aby navrch nezískala teze, že není třeba intonovat, když musíte dělat show bez logiky věci, aby co nejvíce diváků za podprůměrné produkce neváhalo zaplatit vstupné přímo ďábelské.

Hodnocení: 40 %


Tato recenze vyjadřuje stanovisko jejího autora, nikoli celé redakce.